Obce byly zboží s živým i mrtvým inventářem a bylo na blahosklonnosti majitele, jaká práva svým podaným přizná. Jednotlivé obce, byť byly katastrálně vedeny v zemských deskách, vytvářela dle vlastnických vztahů různá panství, které mohl celé nebo jeho části rozprodat, zastavit nebo naopak koupit. Bylo běžné, že před prodejem prodávající majitel vydal obcím různá práva obyvatelům obce nebo celému panství, které kupující mohl nebo nemusel uznat.
Dřívější stavovské instituce šlechty se pozvolna přeměňovaly v orgány státní moci, vedle správy centrálního státu vznikaly zemské orgány a posléze i krajské správy, které byly označovány jako prvoinstanční, protože správa tzv. domini nebo-li obecní správa stále zůstávala v rukou šlechty.
Krajské instituce vznikaly na přelomu 14 až 15. století v době vrcholícího feudalismus. V Čechách bylo původně ustanoveno 12 krajů, jejichž počet se zvýšil až na 14. Tyto krajské instituce byly v podstatě základem stavovské samosprávy, v jejichž čele stál tzv. poprávce, kterého jmenoval král. Poprávec měl za hlavní úkol dbát na zachování zemského míru. Za vlády Jiřího z Poděbrad pak byli tito popravci nahrazováni tzv. krajskými hejtmany. .
Na území budoucího soudního okresu Mimoň, které všechny náležely do kraje Mladá Boleslav, se nacházelo několik panství.
Panství Mimoň, jehož byl majitelem hrabě Hartig, náležely obce Břevniště, Černá Novina, Hamr, Hvězdov, Chrástná (část), Janův Důl, Kotel, Mimoň, Novina (uváděna též jako Česká nebo také Dolní Novina), Ocasov, Palohlavy (nebo Polohlavy?), Pertoltice, Sobákov,Srní Potok, Svébořice, Utěchovice a Vranov.
Panství Stráž p.R., jehož majitelem byl též hrabě Hartig, patřily obce Brniště, Dolní Stráž, Dubnice, Holičky, Luhov, Náhlov, Noviny p.R., Smrdáky (dnešní Nový Luhov), Stráž p. R., Velký Grunov.
Panství Zákupy, náležející do r. 1847 pod Leopolda II., velkoknížete Toskánského a od r. 1847 v majetku Ferdinanda I. Dobrotivého, sestávalo z celkem 28 obcí, mezi nimiž náležely též Zákupy město i Zákupy Nové, Bohatice, Boreček, Brenná, Kamenice, Vítkov, Vlčí Důl a další.
Panství Svijany, majitel Kamil, kníže Rohan-Rochefort mělo 84 obcí, mezi nimiž byly též obce Dolní Okna, Osečná, Poustka, Chlum, Jablonec (Jabloneček), Kostřice, Kracmanov, Okna, Olšina, Poustka, Prosička, Proseč i Pytlikovský Mlýn.
Panství Doksy, majitele hraběte Kristiána z Valdštejna a Vartenberka, mělo mezi 27 obcemi též obec Hradčany (Kummer).
Panství Bělá (p.B.) - Kuřívody, majitele hraběte Kristiána z Valdštejna, mělo celkem 28 obcí, mezi nimiž náležely obce vedle Kuřívod též Břehyně, Horní i Dolní Krupá, Jezová, Okna, Ploužnice, Křída, Strážov i Židlov.
Revoluční rok 1848 podstatnou měrou změnil dosavadní strukturu státu. Obce sice měly svojí samosprávu, ta však podléhala libovůli majiteli panství. Obce se staly statutárními císařským patentem ze 17. března 1849, který obsahoval jako zákon prozatímní obecního uspořádání, které vývojově bylo doplňováno a měněno. K povinnostem obecního uspořádání obce náležela správa obecního movitého i nemovitého majetku, udílení obecního a měšťanského práva, zajišťování bezpečnosti obce či města a vše s tím související, stejně jako péče o vzdělanost, zdraví a chudé, obecnou komunikaci atd., jak se dochovala dodnes. Správa obce byla volena oprávněnými občany ve smyslu tehdejšího práva jako obecní zastupitelstvo, které tvořilo obecní výbor a obecní představenstvo. Velikost zastupitelstva byla odvislá od velikosti obce v rozsahu od 8 do 36 členů. Obecní výbor zvolil ze svého středu starostu obce, který zajišťoval primární záležitosti.
Vzhledem ke skutečnosti, že majetkové poměry obcí byly zpočátku velmi skromné, byly tyto prakticky odkázány na blahosklonnosti dřívějšího majitele panství, protože se majetkově nic nezměnilo. Byla sice zrušena robota, většina dříve robotujících však stejně zůstala odkázána na obživu, kterou jim poskytoval dřívější pán.
Místo dřívějších krajských hejtmanství vznikly krajské vlády, které jako takové vstoupily v platnost 15.1.1850 na základě císařského rozhodnutí z 4.8.1849. Kraje v dřívější podobě zanikly a byly rozčleněny do nově vzniknuvších krajských uspořádání, které byly uvedeny jako krajské vlády, které podléhaly přímo ministerstvu vnitra. Těchto nově vzniklých krajů bylo celkem 7 a mezi nimi byl i kraj Česká Lípa, jemuž podléhaly tzv. politické okresy, v jejichž čele stáli okresní hejtmani s velmi rozsáhlou působností a pravomocí. Tato instituce, označená jako nejnižší správní jednotka, byla uvedena 1. února 1850. Vedle těchto politických okresů vznikly ještě tzv. soudní okresy, které podléhaly okresnímu hejtmanství.
Krajské hejtmanství se stalo současně sídlem politického okresu a to zase soudního okresu.
Kraj Česká Lípa měl politické okresy Česká Lípa, Děčín, Dubá, Frýdlant, Jablonné v Podj., Liberec, Litoměřice, Rumburk, Šluknov a Ústí n.L. Soudní okres Mimoň byl rozlohou největší a zahrnoval obce, která jsou uvedená výše v části uvádějící jednotlivá panství, která se na tomto území nacházela.
V roce 1852 byla provedena reorganizace krajů zánikem krajské vlády a vznikem krajského úřadu. Místo dosavadních sedmi vzniklo 13 krajských úřadů, kde však Č. Lípa ztratila svůj krajský statut, naopak Ml. Boleslav jej získala zpět. Účinnost tohoto nového krajského uspořádání nastala dnem 12.5.1855. Krajské úřady však nakonec zcela zanikly v roce 1862 a jejich agenda byla převedena z části na státní místodržitelství a z části na okresní hejtmanství.
V roce 1854 byla provedena i reorganizace okresní správy a to tak, že byly sloučeny výkony politické a soudní moci, takže politické okresy jako samostatný subjekt zanikl a každý soudní okres se stal zároveň i okresem politickým. Účinnost této reorganizace nabyla 26.5.1855. Tímto dnem došlo však na okrese Mimoň k několika změnám. Odloučeny byly obce Dolní Krupá, Dolní a Horní Rokytá, Jezová a Vrchbělá, které byly přičleněny do okresu Bělá. Okres Mimoň měl registrovat 43 katastrálních území, z čehož bylo 26 statutárních obcí a 17 osad.
Toto uspořádání trvalo až do roku 1868. Různými změnami bylo dosaženo v roce 1868 úplného oddělení soudní moci od politické. V roce 1868 byla zřízeno v Čechách 89 nových okresních hejtmanství, která představovala okresní monokratickou politickou správní jednotku, v jehož čele stál okresní hejtman. Každé takovéto okresní hejtmanství mělo 2 až 3 soudní okresy.
Mimoň jako soudní okres však byl velmi rozsáhlý a velmi zatěžoval okresní hetmanství v Lípě, proto byla rozhodnutím ministerstva vnitra z 21.11.1911 zřízena pro soudní okres v Mimoni expositura okresního hejtmana s účinnosti od 1.1.1912.
V rámci soudního okresu Mimoň došlo k několika katastrálním změnám. Soudní okres Mimoň byl rozšířen o obce Cetenov, Druzcov, Holičky, Chrástná, Janův Důl, Kotel, Křída, Lázně Kunratice, Náhlov, Osečná a Zábrdí (náležely pod okr. Hejtmanství Turnov, soudní ok. Č.Dub).
V průběhu let (1969 až 1918) došlo i ke statutárním změnám u některých obci.
- obce Náhlov a Holičky získaly každá statut samostatné obce. (19.3.1873)
- obce Hamr a Utěchovice získávají samostatný statut obce a vyřazují se ze svazku s Břevništěm (19.3. 1873)
- Vlčí Důl a Vítkov se vyřazují ze svazku s obcí Božíkov a ustanovují se za samostatnou obec (22.3.1874)
- Olšina byla rozdělena na dvě samostatné obce Olšina a Proseč s Kostřicí a Novým Mlýnem (31.1.1878)
- místní obec Hvězdov ve svazku s Ploužnici byla oddělena jako samostatná obec se vznikem dvou obcí Hvězdov a Ploužnice (30.1.1881)
- Chrástná jako součást obce Kunratice Lázně bylo odloučena se vznikem dvou samostatných obcí Chrástná a Lázně Kunratice s osadou Ocasov (28.1.1882)
- Vranov byl odloučen od města Mimoň se vznikem města Mimoň a obce Vranov s osadou Srní Potok (6.2.1884)
- Vítkov, jako součást společné obce s Vlčím Dolem byl odloučen za vzniku dvou samostatných obcí Vlčí Důl a Vítkov (8.3.1912).
V roce 1918 se připravovala nová reorganizace státní správy, kdy měla vzniknout nová krajská uspořádání a okres Mimoň měl být přičleněn jako okres do nového kraje Liberec. Vznikem Československé republika 28.10.1918 však tento záměr padl.
Nové politické uspořádání vzniklé ČSR krajské uspořádání nezavedlo, ponechalo dosavadní okresní rozdělení, kde však dosavadní okresní hejtmanství nahradilo okresní správou politickou, při čemž došlo současně i k některým dílčím změnám odborného, nikoliv však politického charakteru.
V roce 1927 s platností od 1.7.1928 vyšel nový zákon, který místo dosavadní správy politické zavádí Okresní úřad. V celé ČSR byla ustanoveno celkem 103 takovýchto okresních úřadů. V jejich čele stály dosavadní okresní hejtmani, kteří byli současně i předsedy volených okresních zastupitelství. Jinak však nedošlo k žádným podstatným organizačním změnám, které by měly jakýkoliv dopad na strukturu uspořádání soudních okresů.
V okrese Mimoň došlo však pouze k novému uspořádání u obce Kotel, která byla rozdělena na dvě samostatné statutární obce Kotel a Sobákov (25.8.1924).
Toto politické uspořádání okresů a obcí zůstalo až do oddělení příhraničního pásma 1.října 1938 do správy Velkoněmecké říše, kam byl prakticky celý soudní okres Mimoň začleněn.
1. květnem 1939 byly v plném rozsahu zrušeny dosavadní okresní úřady, které byly nahrazeny tzv.Landraty čili Landkreis Böhmisch Leipa (zemský okres Česká Lípa). Mimoň a celý dosavadní okres však přešel pod správu Landkreis Deutsch Gabel nebo-li zemský okres Německé Jablonné (Jablonné p.J.) jako soudní okres.
Vzhledem k tomu, že soudní okres Mimoň byla hraničním okresem, došlo zde rozhodnutím z 13.4.1939 ke katastrálním změnám. Zpět byly připojeny obce Dolní Krupá, Dolní a Horní Rokytá a Jezová ze soudního okresu Bělá (polit. okres Mnich. Hradiště) a naopak obce Cetenov, Druzcov, Janův Důl, Kotel, Lázně Kunratice, Náhlov, Osečná, Sobakov a Zábrdí převedeny do soud. okresu Český Dub (Landkreis Liberec).
Po 2. svět. válce r. 1945 vstoupily v platnost ihned na všech osvobozených částech ČSR Národní výbory, které byly vyhlášeny 16. dubna 1944 jako vládní prohlášení exilové vlády ČSR v Londýně. Na úrovni okresů to byly okresní národní výbory, na úrovni obcí to byly místní národní výbory. Všechny tyto národní výbory přebíraly na sebe odpovídající pravomoci dřívějších okresních či obecních úřadů v plném rozsahu. Postupně byly na ně převedeny i nové kompetence, které daná doba vyžadovala. Nové místní národní výbory však vylučovaly přítomnost občanů německé národnosti a pouze výjimečně byly přítomny jako poradci či překladatelé, pokud byl prokázán jejich antifašistický postoj.
Všechny dosavadní statutární správy národních výborů byly vráceny do stavu před rokem 1939, resp. 1938. Ve východní oblasti soudního okresu Mimoň byla od roku 1946 vedena jednání s cílem celou oblast vyčlenit pro potřebu nově vzniklé ČSLA jako vojenský výcvikový tábor. Proto také byly následně počínaje rokem 1947 postupně vysídlovány celé vesnice, které byly poté většinou zcela zlikvidovány. Jako soudním okresem však zůstal až do konce roku 1948, kdy novým zákonem z 21.12.1948 bylo nově zřízeno krajské uspořádání, při čemž byly dosavadní soudní okresy zrušeny a na místo nich v jiném uspořádání vytvořeny okresy nové. Mimoň již mezi nimi nebyla a celý dosavadní soudní okres po 100 letech existence byl začleněn pod okres Česká Lípa. Výjimkami byly obce Cetenov a Zábrdí, které připadly do okresu Turnov, dále Druzcov, Janův Důl, Kotel, Lázně Kunratice, Osečná a Sobákov připadly pod okres Liberec. Obec Hradčany a osada Strážov byly začleněny do okresu Doksy stejně jako obec Jezová z bývalého okresu Bělá.
Dnem 1. července 1950 byl zřízen vojenský újezd Ralsko se sídlem v Mimoni, který plnil funkci místního národního výboru všech obcí, které byly jeho součástí. Tento stav trval prakticky až do roku vzniku obce Ralsko a následně města Ralsko (1.1.2007), přesto, že v období těchto let až do současnosti proběhla řada změn v organizačním uspořádání okresů a krajů.
Roku 1960 zaniklo dosavadní uspořádání okresů a krajů, namísto kraje Liberec vznikl větší územní krajský celek Ústí n.L., kam byl začleněn i dosavadní liberecký kraj. Toto krajské uspořádání bylo zrušeno rokem 1991. Se zánikem KNV - krajských národních výborů (1990) byly současné ONV -okresní národní výbory transformovány na Okresní úřady a a nahrazeno okresním uspořádáním řízené Okresními úřady, kde však zanikla okresní volená zastupitelstva.
Krajské uspořádání bylo obnoveno rokem 2001 (Zákon č. 129/2000 Sb. o krajích (krajské zřízení), ze dne 12. dubna 2000), kdy byly zřízeny tzv. Krajské úřady s voleným krajským zastupitelstvem, v jehož čele stojí krajský hejtman. Liberecký kraj byl obnoven, ovšem již nikoliv v předcházejícím rozsahu let 1948 až 1960. Okresní uspořádání zaniklo a obce jsou řízeny přímo krajskými úřady.
Nejnižší stupeň řízení přešlo na obecná a městská zastupitelstva, v jehož čele stojí volený starosta. Výkon zajišťuje příslušný obecný nebo městský úřad.
V období let 1960 až 1990 došlo k mnohým změnám v místním uspořádání obcí, menší obce byly slučovány s většími, čímž zanikaly někdy i obce samotné.
V rozsahu v r. 1948 zaniklého soudního okresu Mimoň došlo ke slučování obcí :
- zrušená obec Veselí (1980) byla spojena s Brennou, která byla již jako část
Zákup,
- se Zákupy byly sloučeny Bohatice (1980), Božíkov (1964), Brenná (1971),
Kamenice (1980) a Nové Zákupy (1980)
- s Hamrem na Jezeře byla spojena obec Břevniště(1971)
- se Stráží p.R. byl spojen Hamr na J. (1980) a Dubnice (1981)
- s Brniští se sloučil Luhov (1980) a Velký Grunov (1981)
- s Mimoní se spojily Noviny pod Ralskem (1981), Pertoltice (1960) a Vranov
se Srním Potokem(1960).
Z výše uvedených obcí však se po roce 1990 opět několik obcí osamostatnilo a stalo se statutárními obcemi jako příkladně Bohatice od Zákup, Hamr n.J. od Stráže p.R., Pertoltice p.R. a Noviny p.R. od Mimoně.  Hranice po odtržení sudetského území od ČSR po 10. říjnu 1938.
Válečné události
Mimoň v období husitského hnutí
Třináct let trvající husitská válka, která vypukla nedlouho po upálení mistra Jana Husa 6. července 1415 v Kostnici, se přenesla až na území Německa. Jan Žižka z Trocnova přísahal pomstu všem, kteří se na tomto hanebném činu upálení mistra Jana podíleli či jej schvalovali. Protože Mimoň měla v té době nepřímo stoupence na straně protihusitského hnutí, dotkla se válečná vřava i jí. Období husitského hnutí bylo především sporem církevním a to mezi zastánci římskokatolické církve na straně jedné, kam náležela povětšinou i německy mluvící část obyvatelstva a nově tvořící se křesťanské hnutí, které odmítalo národnostní nadřazenost a vyjadřovalo rovnost všech stavů.
Husitské hnutí, které získávalo stále více a více stoupenců, vedlo na druhé straně k vytvoření protihusitské jednoty, mezi kterými byli i Vartenberkové, jako příkladně Jan Chudoba z Ralska, kteří se jako odpůrci husitského hnutí spojili a v roce 1417 uzavřeli dohodu s tzv. Šestiměstím.
Šestiměstí (Sechsstädtte) byl ochranný svaz šesti měst v Horní Lužici, který byl ustanoven v r. 1346 jako svaz pro společnou ochranu proti loupeživým rytířům. Tento spolek získal jistých práv, které přináležely jinde pouze šlechtě. Při hornolužickém sněmu se mohla jednotně postavit jak proti ní (šlechtě), tak i proti duchovenstvu. Tento svaz měst tvořily Budyšín, Zhořelec, Žitava, Lubáň, Kamenec a Lubij (Löbau). Tato města měla své vlastní soudy a společný zvláštní sněm, který se konal výdy v Lubiji. Tento svaz za svou neposlušnost vůči králi Ferdinandovi r. 1547 ztratilo podstatnou část svých dosavadních výsad. V r. 1635 byl tento svaz jako celek začleněn do Saska a v r. 1815 při dělení Saska byla Zhořelec a Lubáň přiřazena k Prusku a zbývající města jako čtyřměstí si udržela v Sasku svojí dosavadní pospolitost a r. 1831 její ustanovení byla přijata jako ústava Saska.
Po vypuknutí nepokojů v Praze 30.července 1419, které vedl Jan Žižka, se začalo toto husitské hnutí velmi intenzivně šířit všemi směry. První přímý vstup Mimoně do tohoto dění byl v květnu 1421, kdy husité vedení hejtmanem a vojevůdcem Janem Žižkou z Trocnova táhli přes Mimoň do Lužic. 23.května 1421 byl hejtman Žižka osobně v Mimoni. Město bylo zcela vypleněno a zapáleno. Dlouhá léta trvalo, než-li se Mimoň opět vzpamatovala. V lednu 1424 však již opět ležel hlavní voj husitů u Mimoně. Koncem dubna 1426 táhlo na 18000 husitů od Bělé přes Mimoň, kterou již podstatně znovu obnovenou opět vydrancovali a zapálili. Při tomto tažení Husitů vraždili všechny dospělé a dospívající muže od 13..let, které pochytali, pokud se nedali na jejich stranu. Mimoň tak opět byla zcela zničena a z velké části vyvražděna.
Ani Ralsko se nevyhnulo v květnu téhož roku oblehání, avšak dobýt se jej nepodařilo, přestože ostatní dobývané hrady padly všechny. Při krvavé řeži dobývání hradu Ralsko našlo svojí smrt i mnoho mimoňských.
Jan Chudoba z Ralska senior náležel mezi věrné katolíky a jako příslušník rodu Vartenberků stál na straně odpůrců husitského hnutí. Protože hrad Ralsko byl význačným bodem na severu Čech poblíž Lužických hranic, bylo proto přirozené, že jeho tehdejší pán podával do Šestiměstí pravidelně veškeré zprávy o pohybu husitských vojů směřující proti Lužici. Svědčí o tom několik dokumentů, které se nacházejí v archivech Žitavy. Jako příklad lze uvést dopis Jana Chudoby z Ralska, který zaslal Zhořelecké radě. Popisuje v něm průchod Mimoní a napadnutí Ralska v roce 1426. Mimo jiného se v něm uvádí, že :„Dávám Vám všem společně ve známost, jak přišel včera nepřítel do Mimoně, jež spálil a krutě poškodil a večer napadl hrad Ralsko s cílem jej dobýt. Dostal se až před dům, který poškodil ale i můj nepřítel utrpěl velké škody. Dnes útočili na Lípu a pálí kde co. Dnes mi psal můj sluha, že to jsou Božek Viktorin, Smil ze Šternberka zvaný z Holic, Diviš Bořek zvaný z Rousinova, jeden z Rožemberků, Jan Jiřík z Chvalkovic, Hynek z Litomyšle, ten z Vřešťova, Jiřík z Vízemburka a mnoho dalších jež leží táborem u Starého Bydžova a chtějí táhnout přes Lípu společně před Žitavu, kterou chtějí zničit. Milí páni, přátelé a sousedé, když jsem tedy já byl nyní poškozen Vás prosím, abyste mi pomohli jako přátelé a že mi poradíte co mám dělat ještě v tento čas…“ atd.
Jak vyplývá z tohoto dopisu byl Jan Chudoba z Ralska starší i v r. 1426 věrným spojencem Šestiměstí. Co se dělo dále není sice přesně známo, každopádně však po bitvě u Ústí n.L. se dal na opačnou stranu jako mnoho dalších šlechticů. Jestli tomu přispěl nějaký spor či neochota ze strany Šestiměstí není dochováno.
V říjnu 1426 je zaznamenáno, že oddíl husitů táhl opět přes Mimoň do Lužice, ovšem není zaznamenáno, že by zde došlo k drancování ani napadnutí Ralska. Z Lužice táhly do Slezska, kde zcela zničili Landshut.
Týden před velikonocemi roku 1427 táhli Husité pod vedením Prokopa Razuse směrem na Žitavské pohoří a týden po Velikonocích za nimi vyrazili přes Mimoň a Jablonné další husitské voje, které obléhaly neúspěšně dobře připravenou Žitavu.
Na Ralsku, kde věznil Zikmund z Vartenberka svého příbuzného, uzavřel se svými dřívějšími nepřáteli a spolu s Hynkem z Valdštejna, Janem Smiřickým na Roudnici a Janem z Vartenberka starším dohodu, že společně vypovědí Praze válku, kterou také 6. září 1427 uskutečnili. Při této akci Hynek z Valdštejna zahynul a Jan Smiřický se jen velmi těžce zachránil před zajetím. Zikmund z Vartenberka a Smiřický po tomto nezdaru přísahali Praze pomstu.
Nepřátelství mezi Lužickými a Vartenberky ze pozvolna prohlubovalo. Jan z Vartenberka spolu s Janem Koluchem vtrhli přes Kunratice a Cvikov do Lužice a chtěli obsadit Oybin. Přes veškerou snahu se jim však nepodařilo jej získat.
Neustálé vzájemné napadání však nepřinášelo žádný úspěch žádné straně. Proto byl nakonec 23. srpna 1432 uzavřen mezi oběma stranami dočasný mír, který uzavřeli saský vévoda a polní hejtman táboritů. Na jedné straně jej stvrdil Otta de Lace a na straně Táboritů Jan Čapek ze Sán, vedle dalších svědků.
Přesto však tento dočasný mír, který měl trvat až do dne sv. Martina roku 1434 byl neustále porušován drobnými loupežnými přepady. Na příklad Václav z Dohny vypověděl v prosinci 1432 nepřátelství Zhořeleckým a při jednom svém návratu s uloupeným dobytkem po Novém roce 1433 byl spolu se svými lidmi obklíčen Zhořeleckými u Grafensteinu, kde bylo na 60 jeho lidí usmrceno, 9 jich bylo zraněno a 14 zajato. Lup zůstal na místě a jen málo z lidí se zachránilo útěkem.
Roku 1433 se zase vracel ze Slezska oddíl Táboritů, které vedl Jan Čapek ze Sán, kde u Frýdlantu porazil Oldřicha z Bibrštejna, čímž naplnil svojí pomstu za svého strýce, který padl u 1428 u Chrastavy. Po této bitvě u Frýdlantu táhl Jan Čapek ze Sán se svými věrnými a 400 koňmi k hradům Grafenštejn, Lemberk. Stráž a Ralsko, které postupně dobyl nebo se mu vzdali, jako příkladně na Ralsku. Jan Čapek ze Sán náležel mezi uvážlivé vojevůdce což dokázal i tím, že se včas uvědomil, že husitské boje po 13 letech nepřetržitého trvání již skončily a nastalou bídu a zoufalství je nutno zmírnit. Vzdal se dobrovolně císaři a odměnou mu byly dány do zástavy Dub,Klášter, Krutzenburk, Hradiště a několik dalších okolních vsí.
Celé husitské válčení skončilo až koncilem v Basileji. Husitské hnutí po bitvě u Lipan se zcela rozdrobilo, zůstalo jen několik menších skupin, ale úplné zklidnění trvalo velmi dlouho.
Ralsko jako hrad loupeživého rytíře a penězokazů
Nesváry mezi Lužickými a Vartenberky začaly pravděpodobně po roce 1426. Příčiny nebyly zcela prokázány, lze však předpokládat, že vtom svou roli hrály majetnické sklony, především mladého Jana Chudoby z Ralska, který byl velmi popudlivý i vůči svému otci. (Podrobněji je tento vztah popisován v části Držitelé města jmenovitě Páni z Vartenberka)
Po popravě posledního potomka pána Jana Chudoby z Ralska, Jana zvaného Ralsko v roce 1433 v Žitavě, se nepřátelství mezi tímto rodem a jeho příbuznými vůči Lužickým značně prohloubilo. Značný vliv měl Mikeš Pancíř ze Smojna, který sídlil na hradu ve Sloupu. Jeho největším spojencem byl právě rod pánů z Vartenberka, kteří s Lužickými vedli již v minulosti mnoho drobných šarvátek, takže již výše uvedená poprava mladšího Jana z Ralska se stala nyní motivem pomsty. Šestiměstí podnikalo odvetné výpravy, takže na obou stranách se dobývaly a pustošily menší obce, tvrze a hrady, jako příkladně i Děčín a Sloup. Hrad Děvín vydržel náporu, ale tvrz Utěchovice byla vypálena.
V roce 1468 táhli opět páni z Lužic proti loupeživým rytířům v severních Čechách. Válečníci z Lužic táhli přes Mimoň a dostali se až k Turnovu. Zde však Lužičtí utrpěli těžkou porážku, protože pán z Michalovic, dobře znaje místní podmínky a vědom si dané přesily nepřátel, nechal v horní části tábora nepřítele prokopat tři rybníky a nastalá přívalová vlna způsobila krátkodobou velkou povodeň a nepřipravenému nepříteli z Lužic způsobila utopení velké části jeho vojů. Lužičtí museli pak velmi kvapně z bojiště ustoupit a vrátit se silně oslabení zpět.
Lužičtí nesli velmi těžko tuto potupnou porážku a cestou zpět se mstili na všem, kde jen mohli. Podařilo se jím dokonce i to, co se předtím dosud nikomu nepodařilo i s mnohem silnějším vojskem. Dobyli totiž Ralsko, i když to nebylo přímou vojenskou ztečí, ale lstí. O dobytí Ralska kolují mnohé pověstí, všechny však mají jediné téma, a to, že se jednalo o lest. Jistá pověst uvádí o tomto dobytí následující: Pomoci dívky, která utekla z hradu se dobyvatelé dozvěděli, že v okolí hradu se bez dozoru pasou krávy, které se večer samy vracejí z pastvy. Krávy mají na krku připevněný zvonec, takže při návratu k hradní bráně večer vyzvánění zvonců upozorní hradní stráž, která jím tuto otevře. Tuto skutečnost využili lužičtí válečníci. Večer se vplížili mezi krávy, vzali do ruky zvonce a zazvonili, načež se jím skutečně otevřela vstupní brána. Válečníci vtrhli do této brány a usmrtili stráže. Bojovali pokud možno velice potichu, aby mohli posádku zničit postupně, protože sami nebyli v podstatné přesile i když na určeném místě čekala posila. Tak se jím podařilo umlčet celou hradní stráž a velitele hradní posádky propíchli dokonce při večerním koupání ve vodě. Protože nebylo možno při této lsti použít početně silného válečného oddílu jak je již výše uvedeno, čekali ostatní vybraní lužičtí na určeném místě. Na památku tohoto místa, kde čekali v záloze, čili německy "warte", bylo vysvětlováno jako původ názvu pro obec Wartenberg, čili čekání pod kopcem, dnešní Stráž pod Ralskem. Tento název však může také pocházet z činnosti loupeživých rytířů, kteří zde čekali na povozy, které tudy jezdily ze Saska do Prahy po staré obchodní a královské cestě. Tento výklad se také připisuje erbu města Mimoň, nikoliv sice to přepadávání, ale otevřená vítající vrata města na této cestě.
Jistý městský písař z Breslau jménem Eschenloher uvádí o tomto dobytí hradu zcela lakonicky, že: 12 Trabanten- zdatných mužů ze Žitavy se zmocnilo nedobyvatelného hradu zvaný Ralsko 4 míle od Žitavy. U Mimoně zabili bez milosti mnoho pánů a při tom našli mnoho zboží, které leželo kolem kacířů, které bez vůle pro mír pro sebe nashromáždili. Byla to neobvyklá rytířská smrt. Žitavští obsadili hrad snadno.
Podle žitavského kronikáře Jana z Gubina se toto stalo "feria quinta ante martini", čili pět dní před svátkem sv.Martina čili 6.listopadu 1468. Doslova uvádí "feria quinta antee martini haben vir das paz sloss Roll ezngekrzegt vnd derstygen."
Mír byl poté mezi Wartenberky a Lužickými uzavřen a stvrzen 6.února 1470.
Dle žitavských byl hrad Ralsko obsazen poté na přechodnou dobu penězokazem Janem Minkirsem z Glatzu, který zde svoje hanebné řemeslo provozoval spolu se svým bratrem. Obdobně píše i písař Wetzel z Lípy který uvádí, že falšování peněz ražbou falešných mincí na hradě Ralsko se zabýval jistý Jiří z Dubé.
Dle věrohodných pramenů bylo Ralsko po bitvě u Lipan v držení Jana Čapka ze Sán, poté Kuneše Rozkoše z Dubé a posléze Viléma z Illburku. V roce 1457 se jako majitel objevuje Jan z Wartenberka, který umírá roku 1464. Po dobytí Ralska a domněnkách o pobytu penězokazů (viz výše), se vrací hrad Ralsko do vlastnictví Vartenberků, kteří jej však prodali roku 1481 Janu Sedlistovi ze Sedliště.
Kolem roku 1500 byla Mimoň ve vlastnictví Ulricha (Oldřicha) z Bibrštějna, který hrad Ralsko odkoupil od výše uvedeného pána ze Sedliště. Od té doby však hrad již nebyl prakticky obývaný a pustnul.
Bibrštejnové přišli do Čech z Míšně v roce 1278 a obdrželi od Přemysla Otakara II. do držení panství Frýdlant. O tom, že Ulrich z Bibrštejna působil v Mimoni je doloženo jeho dopisem obyvatelům města Mimoně v roce 1505 na den svatého Jana Babtistu, v němž dává městu privilegium, že jeho obyvatelé jsou osvobozeni od práce na dvoře (statku pána). Současně s tím obdrželi právo moci si odkoupit do svého vlastnictví panský majetek. Krátce nato byla Mimoň spolu s divokým hradem Ralsko opět prodána Janu z Vartenberka.
Roku 1516 na den Božího těla potvrdil Jan z Vartenberka Mimoni jeho privilegia. Současně dovolil provozovat volný obchod se solí, postavit jatka a jedny lázně, dále dovolil provozovat pálení kořalky a jeho prodej. Každý jeho podaný mohl rovněž za přítomnosti svědka vyjádřit ve své poslední vůli komu má být odkázán jeho majetek. Ale již v pátek po sv.Barboře (4.prosince) roku 1516 Jan z Vartenberka opět prodává Mimoň Biberštejnům, tentokráte Joachymu z Biberštejna, synovi po Ulrichu z Biberštejna. Jako dědické právo připadl posléze tento majetek Karlovi z Biberštejna, který 6.ledna 1554 potvrdil Mimoni jeho privilegia a práva. Příslušná listina byla vyhotovena na hradě Děvín, který v té době byl stále ještě obydlen. Byly zde přijatelnější podmínky pro bydlení než-li na Ralsku. Karel z Biberštejna byl císařsko-královským rádcem a mincmistrem a zplnomocněným kapitánem knížectví Glogau ve Slezku. Špatným hospodařením se však dostal do dluhů a proto provedl opatření, že prodával postupně části svého panství, aby se mohl vyrovnat věřitelům. 19.června 1578 prodal i město Mimoň včetně Newenem postavený nový obytný dům, pravděpodobně se jednalo o zámek. Současně prodal i divoký hrad Ralsko spolu s vesnicemi Okna, Šibeničná, Vranov, Starý a Nový Hvězdov, dále Noviny a Srní Potok. Vše za 20500kop míšeňských grošů Bohuslavu Mazancovi z Frimburku.
Karel z Bibrštejna byl údajně stoupencem mistra Martina Luthera, což je velice pravděpodobné, protože jako patron kostelů v Mimoni, ve Svébořicích a Osečné požadoval do těchto kostelů pastory, kteří respektovali Augsburgskou náboženskou svobodu : Cuius regio eius religio, což znamená, že víra knížete musí být i vírou poddaných. Karel z Biberštejna zemřel roku 1593.
Mimoň v době reformace a třicetileté války
Jako první pastor ve farním kostele, jehož základy sahají až do 12.století byl v letech 1559 - 1572 Jan Adler ze Žitavy. V roce 1566 působil však v Mimoni současně ještě i katolický duchovní, který svůj úřad vykonával v kostele sv.Trojice nebo v kostele sv.Kříže. Jeho jméno však není přesně známo.
Druhým mimoňským pastorem je Michael Tylenus, který nechal roku 1577 ulít v Boleslavy nový zvon, který vážil 8 metráků a 13 liber (1zent=50 kg).
Roku 1603 přišel z lipského ženského kostela do Mimoně jako pastor Simon Faber. Ve sporu o pravou víru (tím se rozumělo římsko-katolická církev) došlo i v Mimoni k jednomu krvavému střetnutí. Na postní pátek r.1603 byl při svátečním jídle do domu pastora v Mimoni vlákán katolický církevní otec Georg Proche, který zde byl proboden. Simon Faber měl zemřít v Mimoni roku 1615.
Nový majitel Mimoně, Jan Müller z Mühlhausenu (některé prameny uvádějí také Muler z Mylhausenu, později i Milhausenu), který panství odkoupil od Adama z Bibrštejna a byl každopádně luteránského vyznání, předal jako patron svébořickému kalvínskému predikátorovi Václavu Nuslerovi duchovní správu v Mimoni. Obyvatelé města však tohoto predikátora vyhnali kamením zpět do Svébořic. Na základě stížnosti patrona o této svévoli museli mnozí starostové do Prahy, kde byli po určitou dobu drženi ve vězení.
Následníkem Simona Faberse se stal Kašpar Haselbach. Tento duchovní položil při svém nástupu základ pravidelnému vedení a ukládání matričních záznamů. První matriční kniha začíná datem 16.červenec 1616. Její nadpis zní : Der Zeugnis derer getauften Kleinen Kinder allhier zum Niemes. In dieser Kirchfahrt so im Jahre anno 1616 von dem ehrwürdigen herr Casparo Haselbachio anfengklich In dis libell sindt eingeschrieben worden. Přeloženo znamená : Svědectví křtěných malých dětí právě zde v Mimoni. V této farnosti začaté zapisování od léta Páně 1616 veleváženým panem Kašparem Haselbachiem. (Slovo sled není úmyslně upraven pro ilustraci tehdejšího způsobu komunikace.)
Jan Müller z Mühlhausenu zemřel r.1618. Jeho syn Jan z Milhausenu spolu se svým komorníkem Georgem Kieseweterem z Mimoně byl přítomen historické pražské defenestrace 23.května 1618.Touto defenestrací začala prakticky třicetiletá válka. Spor o přestavbě protestantských kostelů na katolickém základě dosáhl vrcholu. Dav vedený jistým Matyášem z Thurnu byl iniciátorem již zmiňované defenestrace vyhozením císařských rádců z okna. Rádcové, kterým se jako zázrakem nic nestalo se mohli zachránit, ale vzniklý konflikt již vypukl. Ještě v době příprav k válečným tažením umírá císař Matyáš. Následníkem habsburské dynastie se stal jeho bratranec Ferdinand II. Ve Frankfurtu byl kurfiřty zvolen za císaře, když sám Falcký kurfiřtský vyslanec dal svým přístupem patřičný směr váhajícím. České volební hlasy měl Ferdinand zajištěn, nikoliv však vlastní Českou zem. Čeští stavové Ferdinanda II. za svého krále neuznali a zvolili si 26.srpna 1619 vlastního krále a sice kurfiřta Falckého, Fridricha V.
Vyslanci šlechty se vydali ke zvolenému králi, aby mu tuto skutečnost oznámili a doprovodili jej jako vladaře do Čech. Mezi těmito vyslanci náležel i Jan Müller z Milhausenu, pán z Mimoně se svým komorníkem Kiesevetrem. Doprovázený Kristiánem z Ankultu táhl Falcký kurfiřt s velkou slávou do Prahy, kde se nechal korunovat. Jak skončilo konání tohoto zimního krále je všeobecně známo z dějin českého národa jako údobí předbělohorské a pobělohorské. Co se týká Mimoně, o té se v českých dějinách sice nehovoří, má však rovněž svojí velice zajímavou historii, která má velký lokální význam, jelikož i ona měla své aktéry v této tehdejší politice, kteří sehráli svojí malou úlohu jak je již výše uvedeno. Význam těchto aktérů se brzy po prohrané bitvě českých stavů na Bílé hoře projevil i v Mimoni, když ještě téhož roku na den sv.Martina (11.listopadu) 1620 vstoupily do Mimoně polské oddíly císařského vojska Ferdinanda II., kde hledaly Jana Müllera z Milhausenu. Zámek však byl uzavřen, protože jeho zámecký pán se svými přáteli se právě bavil honitbou. Zámek však byl přesto napaden, přes urputný odpor dobyt a zapálen. Zámecký pán se stačil ukrýt pod dnešním Zámeckým mostem ve Vranovské ulici. Polská vojska Mimoň zcela vyplenila. Vedle ostatních měšťanů byl napaden i pastor Haselbach a u tehdejšího Šibeničního mostu (dnešní Poštovní most ) zmasakrován a rozsekán šavlemi k smrti. Jeho dcera byla zneuctěna a odvlečena.
Po odchodu vojska se Jan Müller vrátil z úkrytu a chtěl spolu se Sedmihorským knížetem Betlemem Goberem vytáhnout do pole proti císaři. Jan Müller z Milhausenu však předčasně zemřel 12.dubna 1621. 17.února 1621 byl on spolu se svými bratry, jak se uvádí v písemnostech, ještě plně elánu, víry a života. Jeho jméno bylo vyvěšeno na popravišti. Majetek pánů Müllerů z Milhausenu byl zabaven.
Na velikonoce roku 1621 byl jako nový pastor pro Mimoň jmenován Christofer Lichtner z Chrastavy, kde byl jeho otec soudcem a radním. V této době bylo ještě 47 měšťanů, kteří se hlásili k římskokatolické víře a náleželi proto do farnosti Brenná - Zákupy. Protože však císař obdržel od Jana Zeidlera, dvořana, kurfiřtského sasského radního a referenta na císařském dvoře, značně velkou půjčku ve výši 34650 guldenů, nechal vyřešit tento problém mimoňskou vrchností. Císař vědom si služební hodnoty, kterou si získal Jan Zeidler jako vyslanec v Praze k udržení teutonské důvěry mezi císařem a kurfiřty, předal císař jmenovanému Janu Zeidlerovi na 12 let do zástavy Mimoň, statek Děvín a vesnice Pertoltice a Srní. Příslušný zástavný list byl vyhotoven 28.září 1623. 18.září 1624 mu pak byla tato zástava po doplacení 2683 guldenů předána do osobního vlastnictví za současného osvobození od všech břemen a odvodů. Při tomto prodeji se však musel zavázat, že uhradí na svoje náklady náhrady rozsudků stávající i budoucích žalob. Na nátlak císařského komisaře Zeidler na podzim 1627 propustil a nechal vyhostit stávajícího a posledního mimoňského pastora. Tím byla zdánlivě ukončena očista Mimoně od protestantského působení.
Mimoň v protireformaci
Podle ustanovení Augsburské náboženské svobody z roku 1555 měl kníže právo určit náboženství svých podaných.
Po bitvě na Bílé hoře se rozhodl císař Ferdinand II. převést celé Čechy zpět ke katolické víře. Byl toho názoru, že všechny náboženské rozpory v Čechách způsobil Hus svým učením. Byl přesvědčen, že jen jednotná víra může přinést klid a pořádek. Proto měli být odstraněni ze svých úřadů protestantští duchovní s odůvodněním, že se jedná převážně o cizince. Až do roku 1627 však byla císařská vůle prováděna jen velmi váhavě a až po vydání císařského reformačního patentu 31.července 1627 byla protireformace prováděna v plném rozsahu a velkým důrazem. Dle tohoto nařízení se měli všichni panští stavové obrátit na katolickou víru a to během 6-ti měsíců nebo prodat svoje majetky a opustit zem. Nevolničtí podaní měli být podle tohoto přijatého bezpráví bez uvedení termínu převedeni na katolickou víru. Pro každý kraj byl určen určitý císařský reformátorský komisař, který měl právo povolat na pomoc vojsko. Toto pochybné násilí při rekatolizaci severních Čech vedlo k tomu, že v lesích vznikala tajná místa protestantských modliteben. Mimoňští měli svoji tajnou modlitebnu v blízkosti Pavlínova dvora. V lidovém podání se toto místo nazývalo Predigstuhl nebo-li česky Kazatelna. (Jedná se o skalní útvar, vysoký asi 6 m, na jehož vrcholu je dodnes patrná a použitelná v pískovci vytesaná lavice ve tvaru T. Místo je přírodně stvořeno i ke kázání z jeho vrcholu dole stojícím.  Kazatelna od východu, poblíž SZ rohu Pavlínina Dvora (asi 150m západním směrem) odkud vedou vzhůru ve skále vytesané schody.
Kostel v Mimoni byl 4. adventní sobotu roku 1627 zákupským děkanem Václavem Udalrichem Teubnerem, jako zástupce císařského komisaře, znovu posvěcen katolickým rituálem.
22.února 1628 přibyla do Mimoně reformátorská komise, jejíž průběh úředního jednání byl následující :
Bylo vydáno oficiální vyhlášení o sesazení protestantského pastora, který však svoji farnost opustil ještě před příchodem této komise (jak dělala vlastně většina pastorů). Vrchnost v Mimoni, hofmistr Jan Fridrich Ziedler, nebyl však přítomen. Luteránští učitelé Horn a Altmann utekli do Liberce, odkud však byli kapitánem Frýdlantu, Gerhardem Taxisem opět vráceny do Mimoně, kde svojí protestantskou víru oficielně odvolali.
23.února téhož roku byla držena v kostele mše svatá na počest Svatého Ducha. Po skončení této mše se museli všichni měšťané dostavit na radnici. Zde jim bylo přečteno císařské nařízení, ve kterém se mimo jiné uvádělo, že :
„Jeho Majestát již 7 let se zaobírá myšlenkami, že se stane svaté a na věčné časy nutné žiti v katolické víře, která byla po dlouhá léta nevídaným způsobem pomoci různých sekt potlačována a která se takto navrací do rodné země a že se již nemůže najít žádný jiný způsob, jak změnit blaho země a navrácení jeho obchodu. Toto je vyslovená vůle otcovské lásky Jeho Majestátu “.
Poté byla vylíčena obava z možnosti náboženské války, jejíž příčinou je štěpení víry. Odpoledne byli měšťané jednotlivě osloveni zda se rozhodli k návratu ke katolické víře. Děkan Teubner a jeho průvodce jezuita páter Himmeltan potom hovořili o zpovědi a přijímání. Od 25.února až do 1.března se ke zpovědi dostavilo a přijímání podstoupilo 801 osob. 11.března 1628 byly na náměstí Mimoně veřejně spalovány knihy a obrazy Husa, Luthera a Melanchona, které až dosud přežily předchozí rabování polských vojsk. Tato protireformace proběhla jak již bylo uvedeno bez přítomnosti vrchnosti, takže průběh byl hladký a navíc tehdejší až dosud protestanský starosta Georg Klehr šel přítomným na ruku, když jako prví přestoupil na katolickou víru.
3.března pak mohl děkan Teubner sdělit do Prahy, že reformace v Mimoni dobře pokračuje.
4.března se uskutečnil první katolický křest. Než-li odešla uvedená komise z Mimoně, při čemž nebylo nutno použít žádné vojenské síly a ani nebylo nutné jí pohrozit, obyvatelé komisi ještě poděkovali. Změna víry však přesto byla pouze povrchní jak se mnohde později ukázalo.
Postup válčících Švédů v Německu v roce 1630 dával protestantům opět novou naději. Když Saští roku 1631 jako spojenci Švédů vstoupili do Čech a obsadili Prahu, byl mezi Sasy rovněž dvořan Zeidler, pán panství Mimoň. Císařští byli v bitvě na Širokém poli 17.září 1631 poraženi, 11.listopadu dobyli Sasové Prahu. Mnozí protestantští duchovní, kteří museli opustit Čechy se vraceli zpět na své farnosti a katoličtí duchovní se naopak skrývali na různých místech a tajně doufali v návrat do svých úřadů. 15.května 1632 však Albrecht z Valdštejna osvobodil Prahu, takže se situace náhle opět obrátila ve prospěch katolíků a protestanti opět museli utíkat. Účast pána dvořana Jana Zeidlera na vpádu Sasů do Čech bylo vykládána pro obveselení jako jeho laskavost. Následným císařským výnosem z 8.května 1632 bylo laskavostí dvořana Zeidlera převedena na Alberta Valdštejna jako náhrada za válečné náklady na obranu za 39870 hřiven míšenských grošů.
Švédové uchránili zem před vypálením, byli však pověstní svým švédským pitím a jinými mučednickými metodami na ovládnutí obyvatelstva. Okolo Mimoně ležela vojska švédského generála a říšského kancléře Awele Oxenstierna. V Mimoni v té době působil pastor Tomáš Kellner.
Po porážce Švédů a Sasů přišla opět reformační komise pod vedením jezuity Pavla Stefanidese z Litoměřic. Komise konstatovala, že Mimoň je celá zasviněna kacířstvím. Opět došlo na náměstí před zámkem k pálení stále ještě se nacházejících knih, které unikly pozornosti předcházejících komisí.
Po zavraždění Valdštejna bylo mimoňské panství již potřetí zkonfiskováno. Tentokrát bylo oceněno na 117064 guldenů. Dvořanka Magdalena z Zeidlerů, rozená z Jeleního pole poníženě prosila u císaře jménem svým i obou svých dětí o navrácení panství Mimoň, které předtím patřilo jejímu manželovi. Tato její prosba měla příznivý ohlas, jelikož císařským prohlášením z 5.srpna a posléze i dekretem z 10.října 1635 jí bylo jako vdově mimoňské panství s veškerým příslušenstvím navráceno. Dvořanka Magdalena z Zeidlerů přestoupila roku 1638 z luteránské víry na víru katolickou. Její dědicové, syn Jan Zikmund a dcera Elizabeth z Zeidlerů se však dostali do tak velkých dluhů, že se museli rozhodnout panství Mimoň prodat. 5.ledna 1651 jej prodali svobodnému pánovi Janu Putzovi z Adlersthurnu za 40.000 guldenů. Podrobnosti o tomto rodu jsou uvedeny v části Mimoň v majetku svobodných pánů Putzů z Adlertthurnu.
Mimoň a válka Rakouska o dědictví
Po třicetileté válce byl v kraji panství Mimoň po 90 let klid a mír. Po té, co princ Eugen zahnal Turky zpět na Balkán, mohla se poškozená Habsburská říše po dobu celého jednoho století opět hospodářsky vzpamatovat a rozkvést. Tento hospodářský rozmach se projevil především ve stavebnictví a zvláště pak v rozvoji barokního slohu. Aby Karel VI. zabránil rozdělení stávající Habsburské říše, vyhlásil v roce 1719 t.zv. Pragmatické vyhlášení, což znamenalo domácí zákon, který stanovil nedělitelnost zemí Habsburské říše a dědické posloupnosti ukončené po ženské linii. Jediný syn Karla VI. zemřel a zůstaly pouze jeho dcery. Jelikož v roce 1736, když zemřel Karel VI. Skonal i pruský král Friedrich Vilhem I., vzaly otěže vlády do ruky nové generace. V Rakousku to byla Marie Terezie, v Prusku zase Bedřich Veliký. Podle
Pragmatického vyhlášení byla Marie Terezie jakožto nejstarší dcera zemřelého císaře právoplatnou dědičkou. Tato dědická práva 23.leté císařské dceři však byla zpochybňována. Bavorský kurfiřt Karel Albert vznesl nárok na všechna území Rakouska a Bedřich II. vznesl nároky na Slezsko. Bedřich II. dlouho nevyjednával a přímo obsadil sporná území. Brzy nato sáhl k řešení zbraněmi i bavorský kurfiřt, který obsadil Pasov a zaútočil na Prahu, kde se nechal korunovat za českého krále. Marie Terezie musela za mír odstoupit v roce 1741 skoro všechna území ve Slezsku. Marie Terezie jakožto moudrá panovnice chtěla nechat zvolit za německého císaře svého manžela Františka Lotrinského, avšak na nátlak Francie, Anglie, Pruska a Saska byl zvolen a ve Frankfurtu korunován bavorský kurfiřt Karel Albert jako Karel VII. Marie Terezie, jako zralý výhonek svého otce a habsburského císařského dvora se však nezalekla, prosadila válku proti Bavorsku i proti novému císaři a pro tento účel byla ochotna použít i anglickou pomoc. Rakousko dobylo zpět Prahu, kde se nechala sama korunovat za českého krále. Do rukou Rakouska připadl Mnichov a císař Karel VII. musel ze svého kurfiřtství utéci a žít jako vyhnanec ve Frankfurtu. Bedřich II. se obával vítězného Rakouska, které mu mohlo opět odtrhnout Slezsko. Ve Slezsku tak jistý napadl Čechy, dobýval Prahu, byl však opět zahnán zpět do Slezska.
Začátkem prosince1741 bylo sice zaznamenáno, že v Mimoni byla ubytována pruská vojska, přesto až do roku 1744 panství Mimoň téměř nepociťovalo probíhající válečních událostí. Teprve v tomto uvedeném roce 1744 se dostala nepřátelská pruská vojska jako nepřítel do mimoňského regionu.
Válka byla uzavřením míru 25.prosince 1745 ukončena. Celé následující desetiletí bylo opět ve znamení míru a klidu. Bylo to období, kdy se obě strany, to je Rakousko a Prusko snažilo opět získat původní sílu. Bedřich II. pak překvapivým obsazením Saska otevřel novou vojnu, která trvala 7 let.
Mimoň a sedmiletá válka
Pruští husaři vtrhli v roce 1756 od Žitavy do Jablonného, kde zajali městského písaře a správce z Valtínova. Oba byli později za výkupné propuštěni. Hned poté museli všichni panští hajní nastoupit na hranici až do doby, než-li sem dorazila vlastní armáda. Vrchní lesní hraběte Hartiga byl pověřen vedením panských hajní z Mimoně přes Brniště do Krompachu. 21.dubna 1757 došlo pod velením Lasky u Mimoně k malému střetnutí. Obyvatelé města byly touto vojnou dosti utlačováni. Na jaře téhož roku zde byly ubytováni dvě setniny Chorvatů. Byli to v podstatě dobří lidé až na to, že rádi kradli (jak je zaznamenáno v trestní knize farnosti). Oblečeni byli v kalhoty, pestrou košili, červeném kabátě a obuti v rákosových botách. Tyto vojenské oddíly však táhly dál do Jablonného. Za nimi následovaly pluky infanteristů (pěchoty). Tito se ubytovaly v Mimoni a Pertolticích. Na vesnicích byli ubytováni po 15 až 18 mužích v hospodářských budovách a až po 10 mužích v menších obytných budovách. Vojáci, kteří byli zvyklí na bílý chléb, prodávali svůj komisárek (bochník za 7-8 korun) a místo toho jedli housky. Domácí obyvatelé museli zajišťovat přípřež a stavět valy, za což neobdrželi nikdy žádnou mzdu. V dubnu pak vpadl do Čech nepřítel. Po bitvě u Kolína táhli rakouští do severních Čech. Rakouská infanterie se přesunula až do Kuřívod a Hamru.
Nepřítel ležel táborem od Jeleního vrchu až po Komáří víšku. 6.července 1757 prováděl rekognoskaci bojiště sám polní
maršál Daun. Na různých místech byly prováděny malé průzkumné útoky. 14.července přesídlil vrchní ubytovatel princ Karel Lotrinský a polní maršál Daun do Mimoně, kde se prováděly válečné porady jak přinutit vojska stojící u Lípy k ústupu nebo odvést vojsko přes Jablonné do Žitavy. 15.července přitáhla císařská vojska v síle 90 000 mužů k Mimoni a utábořila se u Bohatic. Od Kolína táhl poražený pruský král na Litoměřice a dál v několika kolonách ze země. Roku 1758 byli v Mimoni ubytováni vojáci dohodových pěších pluků. 19.ledna přitáhl generál Minuzzi se svojí celou hotovostí z Litoměřic do Mimoně. 13., 14. a 15. dubna byly přeloženy dvorní sklady z Litoměřic do Mimoně a Jablonné. Po vražedné bitvě ráno 14.října 1758 u Střekova, kde zvítězili rakouští, byli zranění nakládáni na selské povozy a přiváženi rovněž do Mimoně. 22. listopadu však byla polní nemocnice přeložena více do středních Čech, kam byli zranění odvezeni opět na selských povozech a někdy i pěšky na trakařích.
Jelikož bylo velké množství zraněných, byl prakticky každý obytný dům nemocnicí. Začaly však propukávat nemoci a v nastalé zimě jich mnoho na následky svého zranění zemřelo. Od 7. do 20.listopadu 1758 odjelo mnoho povozů plně naložených moukou a ovsem z mimoňských skladů. 1.března 1759 odtáhla německá vojska z Mimoně. V důsledku toho 1.března odtáhl pěší Baden-Badenský pluk do Zákup. 23.září 1759 přišel do Mimoně rakouský trén ( vozatajský zásobovací oddíl ), který zde tábořil za panským dvorem. Když polní maršál Daun zajal 17.listopadu generála Finka spolu se 14000 muži, sloužila Mimoň opět za pečovatelský lazaret pro zraněné a nemocné.
Tato sedmiletá válka má však ještě jeden významný poznatek pro náš kraj. Kolem roku 1750 se prvně objevily v našem kraji zvláštní hlízy, které se nazývaly brambory. Prvně byly vysázeny v roce 1751 u Dobranova a následující rok se odvážely na prodej na týdenní trh do Litoměřic jako krmení pro dobytek. Protože v průběhu sedmileté války byl velký nedostatek potravin, přispěla i tato válka k tomu, že se lidé naučili tyto brambory konzumovat a proto se této válce začalo na mnoha místech říkat válka bramborová. Takže i zlo někdy může nápomoci dobrému.
15.února 1763 byl uzavřen mír. Sedláci se během války mnohdy silně zadlužili, pro nedostatek tažných zvířat nemohli obdělávat svá pole, často se sami zapřahávali místo nich. Ovšem mnohem častěji se z nich v důsledku svého zadlužení stávali zpozdilí robotníci.
Zpracoval : Osvald Hons ©
|
I v novém roce budeme pokračovat s kronikou města Mimoně, sepsanou kamarádem Osvaldem Honsem.
Zpět na předešlou stránku
