I N Z E R C E

Krátké zprávy
Mimoň prodala bývalý vepřín za 34 milionů korun
19.09.20 20:43 Pep@k
ZRUŠENÍ DIVADELNÍHO PŘEDSTAVENÍ
10.09.20 21:32 Pep@k

POZOR!!!!

Divadelní představení Sexem ke štěstí, které se mělo konat zítra,11.09.2020 od 19.00 hodin v Domě kultury Ralsko v Mimoni, je ZRUŠENO!
ZPRAVODAJ MĚSTA ZÁŘÍ 2020
31.08.20 20:04 Pep@k
PRÁZDNINOVÉ DVOJČÍSLO ZPRAVODAJE
02.07.20 13:45 Pep@k
ČERVNOVÝ ZPRAVODAJ
04.06.20 13:56 Pep@k
Obce Stráž p. Ralskem
oficiální stránky

Pertoltice p. Ralskem
oficiální stránky

Město Ralsko

Noviny p. Ralskem

Vyhledávání
TOPlist
 

pipal

 Véčko - exkluzivní časopis o libereckém kraji a Osvald Hons
Publikováno:  24. května 2020

historieVéčko je exkluzivní časopis, který mluví vesele i vážně o Libereckém kraji, a je pro každého, kdo chce být v obraze. Vydavatel je Kalendář Liberecka, spol. s r.o. v Liberci.
Periodicita je čtvrtletní.
Tip na něj mi dal kamarád Osvald Hons.
Je to zajímavé počtení a pokud byste měli zájem o jeho odebírání, tak vše se dozvíte zde!
Podívejme se na letošní jarní číslo, kde je krásné povídání s Osvaldem s názvem "Jsem Sudeťák".
Kamaráda zpovídala paní Jana Patková.

Osudy rodiny Osvalda Honse jako by se zrcadlily v osudech krajiny kolem Ralska. Snad proto věnoval tolik svého času mapování světa, který zmizel.

osvald


Na rozsáhlé a mimořádně podrobné knize Zaniklé obce kolem Ralska pracoval Osvald Hons devět let. To ovšem nepočítáme předcházející celoživotní přípravu – od prvních dní, které prožil ještě v Benešově Československu, od prvních slůvek, která pronesl už německy, v právě vyhlášené Gau Sudetenland neboli česky župě Sudetské. Mluvit česky prý bylo ve válečném období nebezpečné. Do školy nastoupil v roce 1944. Od 9. května 1954 s ním doma mluvili jenom česky – riskantní bylo naopak hovořit německy. A to do té chvíle prakticky neopustil Mimoň.

Kým se cítíte být?
Cítím se být německo-české národnosti. Tatínek byl Čech, maminka Němka. Já jsem si vzal Slovenku, takže naše dvě dcery jsou napůl Slovenky, ze čtvrtiny Češky a ze čtvrtiny Němky. A třeba moje starší teta ze strany otce si vzala zase Ukrajince a mladší zase Němce, starší strejdové Němky a nejmladší strejda Karel utekl po Mnichovu do vnitrozemí a na sklonku války si vzal Češku z našeho města. Osobně hrdě říkám, že jsem geografický Sudeťák.

Jaké byly vztahy mezi Čechy a Němci v době, kdy tu společně žili – byť Němci měli převahu?
Řeknu pár příkladů. Ozval se mi třeba jistý pan Herrmann, že jeho otec v roce 1928 uzavřel smlouvu s ministerstvem školství, že v jeho domě otevřou českou školu! Takhle to tu bylo. Za Hitlera se to pokazilo, mladí se nechali zblbnout. Nutno ale brát v úvahu, že lidé museli respektovat říšské zákony. V té době tu byli například zavření tři Češi za čin, za který se normálně popravovalo. Život jim zachránil německý soudce, který pocházel z Mimoně a velmi dobře je znal.

Můj nevlastní německý dědeček, který v Mimoni zakládal v roce 1919 komunistickou stranu, se musel za Hitlera třikrát denně hlásit na policii a musel opustit své povolání železničáře. Táta a strejda nepřijali říšské občanství, a tak museli do Německa na práci.
Češi, kteří odtud odcházeli po Mnichovské dohodě, pokud měli domovské právo, odejít nemuseli. Ale měli strach, a tak šli, to chápu. I můj strejda Karel odešel.

Pamatujete si na konec války?
Naše rodina válku přežila. Do Mimoně přijeli Rudoarmějci 9. května. Do města je prakticky přivedla moje maminka – běhala jako spojka Hraničářskou ulicí a když přijeli Rudoarmějci od Jablonného do Žitavské ulice, řekla jim, že Mimoň je bez wehrmachtu, posadili si jí do sajdkáry a přivezli ji domů k dětem. Tam jsme je uvítali. Takže tady se nebojovalo, i když tři mrtví tu přeci jenom byli: jednoho popravili vlastní vojáci za znásilnění těhotné Němky, další voják zahynul v přestřelce mezi sebou, a jednomu při lovení ryb granátem bouchl ten granát v ruce.

Byli i úsměvné věci. Třeba okno jisté paní Blažkové, naší sousedky. Když měl 20. dubna Hitler narozeniny, měla ho patřičně vyzdobené. 30. dubna byla výzdoba podobná, jen v černém. A v květnu již po válce totéž okno bylo vyzdobené československou a rudou vlajkou a s obrazy Masaryka, Beneše a Stalina. Kde vzala obraz Stalina je i dodnes záhadou.

Jaký byl osud zdejších Němců po osvobození?
Z Mimoně odcházeli Němci ve čtyřech vlnách. V té první byla i moje teta se svými rodiči už 11. května. Oni se domluvili s Rusáky, aby je naložili na náklaďáky a převezli za hranice. Zvířata nechali Rusům, tím jim zaplatili. Byli to ti Němci, kteří měli třeba syny ve válce. Nebyl to odsun, ale útěk. Měli prostě strach.

A skutečný odsun? Jak ten probíhal?
Druhá vlna přišla 15. a 16. června, kdy velitel vojenské správy plukovník Voves nařídil, že se Němci mají ráno dostavit k viaduktu. Měli povolených 30 kg na osobu, výjimka byla, pokud měli dětský kočárek – jeho váha se nezapočítala. Byli to lidi, kteří o koncentrácích nevěděli. Od viaduktu šli přes Zákupy na Nový Bor a dál do Německa. Pěšky pod ozbrojeným dohledem.
Až třetí vlna byl ten oficiální odsun po Postupimské dohodě. V něm už bylo povoleno 50 kg na osobu. Po něm následoval ještě odchod antifašistů, sociálních demokratů, komunistů. Ti šli dobrovolně do ruské zóny s heslem „Budovat nové Německo“. Mezi nimi byl i můj nevlastní dědeček. Tihle Němci si s sebou mohli vzít všechno. Odejít nemuseli, ale rozhodli se, jak se rozhodli. Někteří i zůstali.

Vy jste ale zůstali…
My jsme zůstali, protože táta byl Čech a nepřijal občanství Velkoněmecké říše. Navíc měl zde i domovské právo, a proto byl i bývalou německou správou veden jako cizinec. Po odsunech tu zbylo hodně prázdných domů. Ale bylo dosti českých zlatokopů, kteří se zde ukázali hned po válce. Ti drancovali mnohdy nemilosrdně zdejší německé obyvatelstvo i v jejich přítomnosti.

Byli i tací, kteří zde zůstali určitou dobu, protože nemohli vše najednou odvézt. Pamatuji si jednoho pána, přijel sem se dvěma kufry a zabral nejhezčí vilu. Pak za několik let zase odjel – v náklaďáku. I mnozí další pobyli pár let, nepakovali se a odjeli. Většina však byli čestní noví čeští přistěhovalci, kteří zde zůstali s poctivými úmysly.

Obce kolem Ralska sice přestály válku, osudným se jim ale stalo zřízení vojenského výcvikového prostoru. Proč vás napadlo o nich psát – a kdy?
Před asi patnácti lety jsem byl na besedě prvního starosty Ralska, já jsem k tomu promítal obrázky. Najednou slyším výkřik: „To jsem já!“. Jistá paní Suskeová ukazovala na fotku matky s dítětem v náručí, to děťátko byla ona. Blesklo mi hlavou, že je to velký námět. Řekl jsem si, že dám dohromady vzpomínky lidí. Ale ty bobtnaly a bobtnaly…

Odkud byla ta fotografie, která všechno začala?
Z Kracmanovské hospody. Paní Suskeová tam bydlela ve třicátých letech, díky se tam scházela místní inteligence: hajní a učitelé, ovšem ona si to nepamatovala. Je zajímavé, že jsem kolem té hospody po válce jezdil s tatínkem na třešně do Jablonečku a nevěděl jsme také nic.

Co dalšího vás překvapilo, když jste území zaniklých obcí poznával a popisoval?
Byly tu i obce, které zanikly ještě před příchodem 20. století. Třeba Zbinsko, obec a stejnojmenná tvrz nad Divokým údolím. Dnes tam vůbec nic není, jen ve skále vytesané komory, které zůstaly po dávném obydlí poustevníka zvaném Eremitage a po loveckém zámečku hraběte Hartiga.

V padesátých letech jsem tam načerno chodíval na houby. Pamatuji si obrovské buky a smrky, pamatuji si tu jejich mohutnost, jako by říkaly: „Podívej se člověče, jak jsi malý! Važ si všeho!“
To všechno na mě silně působilo. Jako ostatně všechny obce. Třeba dávno zaniklá Dolní Černá Novina či kvůli moru zcela zaniklá obec Gebendorf, kde dodnes zůstal jen potok.

Která z obcí, jež vzkvétaly ještě před druhou světovou válkou, byla největší a nejvýznamnější?
Svébořice. Byla to německá obec, nesmírně bohatá, dokonce měla dvě silnice. V té vesnici měli kostel, majitel panství pak ke kostelu vystavěl roku 1681 poutní cestu z Mimoně s patnácti zastaveními, říkalo se jí Cesta růžencového tajemství.
Svébořice doslova rozstříleli, v padesátých letech byla cvičným terčem tankové střelby. Naštěstí si ještě předtím někdo obrazy z kostela vypůjčila v roce 2004 je vrátil mimoňskému faráři Václavu Horniakovi.

To byl mimořádný člověk, vlastníma rukama opravoval zdejší kapličky. Myslím, že kdysi se vyučil zedníkem. V Kuřívodech farář Horniak při opravě kostela sv. Havla učinil také objev století – narazil na fresky ze 13. století! To už jsem ale do knihy nestačil dát, stalo se to v době, kdy vycházela.

Jste blízko Máchova kraje, významné rekreační oblasti. Jezdilo se za první republiky na dovolenou i sem, do kraje kolem Ralska?
Letovisko byla vlastně každá vesnice! Jezdilo se sem na letní byty, do Mimoně, Vranova…Jedna paní vyprávěla o učiteli, který tam jezdil a napsal o tom dokonce báseň.

V oblasti je dost rybníků. Bylo tu rybníkářství hospodářsky významné?
Ryby se tu vždy chovaly – i současné mimoňské koupaliště byl původně rybník, ale spíš jako přilepšení jídelníčku. Ve středověku se tu dokonce pěstovalo i víno…

Co jsou vlastně Psí kostely a kde se vzalo to divné jméno?
Jsou to takové skály s malými místnostmi. Psí se jim říká snad proto, že tam prošel sotva pes… Nevím o tom, že by se tam konaly bohoslužby. Ale vím, že kousek od Pavlinina dvora je skála – kazatelna. Dodnes jsou tam pozůstatky po evangelických obřadech. Takových mís je tu víc.

Konec a zánik vesnic smutně ilustruje příběh o svíčce a knězi Böhmovi. Ve své knize píšete: „Jmenovaný navštívil tuto kapli (sv. Floriána v Olšině) za horkého léta v roce 1947, kde sloužil prakticky poslední bohoslužbu. Bylo tehdy velké vedro a při bohoslužbě se měly vlivem horka ohnout všechny zapálené svíčky, takže odkapávající roztavený vosk dělal dojem, jako by svíčky plakaly nad brzkým zánikem kaple, což se v následujících letech také stalo.“ Kdo byl ten pán a jak jste se o příběhu dozvěděl?
Býval v Mimoni knězem a byl to velmi milý starý pán. Měl hrb. Ke mně se to už ale dostalo jenom jako vyprávění jisté paní Nešněrové rozené Eichlerové ze Svébořic.

Které místo máte v kraji kolem Ralska nejraději vy?
Moje velká láska je kopec Ralsko se svým stejnojmenným hradem. Dlouho jsme na něj viděl z okna, teď mi tu stíní nový dům. Němci Ralsko přezdívali Vater Roll – Otec Ralsko. Ale já si ho překřtil na matku, protože při pohledu op jihu jako by objímala příchozí, kteří u ní hledali ochranu.

Převzato z - časopisu Véčko

Počet komentářů: 0  Komentáře ...
Autor: Pep@k
Přečteno: 406x 
Zpět na předešlou stránku

© Pep@k 2005

 
Reklama

Zajímavé odkazy
www.alkehol.cz
Alkehol
oblíbená kapela


www.skrleta.com


i-noviny
Pouť Okna – Říp (5. část)
Předvolební dotazník 2020: ANO 2011
Podcast i-novin 12 - Volební s Petrem Skokanem
Českolipský Viper club bodoval v národním poháru