V roce 1625 cestoval tehdejší majitel Mimoně svobodný pán Jan Putz z Adlersthurnu do Říma a odtud do Jeruzaléma, kde navštívil místa posvátná křesťanům. Pro vzpomínku na tuto cestu a k poučení věřících v Mimoni se rozhodl postavit doma přesnou kopii hrobu Kristova. Na místě si udělal plány, zapsal rozměry a vrátil se do Říma. Zde si plány kontroloval a zjistil, že nejsou úplné. Vrátil se proto zpět do Jeruzaléma, aby ještě jednou všechny podrobnosti zakreslil. Při návratu ale těžce onemocněl a musel se 6 měsíců léčit v Římě. Přes Vídeň se vrátil do Mimoně, ale tehdejší zmatky třicetileté války mu nedovolily začít se stavbou. Na smrtelné posteli v roce 1660 si vyžádal od svého syna Jana Edmunda slib, že postaví kapli Božího hrobu v Mimoni.

Císařský stavitel Giullo Broggio z Prahy začal se stavbou roku 1665 Na pískách vedle zřícenin Křížového kostela, který byl opuštěn a zpustl po roce 1550. Stavba kaple byla provedena ve starořímském halovém stylu s vnitřním dvorem, ve kterém stojí jeskynní hrob, věrně podobný tomu v Jeruzalémě. V neděli po velikonocích 1668 bylo slavnostní vysvěcení. Kolem kaple byly vysázeny lípy, které tam dodnes stojí. Nad vchodem Je latinský verš z bible a znak rodu Putzú z Adlersthurnu. Obě věžičky dostaly zároveň zvony ulité zvonařem Mikulášem Löwem z Prahy. Levý zvon v roce 1684 praskl, byl přelit v Mladé Boleslavi, ale r. 1742 praskl opět a byl tedy zakoupen zvon nový. Podobný osud měl i pravý zvon. Roztrhl se r. 1892 a chomutovský zvonař Richard Herold dodal nový o váze 59 kg.
Oltářní kameny posvětil 21. června 1732 pražský arcibiskup Damiel Josef Mayer, rodák ze Stráže. Císař Josef II. si dal ocenit kapli Božího hrobu i s přilehlým hřbitovem, aby ji vykoupil a použil k jiným účelům. Cena vypočtena na tehdejších 625 korun 3O krejcarů. Ke koupi nikdy nedošlo.
Obrazy křížové cesty byly dodány zároveň s novostavbou. 1774 koupeny nové a 1859 opět další nové obrazy. Vpravo vedle kaple byla zbudována dřevěné přístavba představující 5 bolestných tajemství. Časem však byla přístavba nedůstojně zchátralá a proto 1897 byla nahrazena zděnou, v jejímž prostoru je znázorněna scéna na hoře Olivetské.
Byl zvyk stavět na Velký pátek v kostele Kristův hrob. Tak tomu bylo i v Mimoni až do roku 1780, kdy toto Josef II. v kostelech zakázal. Mimoňští si tento zvyk přenesli do kaple Božího hrobu, čímž císařskému nařízení vyhověli a tím položili základ pozdějším monumentálním slavnostem Vzkříšení na Bílou sobotu a i pašijovým hrám, jedněm z nejproslulejších ve střední Evropě, které zanikly až v polovině našeho století.
V roce 1866 po válečné šarvátce (7) u Mimoně zemřelo ve zdejším lazaretu 15 vojáků rakouské armády a 18 Prusů a byli pohřbeni svorně vedle sebe na hřbitově u Božího hrobu. Až do roku 1890 sem byli pohřbívání obyvatelé vedlejšího špitálu, potom byli již odváženi na velký hřbitov. Od roku 1875 se prodávala místa pro rodinné hrobky podél obvodové zdi. Jeden hrob za 10 zlatých. Hřbitov později již nebyl používán a v šedesátých letech 20. století byl zrušen. Železná brána u hlavního vchodu pocházela z roku 1889.
V létech 1703 - 1707 vystavěli Jezuité v Ostrém u Úštěku také Boží hrob, který má přesně stejné rozměry jako ten v Mimoni. Rod Putzů z Adlersthurnu byl velkým přítelem Jezuitského řádu a půjčil jim plány ke stavbě.
Publikováno v městském Zpravodaji 1983 - č. 9, autor Josef Šťastný

Kapli lze nalézt při hlavní silnici na Jablonné v Podj. hned za mostem přes Panenský potok vpravo. Přes sezónu bývá v červenci a srpnu otevřena i s průvodcem. V ostatní dobu při významných dnech a na vyžádání.
Závěrem pár fotografií. Ty byly pořízeny v červnu 2003 na Den města. Všiměte se zejména ještě obou soch u vchodu do areálu - jedna z nich, ta levá byla při rekonstrukci mostu sražena a dodnes není na původním místě a zdá se, že ještě dlouho tomu tak nebude. Poslední obrázek ukazuje vlevo za onou sochou na břehu Panenského potoka stojící sochu Jana Nepomuckého, která se již na původní místo také nevrátila a je stejně jako předchozí uložena v Božím Hrobu. V celém areálu byly od té doby nabíleny zdi a položeny jednoduché chodníky.
Tak mi připadá, že trend něco sundat, poničit, zbořit a již neopravit a neinstalovat na původní místo, je v Mimoni velmi dobře zakořeněn.