MIMOŇSKÉ DISKUZNÍ FÓRUM

Krátké zprávy
ZPRAVODAJ ZA ZÁŘÍ
04.10.18 12:35 Pep@k

Teprve na základě připomínky na městském webu se podařilo městu zveřejnit 3.10. zářijový zpravodaj. Tak se na něj podívejte tady a tady.
Obce Stráž p. Ralskem
oficiální stránky

Stráž p. Ralskem
neoficiální stránky

Město Ralsko

Noviny p. Ralskem

Vyhledávání
TOPlist
 
 Kronika Mimoně - díl dvacátý
Publikováno:  8. února 2017

historieKapitola válečná je za námi a dnes se podíváme v kronice sepsané kamarádem Osvaldem Honsem na společenské změny.

Významné společenské změny
Společenský vývoj v našem kraji nebyl z období dávno minulých nijak zaznamenáván. Že naším krajem procházela historie společenského vývoje lze odhadnout pouze z nahodilých archeologických nálezů, z nichž nejznámější bezesporu byl keltský archeologický nález v březnu roku 1845, který byl označen jako Böhmische Numantia čili Numantia v Čechách.

Název Numantia přináležel hlavnímu městu keltiborského kmenu Arevaků ve Španělsku, které se zachovalo jako připomínka hrdinného odporu těchto Keltů proti dobyvačným Římanům v letech 143 až 142 před Kr. Název Böhmische Numantia byl zvolen podle velké podobnosti keltské kultury nálezu i jako podle místa nálezu a jeho okolí. Jediný rozdíl byl ve velikosti rozlohy a nadmořské výšky. Tento nález tedy potvrzuje zdejší společenské keltské osídlení, které mohlo zde zaniknout s příchodem germánských kmenů a následně Slovanů. Z této pozdější doby však není nic známo.

Kolem roku 140 po Kr. je sice Ptelomaiem zaznamenáno jisté zdejší osídlení jako Nomisterium (viz str.38), ovšem bez bližšího popisu jeho obyvatel a vlastnických vztahů. Teprve kolem 10. či 11. století se zde nepřímo zaznamenávají první majitelé okolí, což lze označit jako zdejší majetnickou šlechtu a tím tedy i monarchistické uspořádání. Je sice určitý spor o existenci této první zaznamenané šlechty (viz páni z Ralska str. 111-114).
Vzniká tu však otázka, kdo to šlechta je a jak vznikla.

Dle různých názorů se jedná o souhrn osob, kteří byli různými okolnostmi pozdviženi nad široké okolní skupiny osob. Přestože toto povznesení odporuje přirozené rovnosti všech lidí, je nutno tuto skutečnost pokládat za prvotní základ nově se tvořícího společenského uspořádání. Proč byli někteří jedinci či skupiny pozdviženi nad svým okolím je otázkou filozofických domněnek, které však nejsou součástí tohoto spisování. Je velmi pravděpodobné, že zde svoji roli hrála i stále více se šířící církev hlásající křesťanství, která tuto šlechtu pozdvihovala jako svojí prodlouženou ruku vlastního rozšiřování moci.
Tille ve své kronice z roku 1905 uvádí, že nejstarší záznamy o obyvatelích v Čechách dokazují, že si byli naprosto rovnoprávní. Kdo tuto výsadu neměl byli váleční zajatci spolu se zločinci a k nevolnictví odsouzení dlužníci a děti těchto nevolníků. I tito nevolníci však měli svojí hodnotu. Jistý historik Erben uvádí, že hodnota jednoho nevolníka odsouzeného na polní práce v roce 1078 byla 300 denárů, což prý nebyl právě malý peníz. Nevolnictví té doby a nevolnictví v období 17. až 18. století není srovnatelné, protože nevolník v období kolem 10. až 14. století měl možnost se ze svého nevolnického stavu svým přičiněním dostat vykoupením sebe i svých dětí a dokonce získat i nižší šlechtický stav, pokud získal majetek v podobě vlastnictví pozemků.

V té době bylo velmi mnoho držitelů pozemků. Všichni byli svobodní a poddanými byli pouze ve vztahu vládcům země. V případě napadnutí země nepřítelem, byl každý poddaný svého vladaře povinen po dobu 4 týdnů bezplatně vojensky chránit a teprve po této době měl nárok na náhrady vzniklých nákladů. V případě války mimo území země hradil veškeré náklady vždy král.

Změny těchto vztahů nastaly až po vydání tzv. dědičné soudní moci Karlem IV., kdy šlechta byla povinna k přísné vojenské pohotovosti na obranu země. Tímto zákonem šlechtě vznikaly navýšené náklady, která se snažila převést na své dosud plně svobodné poddané. V první polovině 15. století dochází v důsledku náboženských válek mezi katolíky a jejich odpůrci k velkému úbytků obyvatelstva a zejména selského stavu. Šlechta prosadila v letech 1472 až 1479 nařízení o zákazu přesídlování z jednoho panství do druhého bez souhlasu jeho majitele. Každý, kdo chtěl přesídlit musel odstoupit původnímu panství velkou část svého majetku, aby získal propouštěcí list. Tato nařízení téměř znemožňovala i uzavírání sňatků mezi osobami z různých panství. Tato nařízení prosadila šlechta v Zemském sněmu jako zákon, který měl dopad i na pro šlechtu jako majitelé panství. Každý majitel panství, který převezme přeběhlíka bez propouštěcího listu z jiného panství musí za něj neprodleně zaplatit jako trest 10 až 12 Marek, pokud jej neprodleně nevrátí. Přístup vrchnosti při přechodu z jednoho panství do druhého dokazuje i následující přípis ze Stráže, který vystavil jeho majitel, ve kterém se uvádí :

„ Já Erasmus Hirschperger z Koenigeshainu na Wartenbergku (Stráži) oznamují tímto veřejným dopisem, že Já Martina Deusigena, svého poddaného z Luhova propouštím do Zákup, kde se bude po dobu jednoho roku od data tohoto vyhotovení učit řeznickému řemeslu. Po dovršení roční doby je povinován se navrátit zpět na Mé panství, aby zde skromně uplatňoval své znalosti. Listinu stvrzují svým vrozeným znakem.
Act.: na Wartenberku 7. května roku 1621.“

Jestliže dříve mohl každý sedlák na svých polích chytat zvěř, která mu způsobuje škodu, dle nového nařízení schváleného v Zemském sněmu v letech 1474 až 1476 tento lov zvěře přísluší nadále výhradně šlechtě. Tato nová rozhodnutí samozřejmě uplatňovalo i Vartenberské panstvo.

Veškerou moc nad poddanými v jednotlivých panstvích převzala šlechta již v období krále a císaře Karla IV., které však bylo zakázáno uplatňovat jakékoliv tělesné tresty, ke kterým náleželo i mučení jako příkladně vypichování očí, uřezávání nosu či uší, usekávání rukou či nohou a podobně jak je uváděno v Majestas Carolina. Také veškerá půda po zemřelém poddaném připadala povětšině panstvu, které jej posléze milostivě rozdělilo mezi pozůstalé jako dar panstva. Samozřejmě i panstvo si na tomto dělení pozůstalosti ponechalo určitý díl za vykonávání pozůstalostního řízení. Šlechta navíc stále více zaváděla různá nařízení, která při neplnění byla tvrdě trestána ztrátou majetku, při čemž si vymiňovala svatý slib, že nebude v okruhu jedné míle vykonávat žádnou pomstu. Poddaní nesměli samovolně nic prodávat, jediný, kdo toto mohl provádět byla šlechta na příslušném panství. Na prvním místě musel být prodej nabídnut erbovnímu panstvu a teprve když tento neprojevil zájem, mohl být prodej uskutečněn s jiným kupcem, samozřejmě za dozoru panstva.

Šlechtické panstvo však mělo rovněž určité povinnosti vůči poddaným. Když jeho poddaný ztratil jakoukoliv možnost obživy, musel se jeho pán o něj postarat. Toto panstvo, aby se vyhnulo této starosti, v krajním případě poskytovalo určitou odměnu, jako příkladně na Mimoňském panství páni z Vartenberka poskytli odměnu truhláři 3 fl., jeho tovaryši 2 fl. A podobně. Jak uvádí historik Balbín, byli Páni z Vartenberka velmi laskaví ke svým poddaným, snažili se úděl poddaných zmírňovat, poskytovali jim v nouzi půdu a podporovali je při stavbě obydlí. Tuto skutečnost potvrzuje i městský dopis z roku 1516.

Panenská nevinnost byla v minulosti velmi přísně ochraňována velmi přísnými zákony. Tresty pro svůdce byly velmi přísné. Vedle značné peněžité pokuty byl doprovázen pranýřem kde byl bičován pruty a následně vypovězen z panství s příslušným přípisem na sousední panství. Ovšem ani padlé dívky nebyly ušetřeny, protože byly oddávány mimo hlavní oltář. Pokud takováto dívka chtěla předstoupit před oltář s myrtovým věncem a skutečnost, že se již nejedná o pannu byla obecně známa, byl jí tento úředně a veřejně před kostelem odebrán a velmi často jako na potupu dán věnec slaměný.
Odložené děti nebo děti nalezené dostávaly povětšině jméno podle místa jejich nálezů. Jako příklad lze uvést nalezený chlapec, který byl 31. prosince 1681 nalezen v lese, který byl pojmenován jako Silvestr Les. Tento chlapec měl být vychováván ve špitálu u Božího hrobu.

Skutečnost, že poddaní byli závislí na svém panstvu, správně je nutno uvést na hejtmanovi jmenovaný panstvem, lze dokumentovat na nalezené ohořelé listině po požáru roku 1806 v Mimoni, podle níž tehdejší úředníci prováděli s propuštěnými poddanými doslova výměnný obchod. Jistý Spielmann, poddaný ze Zákup, se chtěl oženit s dívkou z Pertoltic. Protože se však oba hejtmani nemohli dohodnout v jiné záležitosti výměny dvou jiných dívek nemohli dohodnout, mělo se jmenovanému ženichovi Spielmanovi ze Zákup zakázat se nadále scházet se svojí nevěstou z Pertoltic. Tato listina byla datována z Mimoně 3. srpna 1655. V tomto případě lze předpokládat, že vzhledem k dobrotě nového pána Mimoně pána Jana Putze z Adlerthurnu byla nakonec příznivě pro obě milující strany kladně vyřízena.

Selská povstání
Vzhledem k tomu, že tvořící se šlechta pocházela ze širokých vrstev lidu, měla zpočátku i soucítění s jí podřízeným lidem. S rozvíjejícím se vzděláváním se rozšiřovalo i poznávání, u mnohých se prohlubovaly lidské nectnosti a stále větší touha po další a další moci a majetku. Dřívější pokora šlechty pozvolna zanikala a stále více docházelo k povyšování se nad ostatními. Vzhledem k tomu, že rozvoj řemesel nebyl v 17. století stále ještě na takové úrovni, aby se rozvinul v průmyslovou výrobu, bylo zemědělství svým uspořádáním, byť technicky na nízké úrovni, na vyšším rozvojovém stupni, které přinášelo tehdejšímu panstvu nejvyšší zisky. Proto také velmi záleželo na přístupu panstva ke svým poddaným, které bylo povětšině velmi kruté. Mnohdy k tomu přispívali i panští úředníci, kteří svojí krutostí často ponižovali obyvatele bez vědomí vrchnosti.

Selské povstání r. 1680
Velká přísnost, tvrdé zacházení a mnoho trestů rozhořčovalo sedláky proti vrchnosti. Sedláci směli být oblečeni jen v cvilinku (lněná nebo bavlněná keprovaná tkanina, tkaná z hrubé příze, takže osnovu tvoří na líci lesklé pravoúhlé obrazce), kůži a lněném plátně, nebo nanejvýš ve skromném suknu; v létě se smělo chodit povětšině pouze na boso, pouze v zimě byly povolovány dřeváky.

V Čáslavském kraji se r.1680 sedláci obrátili pro nesmírný útisk prosebným dopisem na císaře. Aby nebylo možno sedláky v případě nezdaru pronásledovat vrchností, podepsali se tito stěžovatele na svém prosebném listu za sebou kolem dokola.

Protože se nic nezměnilo, velké daně a robota se nezměnila, libovůle panských úředníků ještě na mnohých místech narůstala, započalo docházet k selským bouřím, které přerostly v jednotící povstání sedláků. Toto povstání se rozšířilo téměř na celé severovýchodní Čechy. Hradecký, Boleslavský, Čáslavský a Litoměřický kraj byly zapojeny zcela. Z frýdlantského panství se vydali sedláci přes Grabštejn a Liberec až do Jablonného a Stráže.

V každém panství chtěli sedláci poslat deputace k císaři. První deputace z Lemberka však byla zrazena a v Praze jata do vazby. Na lemberském panství se konala tajná shromáždění v selských dvorech již v zimě roku 1679/80. Syn markvartického sedláka Krieschela napsal stížnost k císaři. Deputace ve složení Jindřich Wiese, Bedřich Kaulferš, Jiří Appelt, Ondřej Förster, Jiří Arlet a Kristián Taubmann odešla do Prahy 7.ledna. O tomto záměru se dozvěděl úřední písař Miesslere, který vyslal rychlého posla k hraběti Bredovi do Prahy, který všechny nechal zatknout.

Tato událost však vyvolala nové povstání, robota se odpírala stejně jako služba na všech panstvích na severu Čech. Císařská komise s boleslavským krajským hejtmanem Wolfem Theodorem Hartmannem, svob. pánem z Klarsteinu a generál Aeneas Silvius Piccolomini pátrala po příčinách a uklidnila sedláky. Tato a ani další komise však nic nezajistila. I druhá stížnost k císaři zůstala bez odezvy. Naopak do oblastí selských nepokojů bylo vysláno vojsko a se sedláky byla uzavřena dohoda, že se zdrží dalších akcí až do doby, kdy císař vyslyší a projedná jejich stížnost neustal. Celkový klid však nastal ale až poté, když vůdcové bouřících se sedláků byli zavřeni. Někteří z nich byli trestáni ztrátou života lámáním kolem nebo šibenicí; na př. v Lípě bylo popraveno 5 sedláků, v Úštěku 2, Rumburku 5, Děčíně 2, Žatci 3, Litoměřicích 1, Kadani 1, Bochově 5, Nýdku 2, Lokti 1 a Kamenici 4 sedláci.

Na mimoňském panství však k povstání selského lidu za svob. pánů Putzů z Adlerthurnu nedošlo, protože přístup zdejší vrchnosti k poddanými byl vstřícný bez známek jejich útisku. Poslední majitel panství Mimoň svobodný pán Jan Ignác Dominik Putz z Adlerthurnu asi velmi dobře znal manžela své neteře baronesy Marie Therezie Isabele Putz svobodného pána Ludwiga Josefa z Hartigů (sňatek uzavřen r. 1705), která se stala dědičkou po úmrtí jmenovaného Jana Putze roku 1718 a následně převeden na uvedeného Hartiga, když ve své závěti z 15. dubna 1717 zdůrazňoval, že obyvatelé městečka Mimoň jakož i s ostatními na tomto panství mají zachována všechna svá dosavadní práva a že se musí s nimi zacházet ohleduplně a způsobně. Pro tohoto nového pána však tato závět byla pouhým cárem papíru, který má sice majetnické oprávnění, ovšem morálně nic neříkající. Velmi brzy po převedení majetků se z poddaných stali prostě nevolníci se vším všudy, jak bylo většinou zvykem v této době na většině panství. Přestože tento nový pán jakož i jeho následovník z rodu Hartigů (již jako říšský hrabě) byli na svojí dobu velmi vzdělaní lidé, vůči svým podřízeným byli až nespravedlivě přísní a nemilosrdní.

Následující potomci tohoto rodu se však projevovali vůči svým poddaným již podstatně mírněji a ohleduplněji.
Jestliže panstvo bylo velmi přísné, pak jejich úředníci byli krutí a bezohlední. Poddaní se mohli cítit doslova jako otroci.
Zvláště mezi těmito panskými úředníky vynikal, dle záznamů z roku 1760, panský správce Matyáš Strohbach. Tento nechal například postavit na panském dvoře 1,5 sáhu (asi 2,7 m) vysokého osla, což byla prakticky dřevěná koza s trojhranným horním trámem. Na tento osel byl přístup pouze za pomoci přistaveného žebříku a potrestaný musel na něm tzv. rajtovat nebo-li jezdit. Potrestaný musel za každý úkon zaplatit, čili za drábem přistavený žebřík nahoru i dolů jako za úsluhu pro potrestaného pohodlí. Rovněž musel potrestaný zaplatit za zavření do vězení a jeho propuštění z něj, za předvedení do úřední kanceláře (30 krejcarů).
Dívky a ženy měly úlevu v tom, že za trest na oslu nemusely rajtovat, ale museli pod ním klečet.
Strohbach měl samozřejmě i své výtečné pomocníky. Když zemřel výtečný poklasný Krečmer, nahradil jej ještě důraznější jistý Smirl.

V 6 hodin ráno museli být všichni již na poli, louce ve stodole či jiném určeném místě. Za sebemenší zpoždění následoval trest. Většinou se jednalo za tento přestupek o tři tvrdé rány lískovou holí, potrestaný se musel lehnout přes kupku sena nebo podobný útvar. Tento trest neminul ani dívky a ženy ve stejné míře. Při mlácení byla kontrola na mlatě minimálně třikrát denně. Jestliže bylo nalezeno v klasech ještě zrno, byl trest v podobě pěti ran mlatci, který si musel lehnout na snop slámy, nebo byli v sobotu osvobozeni od práce ale museli tři hodiny rajtovat na oslu.
Když zahynulo dobytče, bylo maso z něj rozděleno lidem ze dvora a obnos za toto maso byl odečítán z odměny za vykonanou práci. Při onemocnění ovcí si je museli vzít sedláci jak odměnu za svojí práci.

Jestliže se konala svatba, křest či jiné podobné společenské události, bylo povinnosti oslavence odebrat potřebné množství piva z panských sklepů, které samozřejmě musel také dobře zaplatit. V případě, že oslava se neměla konat v panské hospodě, bylo nutno zaplatit jako pokutu 30 krejcarů.

V roce 1760 jistým způsobem přemluvil Strohbach robotující sedláky, aby přistoupili dobrovolně na nový robotní zákon, podle nějž byla ustanovena tzv. Potahová robota, kde velký sedlák bude mít 3 dny ročně potahové roboty, malý sedlák 2,5 dne, malý sedlák 2, nejmenší pak 1,5 dne, domkaři měli 1 den ruční roboty, zahradník polní 3, menší 2 a malý 1,5 dne. Byli ujištěni, že v případě, že když každý jeden splní tuto povinnost , nebude již na něm požadována žádná jiná robotní povinnost. Lidé v domnění, že v zimě nebude požadována žádná potahová robota s tímto souhlasili. Vrchnost na doporučení Strohbacha prodala veškeré volské potahy a místo nich tuto jejich práci musely vykonávat potahy výše jmenovaných, při čemž jakoukoliv množstevní ztrátu museli sami zaplatit. Stejně se vedlo i při ruční robotě, když se musely prohlubovat všechny rybníky o půl lokte (asi 30 cm), bahno se muselo vozit na pole, vznikaly nové cesty sypané štěrkem stejně jako hráze rybníků.
Muselo se vozit sladové obilí pro pivovary, zřizovala se nová cesta na Ralsko a náklady za výdaje řemeslníků museli zaplatit rovněž robotující.

Náhrady za válečné výdaje měly být vyplaceny poddaným a to tak, že za 100 dodávek měli obdržet 28 fl., což se však nikdy nestalo. Místo 28 fl. obdrželi pouze 2 fl. a ty ještě byly odepisovány za dluhy a neodpracovanou robotu.
Mezi panské robotní práce náleželo : mlácení obilí na dvoře, zhotovování povřísel, čištění přístavků, vázání snopů na poli, nakládání a vykládání snopů, svážení do stodol, mlácení na zkoušku, mlácení slámy, čištění, přenášení obilí na sýpku, přehazování obilí, odměřování, dodávání slámy a její vydávání pro dobytek na statku. Za veškerou tuto práci obdržel robotující za 16 strychů výmlatku (1 strych = 1 korec = přibližně 93 litrů) jako plat 1 strych. Samozřejmě byly snahy si přilepšit různými způsoby. Na poli se zhotovovaly velké snopy, které se ve stodole zmenšily, na příklad ze 4 velkých bylo zhotoveno 7 malých, které byly poté předloženy pro výmlat na zkoušku. Takovýto mandel (1 mandel = 15 ks) nasypal 50 měřic (1 vídeňská měřice = ~ 61,5 l), takže z velkých snopů se vymlátilo 57 měřic a i více. Tento přebytek se poté skryl a ve vhodnou dobu odvezl.

Jednou se však stalo na Sedlišti, za správcování Strohbacha, že byli dva robotující při této činnosti chyceni. Tito byli přivázáni na lavici, kde byli tak dlouho biti, až vyzradili i své druhy, kteří podstoupili stejný trest jako první dva. Po tomto trestu byli všichni zavřeni do panského vězení a teprve na příkaz vrchnosti byli propuštěni. Uvedeni potrestaní pocházeli z Luhova, Smrdáku a Brniště, odkud však byli po propuštění za trest vykázáni. Jistý Michael Leppin z Brniště v nouzi a za podpory dvou dalších se vydal s prosebným listem za princem Josefem do Vídně (budoucím císařem Josefem II.), od kterého obdržel útěchu a naději, že vše bude prošetřeno. Bylo mu doporučeno, aby se v pokoji vrátil do svého domova. Skutečně, za 18 týdnů po vyhoštění ze svých domovů obdrželi vyhoštěnci zpět své domovy a majetek, správce Strohbach byl ze své funkce sesazen. Jmenovaný se přestěhoval do Prahy, kde žil ještě 20 let bez panské služby. Smirl nastoupil na jeho místo, ovšem na základě těchto zkušeností zmírnil velmi podstatně svůj přístup k robotujícím.

Velmi známým svojí přísností byl inspektor Polinger. Roku 1774 prováděl kontrolu na panství se zaměřením na poctivost úředníků. Jeho kontrola odhalila, že stížnosti na jejich neúměrnou výši byla oprávněná. Téměř všichni úředníci museli opustit své úřady a navíc museli vrátit všechny neoprávněné daně vybrané navíc v rozsahu 400—900 fl., které si přisvojili. V úřadě zůstal pouze důvodný Fux, který byl jmenován purkrabím v Mimoni. Dosavadní správce Smirl odešel ze služeb hraběte Hartiga do služeb hraběte z Kolovrat, který jej uvedl do úřadu vrchního inspektora panství. Purkrabí Seidel ve Stráži (pod Ralskem), pocházející z Grunova odešel jako vrchní správní úředník c.k. kamerálních (komorních) statků v Jičíně. Správce Pobuda obdržel teprve po dlouhé době a po složení vysoké kauce opět určité postavení v Praze; protože však se opět dopustil chyb, ztratil tím svými sourozenci složenou kauci. Úřad vrchního správního ve Stráži získal J. Wagner, Hayn byl uveden do úřadu purkmistra a Josef Richter se stal důchodním.

Za vlády císaře Josefa II. a Marie Terezie mělo být r. 1775 vydáno nové ustanovení o robotě, kterému však šlechta zabránila. Sedláci, kteří všeobecně věřili, že byl vydán tento nový Patent o robotě, si vysvětlili jeho nezveřejnění jako úmysl šlechty jej ukrývat, proto došlo k vyvolání nových všeobecných nepokojů, které přerostlo v nové selské bouře. Jako první se vydaly oddíly z Náchoda na Prahu, aby si vynutili na šlechtě, aby tento Patent o robotě vydala. Vůdcové však byli zajati a uvězněni.

obr171

Návod nebo směrnice a poznámky dle kterých jmenovaná Urbariální komise zřídí na všech panstvích a statcích Urbaria jež vstoupí v platnost dnem zveřejnění těchto směrnic; aby dle nich vrchnost a poddaní samostatně a dobrovolně mezi sebou našli porozumění, Urbaria společně vyhotovili a po oboustranném vyhotovení odevzdali u královského zemského Gubernia.

Selské povstání r. 1775
25. března v 9 hodin ráno přitáhli sedláci z podhůří v okolí Semil a Turnova do Hodkovic, kde byl napaden zdejší starosta.
Následující den 26. března brzy ráno táhli dále, přepadli statek ve Starém Dubu, kde působil jako panský správce bývalý duchodní ze Stráže. Povstalci nešetřili ani faráře ve Světlé, Křížanech, Žibřidicích a Osečné. Téhož dne 26. března v 11 hodin večer dorazili do Stráže. Část povstalců odbočila v Žibřidicích na Dubnici, a cestou vyzývali místní sedláky, aby s nimi táhli na zámek ve Stráži. Zde se všichni sdružili a společně pak zaútočili na zámek. Rozbili bránu a okna a žádali zde vydání domnělého patentu. Při tom drancovali zámek a jeho zařízení. Roztrhali peřiny a peří rozhazovali, pivo a kořalka byly v přemíře vypity a zařízení zničeno; obchodníkovi s pálenkou, jednalo se o Žida, bylo zle ublíženo. Mnozí z nich však nepokračovali ve své rebelii a vrátili se s plnými pytli nakradeného majetku zpět domů.

27. března již v 5 hodin ráno byl zaznamenán běžící malý houf Novinami, kteří volali : Ven, ven !. Cílem všech byl zámek v Zákupech. Hlavní síla vzbouřenců táhla přes Grunov a Kamenici, menší část směřovala na Mimoň, jiný menší houf odbočil přes Luhov a Brniště na Velenice. Vzbouřenci táhnoucí do Mimoně odbočili před Mimoní na Pertoltice, aby i zde přibrali své stoupence.

V Mimoni byli uvítáni 12 osobami mimoňského městského úřadu, všichni v dlouhých černých pláštích, kteří spolu se zdejším farářem Fischelem vyšli s dobrým úmyslem vstříc vzbouřencům. Táhnoucí houfy vzbouřenců si jich však nevšímaly a táhly dále přes most Na Pískách do Mimoně. Cestou tloukli na dveře a okna a vyzývali k následování. Každý ze vzbouřenců měl u sebe biřickou hůl, řetěz a provaz, symboly svého údělu.

Na náměstí v Mimoni stál bohatě prostřený velký stůl a vedle něj sud s pálenkou. Po jeho zpustošení se přesunuli před zavřenou vstupní bránu zámku. Purkrabí Fux ze strachu o svůj život utekl pod ochranu občanů města, spletl si však dům a vstoupil do domu přívržence povstalců jistého Thuma. Když pochopil svůj omyl, označil tuto skutečnost jako urážku od občanů, kteří jej k tomuto přinutili. Od zámku poté táhli vzbouřenci do vinopalny, kde jeho pachtýři Markusu Steurovi (Židovi) vytrhali všechny vousy, vinopalnu celou zpustošili. Jednotlivci těchto houfů zamířili též na faru. Duchovní se ukryli ve svých komnatách. Kaplan Heinrich, rodák z Mimoně, poznal mezi vzbouřenci jistého sedláka ze Svébořic, který byl jako chlapec jeho žákem ve škole. Jmenovaný kaplan vyšel ze své komnaty a oslovil uvedeného sedláka s tím, že jedná nesprávně, ovšem sám se zachránil před jejich útokem pouze díky pomoci přítomných mimoňských občanů.

První sedláci dorazili do Zákup před císařský zámek, do kterého vnikli otevřenou branou, v sedm hodin ráno. Začali zde hospodařit stejným způsobem jako ve Stráži. V 11 hodin dopoledne dorazila do Zákup rota pěšáků z Lípy a odloučený husarský oddíl z Mimoně. Tito společným úsilím vehnali vzbouřence na nádvoří zámku, kam zahnali i vzbouřence, kteří přitáhli od Mimoně. Zavřeli všechny brány a tím zajali všechny, kdož se dostali k zámku. Ti, kdož se svědecky prokázali, že se nezúčastnili drancování a násilí byli navečer propuštěni.Ostatní byli po dvou spoutáni a v následujících dnech 29. a 30. března odvedeni do Mladé Boleslavi. Pro jejich velký počet byli uvězněni do jednoho sklepa a do kostela. Za dva dny přibyl do Ml. Boleslavi vrchní správní úředník, který z příkazu c.k. apelačního rady nechal 3. a 4. dubna sedláky z Novin, Grunova a Brniště propustit.

Sedláci ze Stráže a mnoho dalších obdrželi několika týdenní tresty ve vězení a před odchodem domů obdržel každý z nich ještě řádný výprask holí. Organizátoři povstání byli odsouzeni na smrt , obdrželi však na poslední chvíli milost. Během těchto nepokojů byla zakázána procesí do Prahy na svátek sv. Jana, která se konala 16. května.
Nové povstání povstalo téhož roku v období žní. Jako hlavní požadavek bylo snížení rozsahu roboty. Ohniskem těchto selských nepokojů byla v našem okolí Dubnice. Zdejší povstalci tábořili v místě, které se uvádělo jako V dlouhém křoví. Aby byl zjištěn skutečný rozsah tohoto vzbouření sedláků, byl vyslán setník husarů s doprovodem, aby našli ležení vzbouřenců, uklidnil je a zjistil rozsah požadavků. Skutečně došlo k setkání, kde sedláci předložili požadavek snížení roboty o dvě třetiny. Bylo jim slíbeno všechno možné, čemuž však sedláci po špatných zkušenostech nevěřili a po odchodu husarů se rozhodli naopak táhnout na strážský zámek, kde jim tamní panští úředníci písemně stvrdili až do dalšího jednání všechny jejich požadavky.

22. července t.r. přibyl do Dubnice krajský hejtman, který sedlákům vše neúspěšně rozmlouval. 30. července se objevil údajný nový c.k. robotní patent, který přikazoval robotovat v dosavadním rozsahu. Následovaly opětovně nepokoje, vzdorní rolníci odmítali pracovat, byli však násilím za doprovodu bití nuceni robotovat. Mnozí z nich však utekli do lesů, někteří byli chyceni a deportováni před soud do Mladé Boleslavi. Vojsko přemlouvalo ženy, aby poslali své muže na robotu, vojsko nutilo násilím další chycené do roboty. 3. října t.r. odešla do Mladé Boleslavi deputace ke krajské správě do Boleslavi, kde od 5. října obdržela od generála Wallise oficielní nový c.k. robotní patent. 2. listopadu se poté na panském úřadě konalo veřejné přislibování vykonávání roboty dle nového robotního patentu, který vydala v roce 1775 císařovna Marie Terezie.
Robotní patent z roku 1775 zmírňoval dosavadní rozsah roboty, ovšem nikoliv v rozsahu požadovaný robotujícími. Přesto však došlo k určitým úlevám.

Podle něj měli bezdomovní obyvatelé ještě 13 dnů roční roboty a domkaři 26 a to tak, že v zimě se robotovalo po 8 hodinách za den a v létě po 12 hodinách. Robotu bylo nutno nově vyhlašovat vždy v neděli před příslušným týdnem, při čemž se robotní den nesměl přerušit proti vůli robotujících.
Byla vyhlášena nová daň z hlavy patnáctileté osoby ve výši 15 krejcarů (V období válečných let mohla být tato navýšena jako příkladně v r. 1789 činila 18 krejcarů na hlavu, čili navýšení o 3 krejcary, čili vedle 40 fl. daní se musela navíc zaplatit válečná daň při turecké vojně 12. fl.)
V té době se velmi rozšířilo podloudnictví, což mělo za následek zvýšení stavu hraniční stráže, jejichž zvýšené náklady v podobě vojenské výstroje a výzbroje museli zaplatit opět obyčejní občané. Tito noví strážci hranic byli označováni jako kordonisti. Jednoho dřívějšího nahradili nyní muži tři.

obr172

Titulní stránka opisu Robotního patentu vydaného císařovnou Marii Terezii 13. srpna 1775. Opis je pro Městečko Mimoň zhotovený 5. října 1775

Ani tento nový robotní patent Marie Terezie neuspokojoval robotující v plném rozsahu, docházelo k častým rozporům a nedorozuměním a proto císař Josef II., označovaný jako naděje robotujícího lidu vydal krátce po svém nástupu na trůn nové nařízení o nevolnictví, jež mělo pět základních bodů:
1. Každý poddaný je oprávněný se oženit bez nutnosti dřívější oznamovacích povinností.
2. Každému poddanému je dovoleno, se zřetelem k předpisům okresního systému odejít také z dosavadního panství a přesídlit jinam.
3. Poddaní mají svobodnou volbu vyučení se řemesla či jiného vědního či uměleckého oboru bez dříve nutného propouštěcího listu, které tímto novým výnosem se ruší. Živobytí si může každý hledat podle vlastní vůle.
4. Povinné dvorské služby se ruší.
5. Oboustranný sirotek, má za zajištění poručnictví vrchnosti sloužit nejdéle tři roky na panství, kam přináleží.
Tento nový výnos byl v Čechách uveden 15. ledna 1782.

Před tímto výnosem nesměli sedláci opustit svoji tzv. rodnou hroudu bez svolení panské vrchnosti, pokud jim nevystavila tzv. propouštěcí list nebo propouštěcí lístek. Dítě sedláka muselo sloužit na panském dvoře tři roky, domkaře s polnostmi dva roky a dítě domkaře bez polností jeden rok.
Sedláci s robotní povinností mohli nechávat mlít své obilí pouze ve mlýnech, které jim určilo panstvo. Také toto nařízení bylo císařem zrušeno.

Císař též pochopil, že dosavadní tresty byly velmi kruté a následné jednání nedůstojné lidské bytosti. Místo výchovné účinnosti narůstala naopak nekázeň a jak uváděl v doprovodném slově císař Josef II. i mrav a úcta. Dosavadní veřejná hanobení, zákazy veřejných sňatků, zákazy panenského účesu, vyloučení nemanželských dětí ze společenství, zákazu získání řemesla atd. Zrušen dvorním dekretem ze dne 24. července 1782 a doplněn výnosem z 15. dubna 1784. (Nemanželské děti byly do té doby uváděny v matrikách pokřtěných s označením jako Findlig (nalezenec) s uvedením domu (nalezenec v domě čp.).

Léta 1839 až 1848
Roku 1839 bylo započato se stavbou silnice do Svébořic, měla nahradit dosavadní cestu. Na tuto stavbu měli sedláci zajistit tzv. robotní povozy. Mimoňští poddaní ani pertoltičtí sedláci však toto potřebné dílo nechtěli podporovat ani jako placenou práci a proto se formálně vzbouřili. Správa panství Mimoň, kam tato stavba náležela a měla na panství také soudcovský úřad, podala o této formální vzpouře velmi ostrou zprávu krajskému úřadu v Mladé Boleslavi. Po této zprávě přibylo do Pertoltic 40 mužů pěchoty, kteří však ke klidu nepřispěli ani poté, co několik sedláků z Pertoltic bylo vzato do vrchnostenského vězení. Jako trest navíc jim bylo nařízeno zametat ulice Mimoně. Mimoňští občané, kteří se již předtím postavili na stranu sedláků z Pertoltic se proti tomuto trestu postavili a na panském úřadě, nacházející se na bývalém tzv. Horním zámku, protestovali proti tomuto přístupu vrchnostenského úřadu a požadovalo propuštění uvězněných sedláků. Zvláště se důrazně a i výhružně postavili proti tehdejšímu neoblíbenému panskému správci panského úřadu. Tento obratem poslal dopis na krajský úřad, ve kterém požadoval ochranu. Tato událost se stala 23. března 1840.

Krajský úřad vyslal eskadronu kyrysníků z Mělníka do Mimoně. 2. dubna 1840 byli iniciátoři mimoňské rebelie proti vrchnosti ve věci silnice z Mimoně do Svébořice odvezeni na dvou vozech v doprovodu vojenské eskadry do vězení v Boleslavi. Jednalo se o Antonína Patzela, Konráda Rösslera, Ignáce Steinfeldera a Františka Kiesslicha. 11. června bylo odvezeno dalších pět, a to František Max, František Heim, Vincenc Plachta, Antonín Reim a Kryšpín Rössler. Po vyšetřování byl 8. srpna propuštěn nejprve František Heim a poté 8. září t.r. většina ostatních. Jako poslední byli propuštěni 8. října Ignác Steinfelder a Konrád Rössler bez jakéhokoliv dalšího projednávání na základě zjištění skutečného stavu celé záležitosti. Silnice byla postavena, avšak mimoňští občané prosadili, že u cesty do Svébořic byly opětovně postaveny kapličky s Růžencovým tajemstvím, které nechala předtím panská správa se škodolibosti odstranit, což bylo hlavní příčinou sporu.

Rok 1848
Selské bouře v druhé polovině přinesly na jedné straně uvolnění ve svobodě myšlení v podobě Tolerančního patentu, který byl jedním z nejvýznačnějších výnosů císaře Josefa II., který se podařilo císaři vydat a prosadit přes odpor šlechty, na druhé straně se však nepodařilo zcela zrušit robotní povinnosti a nezrušil ani poddanské povinnosti. Šlechta měla přeci jen stále ještě příliš silný politický vliv. Trvalo ještě více jak půl století, než došlo i na zrušení této obecním lidem nenáviděné nádenické povinnosti a ponížení.

Ke zrušení roboty o poddanství došlo až v revolučním roce 1848. 7. září 1848 byl vydán známý Robotní patent, který je označován jako hlavní a trvalý zisk tohoto revolučního roku. Byl schválen jak celoříšským parlamentem i císařem Ferdinandem, avšak ve svém vydání byla podána v podobě proklamace, ke které bylo nutno ještě zpracovat příslušné prováděcí předpisy, jež byly vydány až 4.3.1949. Lid obecný v té době byl poměrně nevzdělaný a pokud byl znalý písma, tak to bylo v té době znalost písma v podobě švabachu (švabachu). Prováděcí předpisy byly velmi podrobné a složité, pro prosté lidi beze vzdělání těžko srozumitelný a navíc vydaný nikoliv ve švabachu, jak bylo až dosud běžné, ale vůbec v celé historie monarchie latince poprvé latinkou, což skoro nikdo neznal. Tyto skutečnosti vyvolali nedůvěru a hrozily opětně vzpoury. Bylo nutno velké trpělivosti ze strany monarchie, aby byl tento prováděcí předpis vysvětlován, protože po skutečném seznámení se bylo velkým překvapením pro lid, jak velkoryse byl tento Robotní předpis pro dosud poddané a robotou povinní pojímán. Pro šlechtu tento Robotní patent byl velkou ranou do jejich dosavadních výsad, které prakticky jím byly zrušeny.

Rok 1848 se přesto uvádí jako význačný rok plný vnitropolitických a národnostních sporů uvnitř rakouské monarchie. V podstatě se jednalo o požadavky na svobodu tisku, právo shromaždování se a spolčování, o vyhlášení ústavy a vyhlášení všeobecného volebního práva, nahrazení dosavadního stavovského sněmu novým zastupitelským sněmem, vyhlášení národnostní rovnosti a ustanovení autonomie národnostním zemím, zřizování ozbrojených tzv. Národních gard a řešení sociálních problémů vedle již výše uvedeného zrušení roboty a poddanství.
Po pádu absolutismu a odstranění Metternichova úřadu došlo k euforii sbratření národů a názoru, že všechny požadavky budou naplněny velmi rychle v požadovaném rozsahu. Tyto události se však povětšinou odehrávaly mimo naše město a do zdejšího okolí přicházely většinou se zpožděním.

Přesto však některé události se dotkly i našeho města.
Změna ústavy monarchie, jež se všeobecně očekávala již od přelomu let 1847/48, byla po bouřlivých dnech ve Vídni 13. a 14. března 1848 následující den 15. března 1848 předběžně vyhlášena císařem Ferdinandem Dobrotivým. V Mimoni byla tato úprava ústavy přijata s velkým nadšením. Když dorazila tato zpráva do Mimoně, rychle se rozšířila a množství lidu se sešla na Janově náměstí (dnešní prostor ulic Mírová, Nádražní, Kostelní a Mostecká), kde zavládl velký vlající prapor s názvem Konstituce. Nutno podotknout, že přes všeobecné nadšení a provolávání slávy Ať žije ústava, mnohý z přítomných ani nepochopila k čemu vůbec došlo.

K narušování veřejného pořádku však na rozdíl od mnohých velkých měst, jako příkladně v Praze, Vídni a dalších, nedošlo. Horlivá činnost se však projevila pro založení Národní gardy, která v Mimoni dosáhla vbrzku počtu na 300 mužů. Velkou podporu měla tato garda i u majitele zdejšího panství hraběte Františka Hartiga, který spolu se svým synem Edmundem této gardě 1080 fl. konvenčních marek, na nákup zbraní.

Ženy ve městě uspořádaly sbírku, takže správa Národní gardy v Mimoni byla schopna objednat si i vlastní prapor. Tento prapor z těžké hedvábné látky v barvě bílé a červené zhotovila fy. Ignáce Gottwalda v Praze. Na jedné straně praporu byl na červeném podkladě vyšitý český lev a na druhé straně dvě věže v červeném poli znázorňovaly městský znak. Prapor byl vysvěcen 28. září 1848 na den sv. Václava.

V předvečer tohoto dne bylo uspořádáno čepobití, ráno pak za hlaholu zvonů, střelby z hmoždířů a hudby pochodovala Národní garda městem. V 9 hodin dopoledne se shromáždily tři roty sboru v čele se svými veliteli na náměstí, kam přesně v 9:30 hodin přišel velitel celého městského sboru Národní gardy MUDr Hübel v doprovodu duchovních, kteří měli provést vysvěcení praporu. Přítomni byli i mnozí velitele Národních gard z okolních obcí. Byli zaznamenáni zástupci z Jablonného, Stráže, Kuřívod a Zákup. Před polním oltářem na náměstí městský sbor Národní gardy zaujal rozestavení. Krásné počasí přivábilo i velké množství přihlížejících z města i okolí, takže celé náměstí a i navazující ulice byly zcela zaplněny. Čestnou funkci Matky praporu převzaly hraběnka Juliána Hartigová, rozená Grundemanová spolu se svojí snachou hraběnkou Juliánou Hartigovou rozenou hraběnkou z Bellegarde, které ověnčili prapor dvěma bílo-červenými stuhami.
Po církevním vysvěcení přijal veliteli sboru prapor, který po přednesení slavnostního projevu jej předal strážní gardě sboru. Místní farář, vikář Adalbert (Vojtěch) Würfel přednesl kázání o významu tohoto praporu, poté následovala slavnostní polní mše, při čemž jednotlivé části byly oddělovány salvami z hmoždířů.

Po skončení polní mše se duchovní odebraly za doprovodu Národní gardy se svým novým praporem až ke kostelu, kde duchovním bylo uděleno trojnásobné Décharge nebo-li slavnostní propuštění třemi salvami. Poté se Národní garda vrátila na náměstí, prapor byl vystaven v průčelí radnice, před níž byla následně provedena slavnostní defilírka nebo-li přehlídka Národní gardy před slavnostními hosty. Poté následoval slavnostní oběd pro důstojníky a přizvané hosty v sále radnice. V 6 hodin večer byl prapor Národní gardy snesen na čestné místo v bytě velitele Národní gardy.
Celá slavnost byla zakončena velkolepým plesem navštívený všemi pozvanými hosty, při kterém byla uspořádána sbírka, jejíž výtěžek byl věnován pro dobročinné účely.
Garda cvičila na panských polích a protože rok 1849 začal velmi příznivým jarem, konala se cvičení denně již od počátku března.

Ještě před zrušením poddanství bylo císařem Ferdinandem I. přislíbeno, že poddaní budou mít právo občanského ozbrojování, což se projevilo i při zřizování těchto Národních gard a jejich následném ozbrojování, která měla původně udržovat pořádek a klid v obcích. Aktivní službou v těchto gardách měli být povinováni všichni občané mocnářství ve věku 19 až 50 let, kteří trvale bydleli v dané obci a nenáleželi do duchovního stavu jakož ani ke stavu sloužících či denním dělníkům.

Národní gardy se měli připravovat především na panských plochách a objektech. V Mimoni se připravovali na panském poli u dvora poblíž Horního zámku, kde se uskutečnily i malé manévry.
Jak se však ukázalo, nenašla Národní garda své uplatnění v rozsahu císařských záměrů, proto byla císařským dekretem Františka Josefa I. ze dne 22. srpna 1851 všeobecně zrušena.
Zrušena byla samozřejmě i tato Národní garda v Mimoni. Zbraně se musely odevzdat včetně bubnů, přesto však byly některé tajně ukryty.

Z praporu byl zhotoven baldachýn pro církevní účely, který byl nesen hlavně při slavnostech v Božím hrobě na Bílou sobotu ke slavnosti Vzkříšení a ve dnech Božího těla.

Vznik ČSR
Československá republika vznikla po bouřlivých událostech v roce 1918. Mezi tyto události lze zařadit i vzpouru náhradního praporu 7. dělostřeleckého pluku v Rumburku 21.5.1918, která měla svojí dohru v nedalekém Novém Boru, kde byly vůdčí osobnosti popraveni a pohřbeni. Generální stávka 14.10.1918 v Praze 14.10.1918 byla prvním pokusem vyhlášení samostatné ČSR, která však nebyla dovedena do konce. Následné vyhlášení tzv. Washingtonské deklarace 18.10.t.r. však již bylo velkou předzvěstí, že tento akt se blíží. 28.října 1918 byla vyhlášena v Praze samostatná Československá republika.

Tento akt však neměl patřičnou odezvu v oblastech s převažujícím německým obyvatelstvem. Snahou německých politiků z Čech v tehdejším parlamentu bylo vytvoření vlastního uspořádání. Proto následujícího dne 29. října 1918 vyhlásili tzv. Deutsch—Böhmen (německé Česko), která se měla stát jako samostatná autonomie nově se tvořícího Rakouska.
Vyhlášení Deutsch-Böhmen našlo odezvu i u mnohých představitelů města Mimoně, kteří, stejně jako v mnohých další příhraničních oblastech, vytvořili tzv. Heimatschutz (Domobranu), jejíž členové tvořili prakticky pouze Němci. Tato německá Domobrana byla vyzbrojena puškami a její sídlo bylo v čp. 121/III v dnešní Mírové ulici. Její úkolem bylo všemi prostředky zachovat stávající strukturu obyvatelstva města, jinými slovy podporovat vznik Deutsch-Böhmen a nepodporovat vytvořenou Československou republiku. V Mimoni prakticky všichni, včetně zde žijících Čechů ovládali německý jazyk alespoň v místním nářečí, takže povětšinou nebylo ani známo, kdo není Němcem, pokud si to neověřil na příslušném úřadě. Tak se v té době stalo, že se do tohoto Heimatschutzu dostal i mimoňák Wepper, který pracoval v tělovýchovném hnutí a byl mezi svými obyvateli v celku známý. V České Lípě byla tehdy posádkou česká jednotka, která obsazovala pohraničí. Jednalo se převážně o legionáře. S touto posádkou byla uzavřena dohoda o likvidaci místní skupiny Heimatschutz, kde stěžejní úlohu sehrál právě zmiňovaný Wepper. V čase, kdy právě on měl službu, přibyla do města tajně vojenská jednotka, které byl v plné tichosti vydán zbrojní sklad a poté vyhlášen poplach. Tak, aby jmenovaný se nedostal ihned do podezření. Jak vzpomínali místní pamětníci, obešlo se celé obsazení bez jakéhokoliv výstřelu a následně se Mimoň včlenila jako každá obec pod správu československého státu i přesto, že české obyvatelstvo v Mimoni narůstalo jen pozvolna a bylo prakticky menšinové až do záboru v r. 1938. Tvořilo necelých 10% všech obyvatel.

České vojsko po dobu své přítomnosti v Mimoni zajistilo především železniční nádraží. Ze zaznamenaných vzpomínek dnes již nežijícího pamětníka pana Ruteho, se dále uvádí, že představitelé města odmítli nařízení velitele města sejmout z radnice rakouský monarchistický symbol, orla. Po pohrůžce, že když tak neučiní, bude jednoduše rozstřílen, byl tento znak bývalé moci sejmut. Poté došlo k všeobecnému uklidnění ve městě.

V oblastech s převažujícím německy mluvicím obyvatelstvem propagátoři na vytvoření již zmiňovaného Deutsch-Böhmen doufali, že vojenští navrátilci budou podporovat jejich zájmy. Do polovojenských vytvářejících se seskupení tzv. Volkswehru (Lidové armády) prováděli nábory vojenských navrátilců. Po svém návratu domů tito nenašli nikde žádnou podporu a vstřícnost a proto na mnohých místech uvěřili slibům a nechali se naverbovat. Měli však své vlastní zkušenosti z fronty, často byli přímými účastníky nebo alespoň svědky mnohých otřesných událostí a proto nesplňovali naděje těch, kteří je nalákali do tohoto Wolkswehr. Na základě nového poznání v těchto oddílech a svých bojových zkušeností z fronty odmítali slepou poslušnost vůči důstojníkům, která byla na nich opětovně vyžadována. Proto také z řad Wolkswehru odcházeli a naopak zakládali vlastní tzv. Vojenské rady, které se starali především o vojenské vysloužilce (zajišťování důchodů pro voj. invalidy, získávání práce pro práceschopné atd.).

V zájmu sjednocení těchto tvořících se vojenských rad, vyšla z liberecké vojenské rady iniciativa ke sjednocení, což se uskutečnilo ve dnech 7. a 8. prosince 1918 v Mimoni. Základním prvkem tohoto sjezdu byla demokratizace Vojenských rad, ve kterém byla eliminována neomezená moc důstojnického sboru.

Tyto Vojenské rady zanikly po obsazení oblastí Sudet českým vojskem a nahrazovaly je vznikající různá politická sociální hnutí, v jejichž čele stála sociální demokracie. Tato však nebyla zcela ujednocena. Její příznivci nebyli sice orientováni pravicově, ovšem mnozí z nich se snažili změnit své sociální postavení bez posouzení skutečných hospodářských možností v daném období. V čele tohoto radikálně levicově smýšlejícího hnutí v Mimoni stál Karel Schicketanz, který jako válečný navrátilec stál i v čele dřívější mimoňské Vojenské rady.

Toto nové politické radikálně levicové hnutí v Mimoni navázalo kontakty s dělnickým hnutím nejen v okolních příhraničních oblastech, jako příkladně v Děčíně, ale měli kontakt i s německými levicovými radikály organizace SPARTAK a navázali spojení i do Vídně. Mimoňští radikálové se však lišili od děčínských v tom, že zde se tito radikálové zcela oddělili od soc. demokratického hnutí, když založili vlastní organizaci (tzv. Sdružení komunistických skupin Děčína a okolí), kdežto radikálové v Mimoni zvolili jinou politickou taktiku. Nechtěli rozbití soc. demokracie, ale naopak chtěli v ní získat vlastní politickou moc a posléze jí převézt na vlastní ideovou cestu.

Soc. demokracie v okrese Mimoň neměla příliš velikou členskou základnu, sdružovala celkem jen něco přes 1200 Němců a Čechů. Vliv radikálů však měl stále větší vliv a získával postupně stále více příznivců nebo alespoň sympatizantů, zejména mezi dělnictvem. Výsledkem jejich činnosti bylo majoritní postavení na jaře 1919 v celém okrese.
Prostřednictvím jednoho z vedoucích činitelů liberecké soc. demokracie, (Vojtěcha Hampla), navázali spojení s Prahou a Kladnem, kde se rozvíjelo od března 1919 Hnutí dělnických rad. Tímto spojením získávalo Hnutí dělnických rad své příznivce i na severu Čech a Mimoň se tak stala prvním německy mluvicím městem v Čechách, kde vůdčí silou dělnického hnutí byli  radikálové, v jejich čele stál opět Karl Schicketanz (Němec).

Vzorem programu dělnické rady v Mimoni (a nedlouho poté i ve Cvikově) byl kladenský program Dělnické rady. Prvním bodem mimoňského programu bylo řádné a důsledné vypořádání se s tzv. keťasy, (osoby, kteří získali své majetky nečestným a amorálním způsobem za 1. světové války). Na náměstí v Mimoni postavili dokonce šibenici, ke které byli tito keťasové přiváděni, kde museli přísahat, že se již nebudou obohacovat a bude nadále podporovat strádající.
Vliv tohoto radikálního hnutí byl v Mimoni tak silný, že politické vedení města se neodvážilo žádným způsobem zasáhnout. Dělnická rada v Mimoni si byla jistá svojí mocí a připravovala se na převzetí moci ve městě a proto se důsledně připravovala na první obecné volby, které se měly konat ve dnech 15. až 16. června 1919. Do čela své kandidátky postavila právě Karla Schicketanze.

Politická situace státu se však ještě před volbami do obecního zastupitelstva, které byly stanoveny na 15. června 1919, změnila. Již předem známé přibližné znění Versailské smlouvy s Německem (podepsána 28.6.1919) jakož i tzv. Seitgermanské smlouvy s Rakouskem (28.9.1919) posílilo mezinárodní postavení stávající vlády mladé ČSR. Ještě před obecními volbami se jí podařilo eliminovat stále více sílící vliv rostoucího dělnického hnutí.

12.června 1919 byl vydán rozkaz, aby při nejbližší vhodné příležitosti byl zatknut Karel Schicketanz a případně i jeho soudruhy. Do Mimoně dorazila posila četnictva a vojska v síle asi 100 mužů a s nimi zvláštní pověřenec hejtman Stini. Ještě však před jeho příchodem byl již Schicketanz zadržen a dopraven k soudu. Ihned však byla zvolena deputace dělníků, kterou hejtman Stini přijal. Deputace požadovala propuštění Karla Schicketanze, jinak že vyvolají demonstrace. Hejtman naopak pohrozil zakročením pomocí posil, které měly následně dorazit. 14. června 1919 nechal okresní hejtman Stini rozpustil Dělnickou radu v Mimoni a ve všech obcích okresu, kterou označil za komunistickou instituci.

Volby proběhly v nepřítomnosti K. Schicketanze, který se sice starostou nestal, byl však zvolen do městského zastupitelstva. Volby vyhrála sociální demokracie. Zatčení Schicketanze bylo pouze účelové což nehovoří o demokratické předvolební agitaci. Do města se vrátil až po skončení voleb do všech orgánů městského zastupitelstva přibližně měsíc po svém zatčení.

10.6.1920 se konala shromáždění dělnických zástupců z celého politického . okresu Česká Lípa v Mimoni, kde bylo rozhodnuto zakládat Dělnické rady. Rok starý mimoňský příklad došel tak k všeobecnému uznání také v ostatních okresech. Do čela nové mimoňské Dělnické rady byl postaven opět Karel Schicketanz.. Činnost Dělnických rad na Českolipsku vyvrcholila pravděpodobně za červencové generální stávky v pohraničí r. 1920. Podrobné zprávy o jejím průběhu však zatím nebyly dohledány.

Pravděpodobně v této době mohla být ustanovena buňka budoucí Komunistické strany v Mimoni (bez uvedení národnostního názvu). Ze zakládajících členů se dochovala jména Karel Schicketanz, František Mayer a Julius Hocke. Jejich původní bronzové razítko z r. 1920 se dodnes dochovalo a bylo používáno i ustanovenou KSČ v Mimoni v květnu 1945, jejíž zakladateli byli i výše uvedení němečtí komunisté František Mayer a Julius Hocke. Osud Karla Schicketanze není dosud znám. Fr. Mayer a Julius Hocke odešli jako antifašisté dobrovolně do východní (ruské) zóny Německa, jmenovitě do Wernigerode, kde zemřeli v šedesátých letech 20. století).

Zpracoval : Osvald Hons ©

Počet komentářů: 1  Komentáře ... (poslední: 8. února 2017 15:38)
Autor: Osvald Hons
Přečteno: 1236x 
Zpět na předešlou stránku

© Pep@k 2005

 
Reklama

Zajímavé odkazy
www.alkehol.cz
Alkehol
oblíbená kapela


www.skrleta.com

JIZERSKÉ HORY

PROJÍŽĎKY NA KONÍCH

Očkování proti chřipce

Punta Cana
Webhosting

Práce v Německu
Jizerské hory

Florianopolis

Dresden

Skrblík

hosting



i-noviny
TIPY na víkend
Den#3 ČDP: Mladí a neklidní balancovali na ostří nože
Den#2 ČDP: Divadlo Continuo ťalo do živého
Pro Ozvěnu letos zahraje Big Band CL


Projektant s.r.o., Česká Lípa, výstavba rodinných domů na klíč, domy na klíč INTEDOOR spol. s r.o., Cvikov, přední český výrobce koupelnového nábytku, Kúpeľňový nábytok Kamenný obchod s.r.o., Nový Bor, internetový obchod s elektronikou a bílou technikou, levná elektronika Autolepky.cz, Česká Lípa, autosamolepky a komunitní tuning web. Rodinné domy Click4Sky