Volby do říšského sněmu v M. 3.12.1938 vyzněly jednoznačně v Mimoni pro henleinovskou stranu s 100% ziskem. Mimoňské továrny byly přebudovány na válečnou výrobu a Mimoň se stala mezinárodním pracovním táborem, ke konci války se sem přemísťuje část válečné výroby s obsazených a vybombardovaných míst na východě. Z těchto míst se do M. stěhovalo i velké množství obyvatel.
Vedle velké části obyvatel M., kteří souhlasili nebo byli alespoň loajální k nacistickému uspořádání, nacházeli se zde i odpůrci tohoto režimu, kteří byli označováni po válce jako antifašisté a chodili, pokud se jednalo o Němce, s červenou páskou na levém rukávu. Mezi ně náležela i část Čechů, kteří se projevili celou dobu především tím, že odmítli přijmout německé občanství či přihlásit se k Němcům, jak se obecně uvádělo. Z řad německých antifašistů, kteří se navenek přísně utajovali, ale tajně se dle možností scházeli, byli někteří pověřeni, aby se dobrovolně hlásili do nacistických organizací. Samozřejmě se nejednalo o hromadný nábor. Hlavním cílem těchto osob bylo získat jakékoliv informace přímo v řadách těchto nacistických organizacích.

Mezi těmito osobami byl tímto úkolem pověřen i Josef Schaller, který měl za úkol vstoupit do SA s úkolem, aby získal co nejvíce informací o vnitřní činnosti NSDAP. Tato skupina antifašistů zajišťovala nejpotřebnějším zajatcům, mezi nimiž byli všichni totálně nasazeni i zajatci všech národů, především ošacení, potraviny, první úkryty v lesích a vše potřebné při případných jejich útěcích.. Zkráceně si mezi sebou říkali antifa. Jejich krytí zajišťovali právě výše uvedeni nasazeni do nacistických organizací. Náleželi mezi ně příkladně Adolf Seidl, František Prokop, Franz Zimmerman, Václav Ruhter, Václav Harbich (byl v průběhu však vězněn spolu s Jaromírem Drholcem a Fr. Šubrtem v České Lípě, naštěstí však pro jinou činnost, protože za tuto pomoc by dopadli velmi špatně v koncentračním táboře -pz.OH), Julius Hocke se svou ženou Annou Hockeovou, Karel Mendel,Otto Friederweis, Emil Schneider, již výše uvedená Josef Schaller, Alois Hons, Josef Hons (byl však později totálně nasazen do Německa, Drážďan a později do Berlína), František Mayer, Václav Wanner a další.
Mimoň se na sklonku r. 1945, zvláště v údobí dubna a začátku května 1945 stala průchodným městem jednak části rozbitého wehrmachtu a jednak německých uprchlíků z východního Pruska a dalších částí okupovaných východních území. S blížícím se koncem války průchody stále více sílily, což se stalo osudným mnohým, když se od konce března stále častěji nad městem objevovaly spojenecké letouny především americké armády označované jako hloubkaři, kteří napadaly konvoje a hlídaly průjezdy vlaků, kteří se několikráte staly jejich cíle. Stalo se tak příkladně na Starém nádraží, kdy bylo prostříleno několik vagónů zde odstavených z Molde Werku, či vlak na trase mezi Mimoni a Brništěm, kdy na lokomotivě, která ihned nezastavila byl smrtelně zasažen strojvůdce Plachý z Mimoně. Nejtěžší však bylo první a poslední nálet na Mimoň 8.května odpoledne letadly vlastní luftwafe, jak však někteří jiní tvrdí, jednalo se prý o ruská letadla. (Osobně si pamatují tolik, že můj děda Julius Hocke říkal, že se jedná o naše, protože mají kříže, o Američanech a Angličanech či Rusech říkal, že to jsou oni, protože to byl zvyk z konspirativní činnosti, kterou neporušil ani před vlastními vnoučaty. Nebezpečí bylo velké i na konci války. Vzpomínám si, že tehdy jsme po pohřbu mého dědy Aloise Honse téhož dne šli s dědou a svojí starší sestrou do zahrádek a právě na konci Skřivánčí ulice u zahradnictví jsme zahlédli hučící letadla letící od kterých něco vypadávalo. Zvolal jsem německy, hele dědo parašutisti, ale to již k nám doléhaly výbuchy bomb. Letadla letěla směrem od jihu na sever a neletěla příliš nízko. Ruská letadla jsme nad Mimoni až do konce války nikdy neviděli a ani neslyšeli, že by tu přeletěla. Bylo mi tehdy 7 let a tato událost mi zůstala v paměti dodnes velmi hluboko. Stejný názor říkala i moje matka, která byla velmi blízko dopadu bomb a vyprávěla s hrůzou, co se asi 100 m od ní odehrávalo. Také nehovořila o žádných ruských letadlech. Cílem bombardování bylo zamezit přechod přes mimoňské mosty. Rusové jistě neměli zájem si ničit přístupové cesty, konec konců přišli od severu, od Jablonného a přejet Ploučnici by pro ně nebyl jistě žádný problém. V tento osudný den byl u Hekšů prodej lihových nápojů a proto zde byl velké množství občanů, kteří se samozřejmě nestačili všichni včas ukrýt. Bomby však vůbec nezasáhla ani jeden most, pouze jediná bomba dopadla do domu u mostu, který zničila. Bomby zasáhly ponejvíce civilní obyvatelstvo a z toho bychom mohli také usuzovat, že o mosty ani možná nešlo. Strategickou pravdu však dnes asi již nikdo nezjistí. Každopádně poslední oddíl wehrmachtu odešel časně ráno a spolu s nimi odešli i místní jednotky všech nacistických politických složek-pz.OH). Mosty zůstaly nepoškozeny, zasaženo však bylo celkem 52 civilních domů, všechny prakticky na pravobřežní straně Ploučnice. Obětí bylo zjištěno 45, především z řad civilistů. Z řad zajatců nebo totálně nasazených přišli o život 2 Francouzi z pracovního tábora v nynějším Falconu, kteří byli identifikováni. Z řad civilistů lze příkladně uvést Marii Brandejskou, Marii Honzejkovou s dcerou, Marii Botheovou, malíř Tille, občan Schicketanz a další. Jak bylo již uvedeno na jiném místě, rozptyl bomb a směr dopadu potvrzoval směr útoku od jihu na sever. Nevybuchlé bomby bylo nutno později likvidovat jak v měkkém podloží parku, kam také v blízkosti toku Ploučnice několik dopadlo, tak i na hřbitově a na další jednotlivých místech.
Při tomto bombardování bylo usmrceno i 22 německých vojáků, kteří jako jediní zůstali na hraběcím statku, není však známo proč, protože mimo nich se jiní zde nenašli. Bomba totiž zasáhla hraběcí pekárnu, kde si prakticky nacházeli spolu se zemědělským dělníkem Havlíkem, který zahynul s nimi.