Kamarád Osvald Hons byl tak laskav - a timto bych mu rád velmi poděkoval - a poskytnul nám ke zveřejnění jím psanou kroniku města Mimoně.
Tato kronika je moc pěkně napsaná a budu ji na tomto místě zveřejňovat na pokračování.
Dnes se podívejme na dobu nejstarší.

Všeobecná část
Pradějiny
Podle současných poznatků vědy se má všeobecné za to, že naše Země vznikla z rotující mlhoviny, jež se formovala do ohnivé koule, jejíž žhavá atmosféra byla bohatě nasycena rozličnými parami, které ve svém počátku nepropouštěly žádné světlo. Postupným ochlazováním docházelo ke změně soudržnosti par, zemská kůra se pozvolna zpevňovala. Další ochlazování vyvolávalo obrovské tlaky, které způsobovaly následné zlo-my a přesuny zemské kůry. Pevniny, hory se vynořovaly z pramoří, začaly vznikat podmínky pro tvorbu flory a fauny. I v naší severočeské krajině, jež náleží k Jizerskému pískovcovému pohoří, se rovněž ukázaly vyvýšeniny, jako příkladně Ještědský hřeben, který je zařazován mezi prahorní pohoří.

Celá naše zeměkoule podléhala stálým změnám, neexistoval žádný klid; kolo světových hodin stále pokračovalo ve svém vývoji pomalu ale jistě krok za krokem. Tvořila se pohoří, údolí, moře se přelévala sem a tam, vznikala a zanikala fauna i flora. Neúprosným vývojovým změnám podléhaly i neživé horniny. Skály, jež tisíciletí vzdorují všem bouřím a vr-tochům počasí prochází svým proměnám a tvoří svoje vlastní dějiny tvorby. Jejich poslední změny jsou v nich vepsány a záleží pouze na badatelích současnosti, aby tyto zápisy přečetli a určili jejich stáří.
Že se naše Země i nyní nachází ve stálých proměnách, dosvědčuje mimo jiné nejlépe příklad pobřeží Baltického moře u dnešního Švédska, jež se pomalu a neustále zvedá a zatlačuje zpět slanou záplavu. Místa, která ještě relativně nedávnou ležela na pobřeží, jsou nyní vzdálena od břehů i několik kilometrů. Tam, kde dříve jeden lidský rod rybářů svými čluny rozrážel vlny, následný rod jde klidně suchou nohou po pevné zemi. Takovým změnám podléhal v pradávnu také celý náš domov Čechy. V četných pískovcových skalách severních Čech, na které i naše nejbližší okolí je velmi bohaté, se nacházejí často jedinečné nálezy zkamenělých mušlí, hlemýžďů, červů a dalších podobných tvorů.
Jak se tyto dostaly do tvrdého pískovce?

Je zde jenom jedno vysvětlení. Tyto skály tvořily tehdy měkké a tvárlivé masy, do kterých se tehdejší flora a fauna vnořila. Tyto masy se posléze za zvláštních podmínek časem zpevnily a ztvrdly do dnešních podob.
Jak je všeobecně známo, mají mušle svoje přirozené prostředí ve vodě, tedy v jezerech, mořích a vodních tocích, kteréžto životní prostředí nemohly opustit. Když příkladně vodní plocha rybníka bude vypuštěna a rybník již nebude znovu napuštěn, ocitnou se tam žijící živočichové i rostoucí rostliny nejprve v bahně, které následně ztvrdne. Neztvrdne však až na kámen, protože k tomu chybí ještě další podmínky.

Jak již bylo výše zmiňováno, byly v naší krajině nalezeny zkamenělé mušle, které žily pouze v moři a moře není jen malá slaná louže, ale obrovská vodní plocha. Tato skutečnost vytváří jednoznačnou teorii, že naše krajina byla ve svém prvopočátku mořem, které ohraničovalo po svém obvodu pohoří jako přírodní hráze. V období, kdy docházelo k pohybům zemské kůry, došlo někde v místech dnešních Jižních Čech ke zvednutí mořského dna, čímž se moře České kotliny na severu vylilo. Toto zvedání dna pokračovalo od jihu na sever. Pohyb vody tohoto moře muselo být obrovské, hledalo si cestu ven a jako průlom jej pravděpodobně našlo v okolí dnešního Děčína.
Pískovec, tvořící podloží dnešního našeho města Mimoň, nám zřetelně popisuje dějinný vývoj vzniku. Pískovec není homogenního složení; sestává z množství různě přes sebe navrstvených sedimentů, takže lze zřetelně sledovat množství kolon míst a pásů, často pestře zbarvené, při čemž jsou v převážně většině uloženy horizontálně. Toto vodorovné uložení potvrzuje obecnou teorii, že se jedná o naplaveniny.

Vodu v naší krajině následně následoval další přírodní živel, oheň, který vytvářel přibližnou podobu dnešní naší krajiny, když rovinatou plochu, kterou zanechalo moře, zvlnil. Ohni vděčíme za nejhezčí hory našeho okolí, které vytvořil erupční činností sopek. V naší krajině to byly především čedič a znělec, které byly převážně horotvornou masou těchto sopek. Obě lávovité horniny vykazují značnou podobu a jistě se nebudeme mýlit, že krásné výtvory různých skal jsou výtvory právě těchto lávovitých hmot. Po odtoku moře zůstal pouze písek, který po uschnutí vlivem vhodných podmínek ztvrdl a vytvořil jednolitou mocnou pískovcovou plochu. V místech, kde stojí dnešní naše hory, vlivem sopečné činnosti procházely z hlouby nitra země obrovské masy lávy čediče a znělce, které si prorazily touto vrstvou cestu a za obrovských tlaků a teplot tuto vrstvu zvedaly, prorážely a vytvářely s měkkými pískovci kašovitou hmotu, které posléze se zpevňovaly v pevné pískovcové bloky, jež lemují dodnes naší krajinu. Když tyto žhavé pískovcové bloky vychladly, vznikly mezi nimi četné trhliny, větší i menší bloky se trhaly, různě se odvalovaly po vzniklých stráních. Působením vody a mrazů docházelo následně k dalšímu narušení těchto útvarů.

Sopečná činnost však nemá svůj vliv pouze při horotvorné činnosti. Rovněž i dole, v údolích, se projevuje sopečná činnost a to především při stékání roztavené lávy. Vlivem vysokého žáru se na mnoha místech pískovec proměnil ve sklovitou pevnou hmotu, která se po ochlazení lámala v různě veliké jednotlivé díly. Důkazem toho je příkladně vrch Strážný se svojí pevnou horninou, mezi který se ukládal čedičový tuf a vápenec. Rovněž u Stráže p.R. vystoupil čedič na povrch velmi zřetelně. Od Ještědu až za Ploužnici se táhne čedičová zeď , která vystupuje v šíři 2 až 3 m, a dosahuje výšky v rozsahu 1 až 5 m. Celý tento přírodní útvar je v podstatě jednolité čedičové vyvrstvení.

Čedičová zeď u Zábrdí
Se vznikem svrchní kůry zemské však tvorba krajiny nebyla ještě ukončena. Ještě se převalily obrovské masy vody, jejichž vše bičující vlny smývaly z úpatí hor uvolněný písek a drobný štěrk, který byl přenášen na jiná místa. Z této doby dnes zaznamenáváme všechny pískovcové skalní útvary jako příkladně Křížový vrch, Kostelní vrch, skalní útvary pod Ralskem (Mléčný džbán, Juliina výšina, Luční kámen) a mnoho dalších.

Mléčný džbán u Vranova

Juliina výšina u Vranova kolem roku 1895

Tento pohyb vod nejenom odnášel, ale též přinášel různé nerosty v podobě různých štěrků a oblázků, které se na příhodném místě ukládaly. Jejich ložiska lze nalézt prakticky po celých severních Čechách, jejichž mocnost dosahuje místy i více jak 1 m. Nacházíme je prakticky všude, v dnešních lesích i v orné půdě. Tento štěrk tvoří velmi hrubý písek, který voda pečlivě omlela. Geologové jsou názoru, že se jedná o přívaly od břehů dnešního Švédska. Toto tvrzení je založeno na nálezech jantaru, který se tvořil právě pouze v těchto bývalých nordických křídových skalách. Stejně jako nyní, kdy se při silných deštích z výše položených míst splavuje a smíchává z polí ornice s různými písky, aby se na vhodném níže uloženém místě postupně usazovaly nejprve těžší částice a poté lehčí, tak i v dávné minulosti při obrovských nesrovnatelně větších deštích se splavovaly půdy postupně z různých výše položených míst do míst níže položených, kde se následně podle své hmotnosti usazovaly. Tyto přívaly vod po miliony let vytvářely různě silné naplaveniny v mělkém moři na našem území. Následně ustupující moře v poměrně rovinaté oblasti kolem dnešní Prahy zde zanechalo svoji bahnitou část. V této dnešní nížinné oblasti se usadila i lepší půda než na severu Čech, písek se ukládal zpravidla hlouběji. Změny vytvářené vodními masami nastaly až v pozdějším vývojovém údobí. V tomto mezidobí vznikala také rašeliniště, která se i v našem okolí nacházejí, jako příkladně na katastru Velký Grunov, Srní potok, Noviny, Stráž pod Ralskem či Lázně Kunratice u Osečné.

Diluviální údobí je označován jako starší údobí čtvrtohor, které následovalo bezprostředně po předposlední časovém období geologické tvorby naší země. V tomto časovém období v samém počátku dochází k podstatnému snížení průměrné teploty na celé zemi, což zapříčinilo, že i do níže položených míst se rozšířily ledovce, které svým pohybem tvarovaly přibližnou dnešní podobu krajiny i u nás. Hranice věčného ledu a sněhu v době ledové se v naší krajině nacházela poměrně velmi nízko. Odhadovaná výška tohoto věčného ledu a sněhu měla činit okolo 670 m, takže horní část dnešního Ralska byla v té době zcela určitě též pod tímto příkrovem. Nízká hranice sněhu a ledu byla také příčinou toho, že tato naše mírně hornatá krajina na konci údobí doby ledové měla s největší pravděpodobností jen stepní charakter. V této době se zde objevuje i fauna, kterou dnes dělíme jako ledovcovou a stepní zvířenu.

Kresba profilu Mimoně K. Fechtnera z r. 1888. Popis: Podloží Mimoně tvoří pískovec S (Křída), který je poměrně rovnoměrně rozložen po celém okolí města až po úbočí kopců a vyvýšenin, které jsou označena jako MN, (v průběhu času bylo vymleto, jak je znázorněno na obrázku). Pískovec byl proražen při sopečné činnosti lávou, v našem blízkém okolí to byla čedičová láva, označena jako B, která v některých místech vystupuje až na povrch krajiny a vytvořila okolité kopce. Na pískovcovém podloží se uložil štěrk D, který v období (Diluvia) rovnoměrně pokryl celou krajinu až po úbočí vyvýšenin. Tato hranice je označena jako OP. Štěrková deska byla narušena tokem řeky Ploučnice, která vyhloubila údolní nivu vyznačenou označením a, b, c, d, e. Toto období spadá do údobí Aluvia (čtvrtohory), kdy řeka navrstvila řečiště naplaveninami, které jsou vyznačeny písmeny b a d. Stávající tok řeky je označen písmenem L. Ralsko je popsáno jako Roll.

Na tomto rozhraní se zde, stejně jako dnes v severských tundrách, vyskytovali zástupci polární zvířeny, jako jsou polární zajíc, hranostaj, sibiřský lumík, polární liška, sněžná sova a různé druhy kůru. V hornaté krajině se nachází též stepní zvířata, jako jsou stepní kůň, severský brtník, hraboš, svišť, drozd a ostatní pěvci, dále husa a kachna, dále jejich predátoři, kteří jsou zastoupeni malým psem, liškou, tchořem, lasicí, havranem či sokolem. Stopy existence těchto zvířat z tohoto období byly zjištěny jejich kosterními nálezy na různých místech Čech.

Se zmizením věčného ledu a sněhu v tak nízkých výškách dochází k postupnému ústupu výše uvedené zvířeny, kterou postupně nahrazovala pastevní zvířena. Ta byla zastoupena především vysokou zvěří živící se rostlinami. Na základě výzkumů a kosterních nálezů lze konstatovat, že zde žili nosorožec, mamut, velký hovězí dobytek (bizon), obrovský jelen, veverka, los, velký kůň, prase, plch a jejich predátoři především z čeledí kočkovitých šelem v čele se lvem, dále kuna, divoký pes a medvěd. R.1896 se našly kosterní zbytky těchto zvířat z uváděné doby též v Pertolticích pod Ralskem při otvírání cihelny.

V poledovém období, tedy v období, které označujeme též jako stepní, se objevuje také člověk, jehož kolébkou je označována daleká Asie . Člověk si velmi rychle podmaňuje rozsáhlá území, a to i v naší krajině. Bohužel jeho činnost má negativní následky pro určité druhy zvířeny, která postupně v pozdějších dobách z naší krajiny mizí. Jeho obydlím byly původně jeskyně, což dokládají archeologické nálezy člověka spolu s kostmi zvířat výše uvedených. Předpokládá se, že člověk na konci diluviálního období pobýval nejčastěji v údolích vodních toků Čech jakož i celé střední Evropy. Se zmizením lvů a dalších druhů zvířat z oblasti střední Evropy se považuje diluviální období jako paleolitickou epochu za ukončenou.

V následujícím časovém období, v neolitickém, se stopy člověka nacházejí v severních a středních Čechách, nejčastěji právě na konci této periody v okolí toků Ohře, Bělé, dolním Labi, na Ploučnici. Na všech těchto územích byly učiněny četné archeologické nálezy.
Zpracoval : Osvald Hons ©