Po odchodu wehrmachtu si antifašistická skupina ihned ustanovila tzv. Národní stráž, která si 9. května obstarala zbraně v kasárnách SA nedaleko Hardikovského statku, který byl prakticky opuštěn až na několik jedinců, kteří se zde ukrývali a nebyli ochotni bojovat, zpracováni již výše uvedenými německými antifašisty, kteří se sem vrátili v nastalém zmatku jako příslušníci této jednotky již dříve. Členy Národní stráže byli výhradně Češi, nebo Němci, kteří perfektně ovládali český jazyk, aby se předešlo případným nedorozuměním, kdyby Česká národní stráž promluvila německy nebo lámaně česky v nevhodný okamžik. Členy této Národní stráže byli Josef Hons, který se včas vrátil z Berlína, kam byl nasazen, Alois Hons, Vitík, Sobota, Dušek Bedřich, Chleborád, Němci Fr. Mayer, který působil později jako pracovním ve Správní komisi pro německé otázky, Suske, Oswald Reichelt a Kirschner. Jejich prvořadým úkolem bylo v prvních hodinách zajistit ve městě pořádek a bezpečnost všech obyvatel bez rozdílu národnosti až do příchodu pravidelných pořádkových sil.

Volby do říšského sněmu v M. 3.12.1938 vyzněly jednoznačně v Mimoni pro henleinovskou stranu s 100% ziskem. Mimoňské továrny byly přebudovány na válečnou výrobu a Mimoň se stala mezinárodním pracovním táborem, ke konci války se sem přemísťuje část válečné výroby s obsazených a vybombardovaných míst na východě. Z těchto míst se do M. stěhovalo i velké množství obyvatel.
Vedle velké části obyvatel M., kteří souhlasili nebo byli alespoň loajální k nacistickému uspořádání, nacházeli se zde i odpůrci tohoto režimu, kteří byli označováni po válce jako antifašisté a chodili, pokud se jednalo o Němce, s červenou páskou na levém rukávu. Mezi ně náležela i část Čechů, kteří se projevili celou dobu především tím, že odmítli přijmout německé občanství či přihlásit se k Němcům, jak se obecně uvádělo. Z řad německých antifašistů, kteří se navenek přísně utajovali, ale tajně se dle možností scházeli, byli někteří pověřeni, aby se dobrovolně hlásili do nacistických organizací. Samozřejmě se nejednalo o hromadný nábor. Hlavním cílem těchto osob bylo získat jakékoliv informace přímo v řadách těchto nacistických organizacích.

V září 1942 na mimoňském bezpečnostním oddělení přišlo hlášení vedoucího II.tábora o nočním útěku Francouzů Eugena Billauxse, Alberta Avenanta, Luciana Gigota a Adolfa Olivetti.
Své dovolené využívali k tomu, že se prostě nevraceli a ve válečné vřavě je bylo jen těžko je stíhat. Přesto bylo požadováno, aby se tyto případy hlásily prac. oddělení Francouzů v Berlíně.
Francouzi dělali úřadům těžkou hlavu. Zvláště to bylo na Landratu v Jablonném, kde se vyskytovaly časté pletky Francouzů s německými ženami. Úředníkům bylo líto dobrých pracovníků a proto jim vyměřovali dlouhé tresty. V říjnu 1941 jsou zaznamenávány mnohé milostné vztahy mezi zajatci a Němkami, zvláště pak s Francouzi. Jako příklad lze uvést : V létě 1941 se před táborem v Hlemýždí, odkud někteří docházeli do Melde Werke, zastavily dvě Němky, které přehodily přes plot balíček s cigaretami adresované zajatci č. 17514, Franciosu Ruenoci. Podezření padlo na několik německých dělnic, jedna z pachatelek se však prozradila sama, když chtěla podplatit velitele zajateckého tábora Maxe Bauermanna.

V roce 1938 se Češi a levicově orientovaní Němci v zabraných oblastech nepřestali vzájemně stýkat, nepřerušili ani spojení se svými přáteli a druhy ve vnitrozemí. Proto byla věnována bedlivá pozornost policejních a politických orgánů hlavně okolí protektorátních hranic - katastrálním obcím, ležícím směrem k české oblasti. K nim patřily také obce východně a jihovýchodně od M., kde situace pohraniční stráže ztěžoval lesnatý porost a řídké osídlení.
V červenci 1939 zjistila policie, že řada Čechů, německých komunistů z M. přejelo u Kuřích Vod hranice na kolech a v Bělé p.B., které tehdy již ležely v tehdejším Protektorátu, nakupuje mouku. Členy této výpravy byli manželé Kočí, kteří prosluli jako organizátoři českého života v M. za 1. republiky, spolu s Rudolfem Šputichem, lakýrníkem, paní Becková, vdova po mimoňském Čechovi a němečtí komunisté Brenerovi s dělníkem Kopeckým. Při výslechu některých mimoňských obyvatel vyšlo najevo, že podobné schůzky a návštěvy Protektorátu byly touto skupinkou uskutečněny již vícekráte.

V počátku II. svět. války žil již zase plně po krizí třicátých let mimoňský průmysl, který však byl plně již v režii potřeb válečné mašinérie německého zbrojního průmyslu. S tím stouply i platy a tím i koupěschopnost obyvatel. Značný rozvoj doznává dřevozpracující průmysl. Celkový přehled mimoňského průmyslu v té době byl následovný :
EMPE WERKE - firma Ernsta Pelze měl začátkem října pouze 6 zaměstnanců, ale na konci roku 1940 jich již měl 150.
Továrna ohýbaného nábytku, jehož židovští majitelé Arnošt a Bedřich Hirschové museli těsně před záborem opustit továrnu i město z všeobecně známých důvodů ve své pro ně nebezpečné době. Majitel si však při svém útěku vzal sebou všechny peníze na hotovosti a výroba vlivem prudkého poklesu exportu se dostala do velkých nesnází. Příkazem libereckého gestapa byla firma zařazena do pozemkové knihy s vlastnickým právem Německé Říše a název přeměněn na MELDER WERKE a.s.. Pokles výroby přinesl i propouštění zaměstnanců.

Z významných českých úřadů zde mělo sídlo :
Okresní soud se stálým úředním dnem jako expozitura úřadu v Č. Lípě, Berní úřad, Poštovní úřad, Důchodový kontrolní úřad, Četnická stanice, Lesní správa v Borečku, ČSD, Vojenská hříbárna Nový Dvůr, Ostroh a Medný.
Na všech těchto úřadech sloužilo však vedle Čechů i mnoho Němců a to nikoliv jen jako úředníci, ale i na vedoucích místech. Často neovládali řádně ani český úřední jazyk. Typickým příkladem poněmčeného českého úředníka byl přednosta Berního úřadu Slánský, který s typickým českým příjmením a českým původem neuměl pořádně svůj jazyk a zastával úřad až do rozhraní let 1935/36. Dalším příkladem byl velitel české četnické stanice, kterým byl původem Němec a své místo zastával až do r. 1933. Jednalo se převážně o úředníky a zaměstnance, kteří přežívali ještě z dob rakousko - uherského mocnářství. Toto se uvádí jako pro dokreslení národnostního složení v Mimoni.

Český živel v Mimoni byl od nepaměti. Dalo by se říci, že i první obyvatelé obce M. byli Češi. Svědčí o tom různé názvy obcí a míst jako př. Tschihadlberg (z českého čihadla, místa kde se číhalo na ptáky). Asi nepřímo na toto ukazuje i kronikář Tille, který uvádí pány z Ralska (a nikoliv z Roll) již za knížete Václava. Jednoho uvádí příkladně jako Wenzel, jiného zase jako Zdislav, všude uvádí, že se jednalo o Čechy.
Jisté však jem že Mimoň měla od určitého historického údobí stále větší a větší německý ráz. Do těchto německých rázovitých krajů sice přicházeli i Češi z nedalekých ryze českých krajů, byli mezi nimi řemeslníci či rolníci, kteří si zde zakládali živnosti a hospodářství, mnozí z nich se stali i velmi zámožní, přesto však zcela neudrželi svůj čistě český rod. Z českých řemeslníků lze uvést příkladně kováře Václava Brycha, krejčí Aloise Vitíka či Bartuška, malíře pokojů Václava Štěničku a Patočku, hostinského Brože a mnohé další.

Protože M. ležela na důležité obchodní cestě z Prahy do Žitavy, docházelo v minulosti také v jeho okolí k častým válečným dramatům, což se samozřejmě neobešlo i bez drancování, vypalování, zabíjení, znásilňování a všemu tomu, co tyto události provází. Ani Mimoň je tedy nebyla ušetřena. Mezi nejkrvavější údobí v historii Mimoně náleží údobí husitského hnutí, kdy se přes M. převalila husitská vojska vícekráte. Při jednom tažení, bylo to snad již poslední s hrůzným dopadem, které se odehrávalo v posledních dnech dubna 1426, přitáhly husitské voje od Bělé přes Kuří Vody a pokračovala dále na Lípu, byla Mimoň zcela vypálena, ovšem vzhledem k tomu, že tehdejší stavby byly většinou dřevěné, střechy ze slámy, navíc Mimoň již tehdy měla velké množství úkrytů v jeskyních po celém tehdejším obývaném území jakož i svého ochránce Ralsko se svými lesy a skalními úkryty, žila obec po jejich odtažení opět svým životem. Stálo to však více námahy na obnovu a bolest nad ztracenými životy.

Bohaté městečko Mimoň, jemuž roku 1854 udělil listinu stvrzující jeho dosavadní výsady, prodal i s pustým hradem Ralsko + 6 vesnic t. 1578 Bohuslavu Mazancovi z Frymburka a na Slatiňanech. Složití dědické vztahy po Bohuslavově smrti vedly nakonec k tomu, že syn Karel (ač ještě asi roku 1596 věnoval své ženě Máři Magdaleně Robenskapské na Mimoni) prodal Ralské zboží Janu Millnerovi z Mühlhausenu, císařskému radovi a sekretáři za 20.000 kop grošů českých. Jan Millner z M. k tomu r. 1604 přikoupil zbytek děvinského panství, zmítajícího se po smrti Karla z B. r. 1593 ve spletitých dědických nesnázích a sporech. Děvinská část obsahovala hrad (zámek) Děvin s poplužným dvorem Nový Hamr s hamrem a mlýnem, vsi Horní a Dolní Novina, Medný, Ostrov a Palohlavy.

Do dávných dob pravěku sahají počátky jisté obchodní cesty procházející Mimoni od j. na s, asi stejně jako pozdější zemská středověká stezka. Tato středověká zemská stezka byla významnou životní dopravní tepnou, která podstatnou měrou odrážela celou dávnou i nedávnou historii města Mimoně a jeho okolí. Podél této cestě vznikaly významné hrady, osady, které později přerostly v méně či více významné obce. Mezi ně největší význam měla Mimoň. Její původní pojmenování asi nebude již možné zcela přesně nikdy přesně určit, lze vycházet jen z útržkovitých různých záznamů. Tille ve svém rozsáhlém díle označuje jeho původ za keltský, Sedláček uvádí jeho označení za německý původ. Český název pochází údajně z mužského osobního jména Mimon, jak uvádí Profous.