MIMOŇSKÉ DISKUZNÍ FÓRUM

Krátké zprávy
ZPRAVODAJ DUBEN 2018
14.04.18 13:51 Pep@k
A BIJÍ JAKO SPLAŠENÉ
09.04.18 19:16 Pep@k

Jelikož bydlím kousek od kostela, tak jsem nemohl přeslechnout bití věžních hodin. Někdy minulý týden nešly vůbec, poté byly opraveny a pikantní na tom je to, že ve 3/4 na celou tyto hodiny nyní bijí cca 34 - 36 x. Docela záhul pro ně.
Zkuste se zaposlouchat ve 3/4. Řekl bych, že to je republikový unikát a nikde takovou raritu nemají !!
ps. Jak jsem byl upozorněn, jedině v Rožnově - tam smutně bijú...
18.4. - neopraveno
24.4. - stále stejné
REGENERACE SÍDLIŠTĚ LETNÁ - ANKETA
19.03.18 11:45 Pep@k
ZPRAVODAJ BŘEZEN 2018
16.03.18 16:35 Pep@k
ÚNOROVÝ ZPRAVODAJ
19.02.18 07:52 Pep@k
Obce Stráž p. Ralskem
oficiální stránky

Stráž p. Ralskem
neoficiální stránky

Město Ralsko

Noviny p. Ralskem

Vyhledávání
TOPlist
 
 Kronika Mimoně - díl devatenáctý
Publikováno:  29. ledna 2017

historieDevatenáctý díl se bude věnovat obsáhlé kapitole, kterou je druhá světová válka až do bombardování města.

10. října 1938, přesně ve 12:00 hodin vstoupila za nadšeného jásotu většiny obyvatel a vlajkoslávy do vyzdobeného města motorizovaná kolona, kterou doprovázely oddíly mužů tzv. Freikorpsu (ozbrojené dobrovolné sbory), kteří se po vyhlášení všeobecné mobilizace skrývaly v okolních lesích.

Na náměstí je přivítal tehdejší starosta Puhl, velící důstojník jemu a přítomným odpověděl a následovala německá hymna a píseň tzv. Horst Wessel, při čemž nad městem kroužila německé Lufwafe. Do toho všeho vyzváněly všechny mimoňské zvony. Večer se konal velký pochodňový průvod. Na náměsti byly opět přednášeny projevy s protičeským zaměřením. Následovala německá hymna s děkovnou modlitbou. Na Ralsku plápolal velký oheň a na věži a na škole svítily velké hákové kříže. Druhý den se konaly v kostelích děkovné mše.
Těchto oslav se však zúčastňovaly především ti, kdož volili 12. června 1938 do obecního zastupitelstva henleinovskou stranu. Ostatní se jich nezúčastnili ani ze zvědavosti.

12. října 1938 Mimoň vrchní velitel německých vojsk generál plukovník von Brauchitsch, když projížděl na své inspekční cestě po Sudetech. Téhož dne v Mimoni na soukromém letišti mimoňského podnikatele Domse přistálo několik letadel Luftwafe, které opět po dvou dnech odlétly (letiště mělo být v místech dnešní dostihové dráhy).

obr145

obr146

obr147

Tři obrázky zachycující nástup německých vojsk ke slavnosti 12. října 1938 na náměstí (dnes 1. Máje) v Mimoni.

Pro mnohé obyvatele i sympatizující s SdP však následující prudké změny běžného dosavadního života poněkud zaskočily a neprokazovali již počáteční euforii.
10. listopadu 1938 bylo vydáno nařízení, že se s platností od 20. listopadu t.r. zavádí nový obecní německý řád, který byl ustanoven v Německu 30. ledna 1935, který je platný pro celé území Sudetoněmeckého území. S tím souvisí i přejmenovávání všech názvů dosavadních správních orgánů. Za účelem rychlého zavedení tohoto nového správního uspořádání byla jednotlivá místa včleněna pod tzv. patronátní města Německé říše. Město Mimoň byla začleněno pod patronaci saského města Freiberg. Za tímto účelem přijel do Mimoně z tohoto města vrchní inspektor pro správní záležitosti doprovázený dvěma policisty. Ve městě se sdrželi až do 11. února 1939, kdy bylo konstatováno, že správní změna byla ve městě dokončena.

Dosavadní berní správa byla přejmenována na Finanční úřad, daňové úřady se přeměnily na Finanční pokladny; poradní sbory zastupitelstva se přeměnily na městská ředitelství příslušného referátu, obecní radní se stal Radním pánem, městští zastupitelé se stali přidělenci. Krajské soudy se staly Zemskými soudy, okresní soudy byly označeny jako Obvodové soudy.

obr150

Průjezd motorizované jednotky Wehrmachtu Mimoní dopoledne 12. října 1938.

Sudetoněmecká území byla jako nová území Německé Říše přejmenována na Sudetengau nebo-li Sudetskou župu, která celá byla rozdělena na 37 krajů (odpovídající úrovní českým politickým okresům). Dřívější soudní okresy Mimoň, Cvikov a Jablonné vytvořily kraj s číselným označením sedm (7), jež měl sídlo v Jablonném pod Ještědím (tehdy Deutsch Gabel).

Dosavadní sdružení různých řemesel byla přejmenována na Innungen nebo-li česky společenstva, která byla podřízena krajskému a výše župnímu svazu.
Zcela byl přebudován veškerý peněžnický sektor a s ním související odvětví. Veškeré cenné papíry a jejich daně, které byly deponovány v zahraničí (mimo v Německu), musely být v období od 28. října 1938 do konce listopadu t.r. převedeny pod správu Říšské banky. Dnem 15. listopadu 1938 pozbyly platnost veškeré české mince a bankovky hodnoty 10.-, 20.- a 50.- Kč. Již 12. října 1938 byl vyhlášen nový měnový kurz mezi českou korunou a německou markou v poměru 10.– Kč za 1,20 říšské marky.

Byla ustanovena členská základna NSDAP (Nationalsozialistische Deutsche Arbeitpartei = nacionálněsocialistická německá dělnická strana, založená již v r. 1919, následně však v Německu zakázána a po příchodu Hitlera k moci byla opětovně obnovena a působyia až do roku 1945, kdy byla Norimberským tribunálem odsouzena jako zločinecká politická organizace) a její všechny podřízené organizace jako byly SA (Sturmabteilung = úderné oddíly, to byly polovojenské oddíly—1924—1945), SS (Schutztaffel = ochranný oddíl ; vznikl v r. 1925 jako elitní součást SA, po tzv. Noci dlouhých nožů v r. 1934 se osamostatnila a stala se nejfanatičtější součástí NSDAP, do které byl ten nejpřísnější výběr. Její oddíly byly nasazovány pouze tam, kde bylo vyžadováno nejpřísnější utajení, nejnebezpečnější úseky vedení války či nejvyšší ochrany státu), NSKK (Nationálsozialistische Krieg Kamaraden = národněsocialistické sdružení válečných kamarádů), NSSK (národně socialistické sdružení sportovců) a HJ (svazHitlerovy mládeže), BDM (svaz německých dívek), NS-Frauenschaft (národně socialistické sdružení žen), DAF (nemecká pracovní fronta) a další jako NSV, NSKOV, Kyffhäuserbund -Krigerbund (sdružení všech německých a před vypuknutím války i českých válečných sdružení, jehož název byl odvozen od Kyffhäuser což je lesem porostlé pohoří v Dolním Tyrolsku.) Všechny tyto organizace obdržely podle svého významu svá schůzová místa a stanoviště tam, jak rozhodlo vedení nadřazené NSDAP, které mělo svůj hlavní stan v dnešní Pražské ulici čp. 13/I a 14/I.

9. ledna 1939 bylo započato s povoláváním prvních branců a přijímání dobrovolníků do Wehrmachtu. Ve stejný den předvedli příslušníci DAF v Lorinserově tělocvičně svojí dovednost, 18. ledna bylo započato s učebními kurzy DRK (německý červený kříž). NSFK (národně socialistický letecký svaz) obdržel své stanoviště jako cvičiště na Strážním vrchu u Pertoltic.

Členové SdP i všech dalších složek, které existovaly jakýmkoliv způsobem za ČSR byly prakticky začleněny do řad NSDAP, stejně jako každý člen zájmové organizace NSDAP byl automaticky členem této nacistické organizace. Každý musel projít školením, složit slib a slavnostní přísahu.
Založení nové Velkoněmecké třetí říše Adolfem Hitlerem bylo s velkou slávou oslavováno 30. ledna 1939 na náměstí Adolfa Hitlera, což bylo nově přejmenované dnešní náměstí 1. máje. Vedle přejmenování tohoto náměstí došlo k přejmenování i některých ulic. Tehdejší Eppingerova ulice, dnešní ulice Mírova byla přejmenována na Adolf Hitler Straße, tehdejší Poštovní a dnešní Husova nesla název Hermann Göring Straße, dnešní Pražská byla přejmenována na SA Straße.
Na podporu šíření národně socialistické ideje byla zakládána na několika místech tzv. školící střediska. V nedalekých Kuřívodech bylo takovéto školící středisko založeno v tamějším zámku, které se tak stalo vůbec prvním národně socialistickým školícím hradem v Sudecké župě –Sudetengau.
Po uvedení říšsko-německého správního řádu do všech měst a vesnic svolal krajský vedoucí NSDAP představitele NSDAP z jednotlivých obcí, kteří navrhli počet radních pánů pro danou obec. Pro Mimoň bylo ustanoveno 14 těchto Ratsherren (radních pánů), kteří na schůzi 4. března 1939 potvrdili za nového starostu dosavadního Fr. Puhla. 14. března t.r. byly poté potvrzeny příslušné kompetence. Stávající úřední rada Runge byl potvrzen do funkce městského ředitele (asi jako dnešní tajemník MěÚ).

Od roku 1926 vydávalo město jako týdeník svoje Niemeser Zeitung nebo-li Mimoňské noviny. Vydávání těchto novin bylo 1. března 1939 ukončeno a jako náhrada měla být tzv. Volsanzeiger (přeloženo jako Národní oznamovatel) s lokální přílohou Mimoně a jeho okolí.

Stávající spolky a organizace byly po začlenění do Německé Říše ihned komisařem pro zachování klidu v Sudetské župě zakázány na základě rozhodnutí schůze konané v Liberci. V Mimoni v roce 1938 bylo zaznamenáno 79 německých a 11 českých spolků. Zachovány zůstaly pouze ty, které odpovídaly zájmům NSDAP, pod jejíž vliv byly v jiné podobě začleněny. Netýkalo se to samozřejmě ani jednoho českého spolku.

Dosavadní stenografický spolek byl v polovině ledna 1939 vřazen do Stenografického svazu Bayreuth. Zastavenou činnost dostal jako takový i dosud velmi úspěšný místní betlemářský spolek, který však byl přičleněn pod skupinu Kroje a obyčeje. Na tento spolek přešla i činnost přípravy Slavnosti Vzkříšení a Pašijových her. Význačný mimoňský Spolek na zkrášlení Božího hrobu a oslavu Vzkříšení byl jako takový zcela zrušen a spolkový majetek byl převeden ve smyslu církevního na církev a ve smyslu světského na bývalý Spolek betlemářů.

Mimoň měla dva známé pěvecké sbory. Oba sbory se musely spojit, vytvořily tak 23. pěveckou župu Sudetenland, která byla součástí Německého pěveckého svazu se sídlem v Berlíně.
Zrušena byla všechna družstevní společenstva, jejímž členům byly postupně vypláceny vložené podíly.
Všechny zrušené spolky, sdružení, nadace atd. musely odevzdat jednu desetinu svého majetku na výstavbu Říše a úřadem stanovený podíl jako poplatek na výdaje věřitele.

Dobrovolní hasiči byli sice zrušeni jako spolek či svaz, byli však přiděleni pod policii jako její Pomocný policejní oddíl.
Všechny organizace pro tělovýchovu a sport byly začleněny do nacionálně socialistického říšského svazu. Mimoňské spolky tohoto zaměření byly přejmenovány na 1. a 2. Kamaradschaft (kamarádské sdružení).
Projev antisemitismu byl zachycen i v Mimoni. Ihned při začleňování Mimoně do Německé Říše při jednom z mnoha organizovaných průvodů byly slečna Luise Freundová, prodavačka lihovin v tehdejší Poštovní ulici (Husova) a sourozenci Hekschovi z Mariánského náměstí (dnešní část náměstí ČSLA před kinem) napadeni kamením. Následně byl obchod sourozenců Hekschových zcela vydrancován a hlídán muži oddílu SA. Tito muži byli ráno překvapeni, když byli Helenou Hekschovou pohoštěni horkým nápojem a pečivem. Sourozencům se nedlouho po této příhodě podařilo odcestovat do zahraničí.

Továrna na ohýbaný nábytek DG Fischel&synové, založena roku 1870 (v roce 1938 náležela židovské rodině podnikatele Ernestu Hirschovi ve Vídni) byla ihned po záboru Mimoně zcela arizována. Novým majitelem se stal velkoprůmyslník z okolí Mnichova Heinrich Melder, pocházející z Pirny v Sasku. Měl své aktivity též ve Slezské továrně na nábytek z kovových trubek. Dosavadní Fischlova továrna tak byla přejmenována na Melder Werke (Meldova továrna), která však v důsledku této transakce ztratila dosavadní odbytiště, což mělo neblahý vliv na snížení výroby, čímž musela tato nová továrna propustit více jak 400 dělníků, což představovalo na 50 % všech zaměstnanců. Po volbách do Říšského sněmu 3. prosince 1938 se všichni zbývající zaměstnanci (460 dělníků) do jednoho přihlásili u vedoucího provozu ing. Hugo Heitera do DAF (Německá pracovní fronta), aby si zachovali svojí zaměstnanost. Mimo to jim byla zvýšena mzda a obdrželi do jednoho 15% vánoční příspěvek a vánoční dar. Po lipském veletrhu v r. 1939 byla výroba opět rozšířena, i když skladba dosavadní výroby byla poněkud změněna. Všichni propuštění zaměstnanci se mohli vrátit zpět. Výroba v následujících letech se značně rozšířila vzhledem k tomu, že výroba se zaměřila na výrobu pro zbrojní průmysl. Obdobně tomu bylo i u firmy Ernesta Pelze (dříve Lazarova továrna na ohýbaný nábytek v místě dnešního, nebo již i dnes bývalého sila), která měla začátkem října 1938 pouze ještě 6 zaměstnanců. Změnou skladby výroby však dosáhl počet zaměstnanců na konci roku již 150.

Změny výrobní skladby se projevovaly i v ostatních továrnách, v nichž nejvíce změn doznala fy. Müller&Seide, která vedle výroby prádla pro armádu vyráběla i plynové masky.
Ze zemědělských podniků se ukázal jako nejdůležitější dvůr velkostatkáře hraběte Hartiga.

Školní vyučování bylo obnoveno 10. října 1938. Všichni žáci a žákyně obecné školy byli postupně převedeni do budovy nově postavené české školy, ve které však chybělo školní vybavení, které stačilo vedení školy odvést do vnitrozemí po skončení českého vyučování v této škole. Nově vytvořené třídy byly i nadále rozděleny na dívčí a chlapecké. Dosavadní školský řád byl ukončen 31. května 1939, kdy vstoupil v platnost v celé Sudetské župě školní řád Německé Říše.

1. února 1939 byla v Mimoni zřízena organizací NSV (Nationalsocialistische Wolkswohlfahrt - nar. soc. organizace blahobytu) německá mateřská školka.

1.března vstoupil na celém území Sudet v platnost německý dědičný zákon. V oblasti církevního života vyšel zákon pro celou Sudetskou župu, že se ruší veškeré národní československé církve a věřící začleněni do těchto církví mají přestoupit do církve Českobratrské. Obec církve katolické byla konstituovaná do Rady farní obce, která je vedena stejně jako jiné spolkové rady. Státní církevní dotace, tzv. Congrua, z náboženského fondu císaře Josefa II., byla zastavena. Mohla však být zavedena daň jako dobrovolný církevní příspěvek jednotlivými katolíky na základě dobrovolného vlastního ocenění. Spoluúčast státu při oceňování, např. při vybírání církevních příspěvků však byla nepřípustná. Další podstatnou změnou bylo, že porodní báby nesměly již nadále přinášet ke křtu nově narozené děti.

Od 1. května 1939 byly zavedeny v celé Sudetské župě Státní úřady pro občanské záležitosti (matriky, knihy úmrtí apod.) Kostelní knihy byly nadále uznávány pouze jako podkladové pro dokazování árijského původu, což zapříčinilo zaplavení církevních úřadů žádostmi o potvrzení tohoto původu.

Byl zrušen špitál Božího hrobu a jeho prostory byly přestavěny na městské muzeum. V místě dřívějšího katastru Českého zahrádkářského spolku a tělocvičného hřiště Sokola, které byly mezi prvními zrušenými českými spolky a organizacemi po záboru Mimoně, byl postaven Říšský pracovní tábor. Jeho výstavba byla zahájena po slavnostním vztyčení vlajky na tomto místě 27. února 1939. První skupina pracovníků RAD (Reichsarbeiterfiens = říšská pracovní služba) čítala 45 mužů. Byly postaveny 4 objekty pro mužstvo, jeden objekt pro vedoucí, jeden velký hospodářský objekt, na svojí dobu prvotřídní lázeňský objekt se sprchami obloženými kachličkami a vším potřebným zařízením a jeden objekt pro společenský život. Výstavbu řídil vrchní polní mistr Richter.

Vítězství fronty SdP ve volbách byl jednoznačný, je však nutno ještě doplnit její krátkou historii. Tato strana SdP, Sudetendeutsche Partei nebo-li přeloženo jako Sudetská německá strana, byla založena roku 1933 jako Sudetoněmecká vlastenecká fronta (Sudetendeutsche Heimatsfront-SHF) a jako taková nesla toto označení až do roku 1935. Protože jí hrozil v ČSR zákaz , přetvořila se na SdP. V jejím čele stál její zakladatel K. Henlein, také se obecně říkalo Henleinova strana, dále neslavně známý K. Frank, E. Kundt, W. Sebekowsky, G. Peters. Jejím ústředním listem byla Die Zeit. Její činnost vycházela z činnosti nacistických německých stran a organizací. Zpočátku byla velmi loajální vůči ČSR, postupně však získala stále větší sílu a současně měnila i svojí agresivitu se separistickým zaměřením na oblasti německy mluvicího obyvatelstva Sudet, pro které chtěla vytvořit samostatnou autonomii. V roce 1935 se při parlamentních volbách získaným počtem hlasů stala nejsilnější stranou ČSR. V březnu 1938 se jí podařilo zlikvidovat německý Svaz zemědělských a venkovských živností a Německé křesťanské sociální strany a převedla do svých řad většinu jejich dosavadních členů. V září 1938 poprve otevřeně vystoupila s požadavkem připojení pohraničního území k Německu, 12.9.1938 vyvolalo otevřené povstání německého obyvatelstva a následně byla 16. 9.t.r. v ČSR zakízána. Po realizaci Mnichovském diktátu se sloučila 5. listopadu 1938 s NSDAP.

Tato strana samozřejmě měla svojí organizaci i v Mimoni a její sídlo bylo v restauraci Corso, kde byla i několikrát navštívena samotným jejím zakladatelem K. Henleinem, vedle dalších veřejných vystoupení z balkónu zámku na náměstí, kde měl být hostem majitele zámku a dalších objektech. Jako jeho pravá ruka se uváděl svého času ministr zahraničních věcí Rutha, jinak rodák z bývalého mimoňského okresu v Osečné. Tento Rutha byl v Č. lípě zatčen pro podezřeni ze zneužití nezletilých chlapců. Ve vazbě v Č.Lípě však měl spáchat sebevraždu, aby nedošlo k soudu, který by mohl poškodit SdP. Tato strana poté mohutnou propagandou zneužila jeho smrt, kterou označila jako politickou. Na druhé straně však bylo důvodné podezření, že tato sebevražda byla zinscenovaná z vlastních řad, aby zakryla skutkovou podstatu obžaloby se současnou politickou obžalobou. Vzhledem k prudkému politickému vývoji se však nepodařilo vyšetřit toto podezření.
Vztahy mezi německými odpůrci nastupujícího nacionalistického smýšlení a stejně smýšlejícími Čechy se nadále upevňovaly, bylo však nutné být obezřetný.

Bylo dosti Čechů, kteří vlivem různých rodinných vztahů se přihlašovali k Němcům, čímž sice získalisto práva Němců, avšak museli převzít i jejich povinnosti a musely tedy také narukovat do německých branných sil. Je však nutno dodat, že přesto zůstali pouze druhořadými Němci. Ti Češi, co odmítali se přihlásit k německé národnosti byli šikanováni, trestáni horší prací, zpočátku posílání na práci mimo domov, museli se denně hlásit na místní policejní stanici, kam se museli hlásit i Němci, o kterých bylo známo, že nesdílí národně socialistickou ideologii. I uvnitř rodin nastaly rozepře, kdy loajální člen rodiny byl jiným členem rodiny, který byl přesvědčován byť i jen dočasně zfanatizován al a Čechů v dobrém i zlém slova smyslu. Sám sice jako malé dítě tyto vztahy tehdy ještě nechápal, teprve později z vyprávění svých všech příbuzných pochopil a zde sděluje tehdejší vzájemné vztahy. Nejpevnější pouta byla mezi nejvíce pronásledovanými Němci a Čechy.

Členy SdP byli neslavně známý K. Frank, E. Kundt, W. Sebekowsky, G. Peters a další. Jejím ústředním listem byla Die Zeit. Její činnost vycházela z činnosti nacistických německých stran a organizací. Zpočátku byla velmi loajální vůči ČSR, postupně však získala stále větší sílu a současně měnila i svojí agresivitu s nacionalistickým zaměřením na oblasti německy mluvicího obyvatelstva Sudet, pro které chtěla vytvořit samostatnou autonomii. V roce 1935 se při parlamentních volbách získaným počtem hlasů stala nejsilnější stranou ČSR. V březnu 1938 se jí podařilo zlikvidovat německý Svaz zemědělských a venkovských živností a Německé křesťanské sociální strany a převedla do svých řad většinu jejich dosavadních členů. V září 1938 poprvé otevřeně vystoupila s požadavkem připojení pohraničního území k Německu, 12.9.1938 vyvolalo otevřené povstání německého obyvatelstva a následně byla 16. 9.t.r. v ČSR zakázána. Po realizaci Mnichovského diktátu se sloučila 5. listopadu 1938 s NSDAP.

obr151



Tato strana samozřejmě měla svojí organizaci i v Mimoni a její sídlo bylo v restauraci Corso, kde byla i několikrát navštívena samotným jejím zakladatelem Konradem Henleinem. Jmenovaný měl mít i veřejné vystoupení na náměstí z balkónu zámku na náměstí, když byl hostem majitele zámku. Vztahy mezi německými odpůrci nastupujícího nacionalistického smýšlení a stejně smýšlejícími Čechy se nadále upevňovaly, bylo však nutné být obezřetný. Bylo dosti Čechů, kteří vlivem různých rodinných vztahů se přihlašovali k Němcům, čímž sice získali práva Němců, avšak museli převzít i jejich povinnosti a museli tedy také narukovat do německých branných sil. Je však nutno dodat, že přesto zůstali pouze druhořadými Němci. Ti Češi, co odmítali se přihlásit k německé národnosti byli šikanováni, trestáni horší prací, zpočátku posílání na práci mimo domov. Museli se denně hlásit na místní policejní stanici, kam se museli hlásit i Němci, o kterých bylo známo, že nesdílí národně socialistickou ideologii. I uvnitř rodin nastaly rozepře v politickém nazírání na politický vývoj. Nejpevnější pouta byla mezi nejvíce pronásledovanými Němci a Čechy.

obr152



14. března 1939 se odtrhlo od Československa Slovensko, které vytvořilo samostatný Slovenský štát. Následující den 15. března 1939 byl zbytek Československa okupován německým Wehrmachtem za vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Tato etapa historie Československé republiky se však již Mimoně, jakož i celého území Sudetské župy netýkala, protože celé území již bylo začleněno pod Německou Říši. Úředním jazykem v celé této oblasti Sudet byla němčina, cizím jazykem bylo možno hovořit pouze tak, aby to neslyšeli druzí. Čeština se přehlížela pouze u těch občanů, kteří byli nasazováni do práce do Německa, kam náležela i Mimoň. , Rodiče českých dětí, jednalo se převážně o smíšená manželství, hovořili doma s dětmi převážně německy, aby se zabránilo případným persekucím vůči těmto rodinám. Po skončení 2. světové války se pak tyto děti musely velmi rychle naučit českému jazyku, což zvládly velmi rychle. Naopak zapomínaly německy, protože zase byli pronásledováni všichni německy mluvící občané.

obr153

19.10.1938 byl v Mimoňských novinách zveřejněn tento snímek bez přesného uvedení místa. Jedná se pravděpodobně o plochu za bývalou Lazarovou továrnou (pohledem od Borečku), kde mělo být soukromé letiště podnikatele Domse, kde 12.10. přistála letadla Luftwafe. Pozemní zabezpečovací jednotka po odletu letadel Luftwafe (14.10.) opustila z větší části tuto lokalitu po slavnostním rozloučení na náměstí 19. t.m. do své mateřské základny v Cotbusu. Uprostřed mezi lesem v pozadí a letadly by měla být silnice z Mimoně na Boreček.

Život za druhé světové války.
Po vypuknutí 2. světové války, což se označuje 1. září 1939 nepadnutím Polska, bylo pro mnohé jen malé probuzení do skutečnosti. Mnozí si válku představovali jako nějakou procházku, kde se jim nemůže nic stát. Teprve s pokračujícím jejím průběhem si postupně uvědomovali, kam že se to dostávají a měli stále více a více obavy z následků, který přinese její konec.

Hned na samém počátku byl zaveden přídělový systém, byly zavedeny potravinové lístky. Téhož dne, 1. září 1939, byla nařízena inventura všech míst, kde byly skladovány potraviny. 11. září byly zavedeny potravinové lístky na chléb a moučné produkty. Na týden a osobu bylo přiděleno 8 housek, zrnková káva zcela zmizela z prodejních pultů, masa bylo přidělováno 400 gr na osobu a týden, másla 125 gr.

obr154

obr155

Potravinové lístky na chléb a mouku, což bylo možno vzájemně zaměňovat. Dole je dílek na odběr 100 g toaletního mýdla nebo 1 ks mýdla standardního.

V některých obdobích byly sice pro určité skupiny obyvatel vydávány příděly vyšší, všeobecně však byly příděly s pokračující válkou spíše sestupného charakteru. Zpočátku byly bez přídělu pouze brambory, ovoce, drůbež, ryby, divočina a zelenina. Prodej plnotučného mléka byl zcela zastaven a byl prakticky jen na lékařský předpis. 8. října t.r. 1939 byl zaveden lístkový systém i na mýdlo. Každý muž obdržel příkladně ročně pouze tři kusy holicího mýdla. Zavedeny byly též lístky na uhlí.

obr156

Potravinové lístky na vajíčka. V jednotlivých poličkách je uvedeno datum na určité období, kdy bylo možno příslušné zakoupit.

Byla zavedena protiletecká ochrana. Pro jednotlivé protiletecké oblasti města byly určeny příslušné protiletecké kryty. Jako tyto kryty byly určeny prakticky všechny větší sklepy města, jako jsou příkladně sklepy pod Kostelním vrchem či sklepy na západní straně dnešní Mírové ulice, sklepy pod dnešní tzv. Sokolkou, pod Křížovým vrchem, Kalvárií atd.
Spotřeba oblečení byla omezována tzv. šatovkami, jejíž jedna hodnota měla 100 bodů a platila jeden rok. První vydání šatovek mělo platnost do 31.října 1940. Pro nákup bot platilo nařízení, že kupující musel mít tzv. odběrné potvrzení na boty, které bylo možno získat jedenkráte za měsíc na starostenském úřadě. Od 1. září 1940 byly zavedeny také tzv. zákaznické listy na opravy u obuvníků, kteří museli potvrdit na šatovku svým podpisem a razítkem převzetí obuvnické zakázky. Vedle běžných říšských šatovek byly v některých obdobích vydávána ještě i tzv. přídavné šatovky.

Přestože první vítězství Německé Říše nad Polskem bylo velkolepě a přehnaně oslavováno, byla válka ve městě nepřímo pociťována. Nebyl to jenom přídělový lístkový systém, ale i omezování životního stylu všeobecně. Pro nebezpečí leteckého náletu, který na samém počátku byl ve městě téměř nicotný, muselo být zabezpečeno každý večer absolutní zatemnění.

Do všeobecné branné povinnosti byly začleněny všechny mužské ročníky od roku 1895 až po rok 1920. Každý rok se samozřejmě ročníky posouvaly. Při povolávání úředníků-důchodců se tito museli dostavit do tří dnů na příslušné povolávací místo, kde naposledy sloužili. Každá dívka byla povinná odpracovat jako dobrovolnice jeden rok na venkově nebo jako pomocnice v domácnosti a dokázat tak svoji způsobilost pro tzv. RAD (přeloženo jako Říšská pracovní služba).
Od 1. dubna 1940 byl opětovně zaveden tzv. letní čas a to pro celou dobu války.

V dubnu 1940 bylo započato s přidělováním polských zemědělců jako výpomoc při polních pracích. Těmto zemědělským pracovníkům však nebyly vydávány potravinové lístky na maso. Pokud jim bylo maso přiděleno, tak pouze na zvláštní přídělové povolení.
Jakákoliv stavební činnost byla zastavena, nestavěly se žádné nové obytné domy.

Mimoň byla zařazena mezi města s charakterem vyrábějící válečný materiál a pomůcky pro zbrojní výrobu. Vyráběly se zde dřevené letecké vrtule, přídavné nádrže pro letadla Luftwafe, plynové masky, muniční bedýnky pro různé druhy zbrojní výroby a další podobné výrobky. Dále se zde vyrábělo spodní prádlo pro armádu a některé druhy obecných i specifických uniforem. Protože ve městě a v jeho okolí nebylo tolik pracovních sil, které byly schopny obsáhnout šíři válečné výroby, bylo nutno tyto zajistit z řad totálně nasazených z dobytých území a válečných zajatců. Jejich počet se sice částečně neustále měnil, přesto však stav k 1. prosince 1943 bylo možno určit za průměrný počet. K uvedenému datumu se v Mimoni nacházelo oficielně :
V táborech :
Vojensky internovaných
Italů - 150 mužů
Totálně nasazených civilistů
Rusů - 195 mužů + 29 žen a 3 děti )
Francouzů - 136 mužů ( z toho bylo EmPe továrně 99 osob)
Čechů - 36 mužů
Celkem - 517 mužů + 29 žen + 3 děti

Válečných zajatců
Francouzů - 16 mužů
Angličanů - 62 -“-
Holanďanů - 45 -“-
Celkem - 123 -“-

Jednotlivě ubytovaní civilisté :
Francouzů : - 15 mužů + 2 ženy
Poláků (zemědělců) - 18 mužů + 8 žen + 4 děti
Slováků -“- - 3 muži + 2 ženy + 3 děti
Ukrajinců -“- - 4 muži + 4 ženy + 4 děti
Rusů (civilní dělníci) - 10 mužů + 8 žen
Čechů (dělníci) - 66 mužů + 7 žen
Maďarů - 2 muži + 2 ženy + 4 děti
Celkem - 118 mužů + 33 žen + 15 dětí

Celkem se jednalo k uvedenému dni o 758 mužů + 62 žen + 18 dětí, celkem tedy o 838 osob.
V souvislosti s nasazenými cizinci ve válečné výrobě bylo nutno rozlišovat mezi těmi, kteří zběhli ze své vlasti, většinou to byli cizinci z východu a těmi, kteří pocházeli z Němci porobených zemí. Zvláštní vztah byl pak mezi těmi, kteří byli do Mimoně na práci nasazeni jako váleční zajatci, kteří byli sledováni pod ostrahou.

Poláci byli nasazováni převážně v zemědělství, stejně jako mnohé pracovní síly z východu (jednalo s převážně o ženy s dětmi či ženy a muže z oblastí tehdejšího Sovětského svazu, které se dostalo pod německou správou.)
V zemědělství pracovalo i několik Francouzů, kteří však byli všeobecně známí jako nepříliš zaníceni pro tuto práci, avšak byli uznáváni jako velmi galantní vůči ženám. Mnohé německé ženy měly kvůli nim těžkosti s vlastními německými úřady. Byly zaznamenány i případy udávání, které měly své kořeny nikoliv ve vlasteneckém cítění, ale v prosté lidské nectnosti jako je vzájemná lidská žárlivost či vzájemná závist žen. Byl zaznamenán případ, kdy bylo nutno odebrat velmi starému německému muži osobní zbraň, kterou vyhrožoval zabitím vlastní ženy za její nevěru (stalo se v Dubnici, uvedenému muži bylo 70 let).

V Mařenicích dostala za narukovaného hospodského Opitze jeho manželka na výpomoc jistého V. Galanda, v civilu řezníka. Místní ženy žárlily na šikovného pomocníka tak mocně, že dokonce vylepovaly pomlouvačné letáky, čímž se však jen zvětšovala popularita uvedené šenkýřky, která se však svým důvtipem dokázala zbavit možná oprávněného podezření tím, že požádala sama landrát v Jablonném, aby její mladá německá služebná byla přeložena jinam s odůvodněním, že má oprávněné podezření na její nedůstojnou náklonnost vůči uvedenému cizinci. Vedle těchto nectností se projevovala i neopatrnost v zaslepenosti láskou německých žen vůči zajatým a totálně nasazeným mužům.

Vedle výše uvedených příkladů však byly zaznamenány i obyčejné vzájemné lidské vztahy těchto cizinců s rodinami, kde pracovali a i žili. Tito často se do těchto německých rolnických rodin postupem času začlenili jako sobě rovné. Pak se však stávalo, že si toho mohl všimnout nějaký horlivec a celá příslušná rodina se dostala pod dozor bezpečnostních orgánů. V Břevništi byl zaznamenán případ, kdy v rodině německého rolníka Antusche se scházeli Francouzi a na udání neznámého souseda byla tato celá rodina Sturmführerem SS Schmidtem ze svého statku vysídlena neznámo kam a na práci nasazeni Francouzi vydáni gestapu.

Jak již bylo zaznamenáno výše, Francouzi pro své nepříliš iniciativní pracovní úsilí nebyli zpočátku příliš do zemědělství nasazováni. V roce 1941 byli v zemědělství zařazeni pouze ve čtyřech případech. Teprve následující rok se v této oblasti objevují po celém landrátu Jablonné, avšak maximálně 10 osob v jedné obci. Jejich zařazení v roce 1941 bylo převážně v mimoňském dřevoprůmyslu. Na jaře 1942 bylo vedle dalších cizinců 7 Francouzů na Bräunlově pile, 50 Francouzů v EmPe Werku (spolu s 1 Belgičanem, na podzim to bylo již 77 osob), v Melde Werke jich bylo 17. Francouzi byli obecně charakterizováni jako loajální, uzavřeni, obecně však lidsky společenští.
Vlastenecké smýšlení válečních zajatců se projevovalo v poměrně častých pokusech o útěk z pracovišť nebo z ubytovacích táborů.

Jestliže u civilních cizinců nebyl prakticky žádný dozor, pak u válečných zajatců byl dozor neustálý z řad německých vojáků, kteří z nějakého závažného důvodu nebyli převeleni na frontu. Byli mezi nimi horlivci, ale i rozumní, kteří často vědomě přehlíželi různé přestupky a útěky nahlašovali až v okamžiku, kdy již prakticky pominulo nebezpečí odhalení. Francouzští vojenští zajatci však měli přesto zpočátku výjimku v tom, že nebyli dozorováni ani při přesunech z ubytoven na pracoviště těmito německými vojáky, ale pouze svými vlastními důstojníky, pokud nebyli přítomni ještě váleční zajatci jiných zemí. Ale tyto případy byly velmi zřídkavé, protože ze strany německé správy byl zájem, aby nedocházelo k vzájemnému prolínání jednotlivých národností. Tato výjimka vlastního dozorů Francouzů byla dlouho dodržována i přesto, že se mezi nimi vyskytovaly časté útěky. Teprve když počet útěků Francouzů byl již neúměrný, dostávali i tito Francouzi dozorujícího německého vojáka.

Jako příklady útěků lze uvést :
28. června 1942 utekli z lágru továrny EmPe čtyři mladí kamarádi ve věku 18 až 21 let, Vaňškin, Svarigin, Sureilov a Brens, kteří byli do Mimoně převeleni z továrny ZANGE, odkud si propašovali i potřebné nářadí. Odstranili zábrany oken v prádelně a na plotě a navždy zmizeli. Nikdy nebyli chyceni. Nedlouho poté uteklo pět nasazených Rusů z továrny Melderwerk (Falcon), všichni z různých ubytovacích míst. Zajímavostí u tohoto útěku bylo, že směr útěku byl na Svébořice, kde byli spatřeni na silnici několika horlivci z autobusu, kterým však řidič autobusu nezastavil s odůvodněním dodržování předpisů osobní dopravy. Zda tak učinil ze sympatií či opravdu pouze dodržoval předpisy nebylo dohledáno, každopádně však následné pronásledování z nejbližší zastávky nepřineslo úspěch.

V září 1942 byl zaznamenán noční útěk 4 Francouzů (Eugen Billauxs, Albert Avenant, Luciano Gogot a Adolf Olivetti) z II. ubytovacího tábora. Téhož měsíce byli zaznamenány nezávisle na sobě útěky z lágru EmPe Werke a z Meldewerke. Byli to převážně nasazení dělníci z východu. Jednalo se převážně o následné záznamy útěků po návratu z pracovišť. Jejich dozorci na pracovištích byli nedůslední a umožňovali tak jejich útěky. Všechny útěky byly charakterizovány jako hrubé porušování předpisů dozorců, kteří byli většinou staří muži.

Časté útěky byly zaznamenány zvláště z tábora bývalé octárny v Borečku, odkud v průměru týdně převážně úspěšně uteklo 3-6 dělníků. Bylo zjištěno, že k útěkům nedocházelo při cestě na pracoviště EmPe továrny, ale přímo z ní. V této továrně byli dozorci zaměstnanci mimoňské stavební firmy Schneider Josef Uhlíř a jistý Tomíček, kteří dovolovali na pracovišti poměrně volný pohyb. Vedoucí tábora Kumpert nařkl dozorce na pracovišti, že jmenovaní napomáhají k útěkům. Pro nedostatek důkazů se toto přešlo pouze pokáráním a poučením o svých povinnostech. Poté načas tyto útěky přestaly.
Váleční zajatci z Anglie pocházeli převážně z řad sestřelených letců bombardovacích perutí. Tito zajatci měli po určitou denní dobu povolen volný pohyb po městě.

Autor těchto řádků se s nimi osobně setkal v únoru 1945, kdy dva z nich navštívili naše bydliště. Bylo to jistě velké riziko, že jsem se s nimi setkal, ale pamatují si tolik, že jsem od jednoho z nich dostal dřevěnou stíhačku s výsostnými anglickými znaky. Rodiče mi jí sice následně schovali, abych jako sedmiletý chlapec si jí nevzal tajně do školy, což by mohlo být velmi nebezpečné. Tehdy informovali mého dědečka, že prý měli zemřít dva zajatci z jejich řad a měli být pohřbeni u vstupní brány na horním hřbitově. Tuto informaci jsem sice příliš tehdy nechápal, ale později mi byla tato informace opakována mým dědem. Místo však nebylo nikdy označeno na rozdíl od hrobu dvou Francouzů u zdi na jižní straně nedaleko jihozápadního rohu dolního hřbitova.

Mezi zahraničními dělníky byli i Češi z Protektorátu Čechy a Morava. Tito měli zvláštní postaveni, protože byli určitou hrozbou. Pocházeli povětšinou z oblastí bezprostředně za hranicemi Říše, která vedla mezi Kuřívody a Bělou, znali místní zvyky, řeč a krajinu, takže velmi dobře splývali s místními obyvateli. Tito byli i častými informátory o dění na frontě a šiřiteli různých anekdot proti Říši. Mezi ně náleželi i Češi, kteří měli tzv. Domovské právo, a po záboru Mimoně do Říše se nepřihlásili k Němcům a své domovy neopustili. Neopatrností se však stávalo, že se jejich konání dostalo do nepovolaných uší, takže byli následně vyšetřováni. Jako příklad lze uvést vyšetřování elektroinstalatéra Jaroslava Hebkého z Mimoně roku 1941, který své vtipy vyprávěl v rodinách, odkud se dostaly tam, kam neměly. Mezi těmi, kteří nepodléhali německé nacistické propagandě o slavných vítězstvích německých vojsk poslechem zahraničního rozhlasu byli často rolníci na vesnicích, protože jejich usedlosti vzájemně nesousedili a většinou mezi nimi vítězil jejich selský rozum. Ovšem i ve městě se našli posluchači těchto zahraničních zpráv jako příkladně pan Regnerrml z Mimoně (z dnešní Komenského ulice), který však byl prozrazen horlivým sousedem, následně odsouzen do káznice a jeho starší syn Rudolf (*1931) byl pro výstrahu poslán na výchovu do internátní německé školy.

Jak je již zmiňováno na jiném místě, nejvíce sledováni byli bývalí příslušníci zakázané komunistické strany, která měla v Mimoni vzhledem k daným podmínkám poměrně silné jádro. Na venek sice nevystupovala, řádně se chodili pravidelně dle nařízení hlásit na policejní stanici, vzájemně se nescházeli, vzájemná setkání byla jakoby náhodná a ještě před zraky okolí. Pro nezasvěcené nebylo vůbec postřehnutelné, že do práce příkladně šli oblečeni v civilu a z práce jen velmi nalehko. Přípravu na svojí činnost připravovali již v období, kdy Mimoň nebyla ještě ani součástí německé Říše. Někteří zainteresovaní dostávali úkol začlenit se do SdP a posléze i do struktur NSDAP, někteří šli dokonce tak daleko, že dali souhlas i svým dětem ke vstupu do organizací Hitlerovy mládeže a dokonce i do jednotek SS. Získali si tím pozice, které nebyly odhaleny ani po skončení války. Dnes již můžeme jmenovat alespoň pana Josefa Schallera či Oswalda Reichla z Mimoně, kteří byli odsunuti v roce 1946 do Sovětské zóny rozděleného Německa. Mezi členy této velmi přísné konspirativní skupiny náleželi příkladně i Wenzel Ruther, Franz Zimmerman, Adolf Seidl, Franz Prokop a další. Velké štěstí měl pan Václav Harbich, který byl rovněž spolupracovníkem této skupiny, který však po svém zatčení byl spolu s Jaromírem Drholcem a Františkem Šubrtem odsouzen pouze pro hospodářský přečin. Kdyby byla odhalena jeho skutečná činnost, byl by jeho osud asi tragický. Členové této skupiny si mezi sebou říkali antifa a jejich krytí zajišťovali právě výše uvedeni členové nasazeni do struktur místní NSDAP (většinou byli členy SA). Členové této skupiny také hráli významnou úlohu od 8. května 1945.

Potřeby fronty neustále rostly. Vedle válečné výroby byly zaznamenány časté vyhlašované mimořádné směny na podporu válčících na frontě, tzv. obětní neděle, či finanční sbírky především pro zimní pomoc tzv. Winterhilfswerk. Jak však tyto všeobecné akce na podporu fronty narůstaly, vyvolávaly současně podstatnou měrou pochybnosti o oficielní propagandě. Stále častěji se objevovaly vtipy, které ukazovaly na skutečnou vyvíjející frontovou situaci, která se ukázala jako velmi účinná zejména v samém konci války. Přispěly k tomu i narůstající počty utečenců z Německou Říši obsazených území.

Na počátku roku 1940, ještě daleko před napadením Sovětského svazu, existovala dvojstranná dohoda mezi Německem a Sovětským svazem, ve které se mimo jiného uváděla i část o přesidlování Němců z Volyně do staré vlasti. Na základě této dohody přijelo do Mimoně zvláštním vlakem 26. ledna 1940 okolo 17,30 večer celkem 547 Volyňských Němců, kteří byli za přítomnosti předních představitelů města a politických činitelů (NSDAP) uvítáni na nádraží. Vzhledem k ubytovacím možnostem byli muži (celkem 299) ubytováni v táboře RAD (říšská pracovní služba), který je dnes známý jako bývalé kasárna, ženy a děti (celkem 338) byly ubytovány v tehdy bývalé české škole (dnešní škola v Komenského ulici). O jejich zaopatření se staral Národně socialistický svaz žen spolu s DRK (Německý červený kříž). Tito přesídlenci pobyli v Mimoni až do začátku července t.r., kdy byli přesídleni do různých míst Německa. V Mimoni zůstalo pouze ještě 24 těchto přesídlených Volyňských Němců.

Počátkem října 1940 bylo z Bukoviny (uzemní část Rumunska) vystěhováno na 45.000 Němců. Na konci tohoto měsíce opustilo celé Rumunsko okolo 60.000 Němců, aby přesídlili do Německa, kam náležely i Sudety. 1. července 1941 bylo v Mimoni a jeho okolí zaznamenáno 100 navrátivších Němců z obou uvedených území. Při velké oslavě pro tyto navrátilce byla 1. července 1941 uspořádána v Lorinserově tělocvičně (místo dnešní tzv. Sokolky) velkolepá slavnost, kde jim byly slavnostně předány doklady občanů Německé Říše.

Od roku 1942 se již nehovořilo o navrátilcích do Říše, ale evakuovaných obyvatelích z východu. Po roce 1943 se toto označení začalo uvádět jako utečenci z východních oblastí. Jejich počty se neustále zvyšovaly a tím se měnil i počet obyvatel města. V roce 1944 se uvádí, že nárůst obyvatel v M. se zvýšil o 300. Jednalo se o obyvatelé vybombardovaných oblastí především z tzv. Východního Pruska. Počet těchto osob však i nadále narůstal a Mimoň se stávala velkou průchozí stanicí pro všechny tyto běžence.

Mimoň náležela do oblasti, kde sice byla válečná výroba, i když druhořadého významu, tedy nezbrojní, ale život zde byl relativně klidný. Netýkala se ho bezprostřední linie fronty. I když se dodržovala všechna bezpečnostní nařízení, přelety bombardovacích svazů nebyly časté a když, tak bez zájmů o naše město. Vedle již uvedená omezení a nařízení se však válka připomínala stále častěji strohými oznámeními rodinám, že jim padl hrdinou smrti na poli slávy jejich syn tam a tam. Vedení města rozhodlo, že si tyto obětí města uctí zhotovenými dřevěnými pamětními deskami, které byly zřízeny před památníkem padlých mimoňáků v první světové válce u areálu Božího hrobu. Vzhledem k tomu, že počet neustále narůstal, nebyly následně ani tyto památníky doplňovány. Počet obětí na válečném poli převýšil počet obětí z první světové války. Bylo zaznamenáno přes 250 padlých a nezvěstných německých obyvatel Mimoně, který se zvýšil o další oběti následků leteckých útoků v závěru války a zvláště pak množství obětí při prvním a zároveň posledním bombardování Mimoně 8. května 1945. Po válce musely být tyto dřevěné tabule na náklady pozůstalých do 15. října 1945 odstraněny.

obr157

Dřevěné pamětní tabule padlých v 2. světové válce před památníkem mimoňských obětí v 1. svět. válce, zřízený roku 1923.

Dalším důkazem probíhající války a přibližující se fronty bylo zřízení záložního lazaretu ve školním objektu, tehdy bývalé české školy v dnešní Komenského ulici. Lazaret měl 230 lůžek a na střeše školy byl vyznačen červený kříž, který upozorňoval na lazaret letadla, aby dle ženevských konvencí nebombardovala zdravotnické zařízení. V únoru 1945 se tento lazaret stal štábním objektem blízkých zřízených polních letišť Kummer Ost (podzim 1944) a Kummer (únor 1945), kde měl svoje stanoviště významné eso Luftwafe, chráněnec samotného Hitlera, mnohokráte vyznamenaný nejvyššími německými vojenskými řády, plukovník Hans Ulrich Rudel.

obr158

Budova české školy v dnešní Komenského kolem roku 1949. Na střeše je viditelný červený kříž v bílém kruhovém poli.

Život ve válce se stával stále těžší a vyžadoval více obětování se. Ani počáteční válečná vítězství, která byla vždy pompézně oslavována, nezaháněla každodenní starosti a obavy z pomalu se zvyšujícího počtu občanů našeho města. Náklady na vedení války neustále rostly, proto došlo podstatnou měrou i na omezení osobní dopravy, zvláště na velikonoce, svatodušní svátky nebo vánoce. Pro jednotlivé vlaky byly vydávány dopředu tzv. povolovací karty.
Jak bylo již výše uvedeno, byla zastavena veškerá bytová výstavba. Vzhledem k tomu, že bytová nouze neustále narůstala, bylo úřadem rozhodnuto o výhledové čtyřetapové výstavbě bytů. V první etapě se mělo postavit 40 obytných domů s jedním mezipatrovým bytem a přináležející zahradou, v druhé etapě pak 38 domů v podobě malého sídliště se spoluúčastí budoucích nájemníků. Třetí etapa měla zahrnovat výstavbu 64 mezipatrových domů a v poslední etapě ještě dalších 40 takovýchto domů. Tyto plány však byly pouze fikcí na uklidnění obyvatel, protože válečné náklady a i vlastní vývoj válečných událostí tomu neposkytly žádné podmínky.

21. ledna 1941 byly ve IV. Branném obvodu Drážďany, kam náležela i Sudetská župa, zkonfiskovány veškeré užitkové dopravní prostředky o nosnosti nad 1 tunu. Jednalo se o všechny nákladní dopravní prostředky automobilové i železniční, dále přívěsné vozy a silné dopravní prostředky jako jsou autobusy. Jakákoliv změna stanoviště byla těmto dopravním prostředkům zakázána.

První zaznamenaná pochybnost v Mimoni byla již v květnu 1940, když nové nařízení rozhodnulo o konfiskaci zvonů ve městě a okolí pro válečné potřeby. Město se sice bránilo tvrzením, že tyto zvony mají velký význam pro ohlašování případných leteckých poplachů, nenašlo však u představitelů vedení války žádného slyšení. V té době bylo vydáno mimo jiného nařízení, že se nesmí zvonit za účelem jakýchkoliv církevních oslav či podobných výročních událostí. Za tímto účelem byly také všechny církevní svátky prohlášeny za pracovní dny. Jednalo se o 6. leden (Tři králové), 29. červen (svátek sv. Petra a Pavla), 15. srpen (svátek Nanebevstoupení Panny Marie), 1. listopad (svátek Všech svatých) a 8. prosinec (svátek Početí Panny Marie).

obr159

obr160

Snímání zvonů z věže kostela a sejmuté zvony v rohu mezi věží a kostelem na SV straně. Sejmuté zvony pro válečné potřeby

Zcela byla zakázána slavnost Slunovratu 20. června 1941, který platil i pro následující válečná létá.
Kulturní život byl silně omezován, omezeně probíhala filmová představení, pašijové hry v roce 1943 se neuskutečnily, církevní procesí byla zakázána, aby nedošlo k záměnám s přesuny vojsk, slavnost Vzkříšení byla jen v malé míře přesunuta výhradně do kostela a bez osvětlení, protože noční zatemnění se vztahovalo na veškerý život ve městě i v okolí. V roce 1941 proběhla tato slavnost ještě v Božím hrobě, ale bez procesí a všech dalších průvodních akcí, jako byl vždy ohňostroj, osvětlení Kalvárie, věže kostela atd. Byly postaveny pouze scénické obrazy v Božím hrobě.
Již na počátku roku 1944 bylo zaznamenáno i bez nutnosti poslouchání zahraničního rozhlasu, že se na frontě děje něco jiného, než-li se oficielně uvádělo. Nepříznivý vývoj válečných událostí se začínal dotýkat i našeho města Mimoně. Na jaře 1944 byly vytvořeny jednotky Volkssturmu (domobrany) a o něco později se jednalo i o jednotky organizace Wehrwolfu (měl za úkol vedení partyzánské války na území nepřítele), který však se ve zdejším okolí neprojevil.

Období před koncem 2. světové války
Blížící se konec války oznámila 24. srpna 1944 nízko letící 13 eskader po 11 a 12 amerických letadel. Vyhlášený poplach trval 90 minut, na Mimoň však nezaútočily. Většina obyvatel již nepochybovala, jak válka skončí. Končící rok 1944 zaznamenával stále sílící průchod utečenců z východů, který vrcholil kolem 17. a 18. února 1945, kdy bylo slyšet nepřetržité silné dělostřelecké dunění přicházející od severovýchodu. Dle sdělení utečenců, přicházející ze Slezska, mělo být v oblasti Smrku ve Frýdlantském výběžku silné dělostřelecké opevnění, které mělo být příčinou těchto kanonád. Ubytovávání utečenců bylo v Mimoni velmi svízelné. Zvláště obtížná situace nastala v závěru února a počátkem března, kdy utečenci prošli i s dobytkem, jejichž počet přesáhl 16.000 kusů. Tato stáda přinesla do města i nakažlivé choroby skotu (kulhavka), bylo zaznamenáno, že během krátkého průchodu zahynulo na 5 kusů dobytka, které se naštěstí podařilo včas odklidit do r. 1942 vybudované kafilérie v Borečku.

Utečenecké kolony přicházely od Jablonného ve skupinách 5 až 12 zápřazích. V Mimoni se utečenci zdržovali většinou jen velmi krátce, pokračovali dále na Lípu a údolím Ploučnice na Děčín do Říše, nebo na Litoměřice, Žatec a na jih na Šumavu nebo Mariánské Lázně a dále do Říše. Utečenci ze Staré Říše, kteří přišli přes Frýdlant či Liberec většinou směřovali přes Mimoň dále na Chomutov a Karlovy Vary. Ve stejném období přijížděly celé kolony vojenských aut z Protektorátu přes Kuřívody, které směřovaly na Lípu nebo na Jablonné. Mezi nimi byli utečenci v osobních autech, transporty se zajatými Rusy, transporty koní, nákladních aut, služební cestující atd. Pro zvládnutí vzniklého chaosu musela armáda zřídit zvláštní telefonní linku z Lípy přes Mimoň do Jablonného. Ve školní tělocvičně a ve staré škole byli ubytováni utečenci, později je nahradila armáda (vyučování ve škole bylo ukončeno počátkem března 1945).

V obchodech byly neustále dlouhé fronty. Na ulicích byly neustále zaznamenány skupiny utečenců. Statut utečence byl v únoru přiznán i utečencům z oblasti Frýdlantského výběžku. Velmi často docházelo k ucpání tehdejší AdolfHitlerStraße (dnešní Mírová ulice), takže se kolony prodíraly Malou ulicí. Na KudlichPlatze (dnešní Kozinovo náměstí) musela být doprava neustále řízena dopravním policistou. Vlaky jezdily značně přetížené, jízdní doba z Liberce do Mimoně trvala až 5 hodin.

Ubytovací možnosti byly kritické. Městské nařízení v té době nařizovalo, že děti a ženy nesmí opustit Mimoň. Kdo opustí město, musí odevzdat klíče od bytu na úřadě pro případ ubytování uprchlíka.
Zvláštní statut obdrželi Estonci a Litevci, protože byla velká obava z pronásledování příslušníky Rudé armády. Tito obdrželi od svého zprostředkovatelského místa v Liberci mimořádné jízdní povolení na železniční přepravu do Karlových Varů. Toto stěhování národů ustalo přibližně v polovině března 1945. Na hlavním tahu z Kuřívod do Mimoně a Jablonného byla jakákoliv civilní přeprava zakázána, zůstala možnost přepravy pouze ještě po vedlejších silnicích (přes Svébořice, Hvězdov, Pertoltice, Kamenici, Srní apod.

Všeobecné napětí, které vyvolávalo vzdálené dělostřelecké dunění opadlo k jeho postupnému ustávání. Bylo zřejmé, že linie fronty se nebude přesouvat přes naše město a nejbližší okolí. Ovšem neustávaly každodenní letecké poplachy zvláště proto, že v Kummru (Hradčanech) a u Hvězdova bylo zřízeno polní letiště, které jistě neušlo pozornosti jak americkým, tak i ostatním spojeneckým armádám. 2. března 1945 byl vyhlášen okolo 10:30 velký letecký poplach, třebaže byla velmi nízká oblačnost. Náhlý velmi silný výbuch s následným duněním předpokládalo blízkost zásahu pravděpodobně zápalnými bombami nějakého muničního skladu mezi Mimoní a Kummrem. Ve skutečnosti se však jednalo o zřícení amerického čtyřmotorového letadla, jehož trup se našel v lese u Nového mostu, motor s pilotní kabinou asi 150 metrů dále. Letadlo po dopadu hořelo a následná exploze nedovolila hasit. Trosky trupu a ocasu ležely rozházeny u octárny naproti papírně. Část ocasu trupu se nalezl u hřbitova v Kummru vpravo v poli, jedno křídlo se nalezlo u Dvojdomí. Posádce letadla se podařilo včas opustit letadlo někde v prostoru u Lípy, protože jeden člen posádky byl zajat u Staré Lípy, ostatní až u Kuřívod, kam je zanesla bouřka. Zajímavostí bylo, že pilot letadla byl synem vystěhovalce z Hamburku.

Zásahy bomb v okrese Mimoň byly zaznamenány v Císařském lese u Velenic, u Eierbornu u Kuřívod, v lese mezi Okny a Volšinou (16.3. 1945 dvě bomby). Vedle uvedeného bombardování byly zaznamenány i letecké útoky výše uvedená letiště a také letecké útoky tzv. hloubkařů na dopravní konvoje. Jako příklad lze uvést prostřílení odstavených vagónů na Starém nádraží v Mimoni, které se obešlo bez lidských obětí, nebo rozstřílený vlak mezi Mimoní a Brništěm, kde strojvůdce Plachý včas nezastavil na výzvu nákladní vlak, který byl následně rozstřílen a strojvůdce na místě zabit.

Volksturm se v Mimoni rozrostl až na 1000 mužů, jejichž skladba činila věkovou hranici mezi 16 až 60 lety. Jednalo se prakticky o tzv. povinně dobrovolné jednotky, jak se mezi obyvateli hovořilo. Po vyhlášení nařízení, že před vstupem nepřátelských vojsk (z pohledu Říše), je nutno vybudovat na určených místech silniční zátarasy, byli to příslušníci této organizace, kteří se museli po nedělích podílet na výstavbě těchto zátarasů. V Mimoni byly zřízeny na všech důležitých křižovatkách a výpadovkách z města. Tyto protitankové zátarasy tvořily dvě proti sobě stojící části. Každá z nich byla tvořena silnými kládami, zapuštěnými do hloubky 1,5 m a do výšky 2,7 m. Půdorysný profil jedné části tohoto zátarasu měl šíři 2 m a délku 3,6 m. Meziprostor byl vyplněn lomovým kamením a někde zasypán ještě pískem. Uprostřed byl výklenek 60 cm nad zemí. Do těchto výklenků byly v případě nutnosti vloženy silné příčné klády, které měly zabránit průjezdu. Poblíž pak se měly nacházet bránící jednotky Volksturmu.
Koncem dubna 1945 bylo zastaveno vydávání veškerých novin.

2. dubna 1945 byly zjištěni v prostoru Hvězdova dva parašutistické seskoky. Do tohoto prostoru byly vyslány oddíly Volksturmu a vojáci Wehrmachtu. Dva byli dopadeni a uvězněni. Jeden z nich utrpěl zranění nohy. Zbývajícím parašutistům spolu s jejich průvodci se podařilo uniknout. Při této akci zahynul i příslušník Volksturmu jistý sedlák Sprenger.
Předzvěstí brzkého konce války bylo i zastavení výplat jakýchkoliv podpůrných plateb. Důchody důchodcům nebyly vyplaceny již v dubnu. 2. května byla ohlášena Hitlerova smrt. Jeho nástupcem byl ustanoven admirál Dönitz. 4. května ve 20:00 hodin byla vyhlášena bezpodmínečná kapitulace na západní (500.000 mužů) a jižní (100.000 mužů) frontě. Tato kapitulace se však nevztahovala na severní (Norsko) a východní (Česko a Moravu) frontu. 5. května v 8:00 hodin ráno byly ukončeny boje v Itálii a Rakousku.

Zastavení bojů na západně, jihu a severu Německa vstoupilo v platnost 6. května 1945 od 12:00 hodin.
Radiové zprávy (tzv. válečné zprávy) v Německu ustaly všeobecně 4. května, německé vysílání v Praze ustalo 5. května v poledne. Mnozí z nacistických pohlavárů se snažili utéci před odpovědností do zahraničí nebo spáchali sebevraždu. Z pohledu Mimoně je zajímavý osud Hermanna Göringa, který měl mít dle nepotvrzených zpráv v Kummru (dnes Hradčany) jednu ze svých vil, a jehož jedna ulice v Mimoni (dříve Poštovní, dnes Husova) nesla i jeho jméno. Tento velitel Luftwafe měl utíkat spolu s Kesselringem přes Holandsko, Belgii, Lucembursko a údajně i Norsko zpět do svých rezidencí. Utíkali zřejmě již delší dobu, protože je všeobecně známo, že Göring byl již delší dobu v nemilosti u Hitlera. Odhalen a zajat byl 9. května 1945.

Než-li však bylo možno říci, že je skutečně konec války i v Mimoni, zažili obyvatelé města ještě jeden hrůzostrašný šok, který nezažili za celou dobu války.

Bombardování Mimoně
Ráno 8. května 1945 odešly z Mimoně poslední vojenské oddíly SA i se svým náčelníkem Sturnabteilungu Hetzelem, aniž vyplnil svoji hrozbu, že zastřelí každého, kdo vyvěsí bílou vlajku na znamení kapitulace, že bude bránit město do posledního muže. Jejich sídlo bylo v Pražské ulici v čp. 13/I a 14/I. V daný den bylo město již poměrně poklidné, obyvatelé se těšili, že si u Hekschů (obchod vedle kina) zakoupí alkoholické nápoje, jejichž prodej byl avizován právě na tento den. Když byl prodej zahájen, přišel náhle letecký poplach a to tak nečekaně, že mnozí se nestačili ani od prodejny ukrýt. Následky byly katastrofální i vzhledem k tomu, že již nikdo nevěřil, že k něčemu takovému může dojít.

obr161

obr162

Mapa bombových zásahů města jak jej zaznamenal tehdejší městský kronikář Josef Tille ve svém 5. díle ručně psané kroniky města Mimoně

Letecký svaz, který se náhle objevil na obloze bombardoval město dvakrát po sobě. Pokud si autor těchto řádků vzpomíná, šel se svým dědou a sestrou právě do zahrádkářské kolonie, když zaslechli u zahradnictví ve Skřivančí ulici hluk přilétávajících letadel od jihu. První bomby, které se oddělovaly od letadel byly zprvu považovány za parašutisty, ovšem následné výbuchy nás vyvedly z omylu. Část obyvatel, která tehdy prožila tento nálet a nebyla odsunuta do Německa a dosud žije v Mimoni označuje tento nálet jako nálet Němců, který měl krýt při svém odletu z blízkého letiště v Kummru odchod německých vojsk z města zničením mostů. Při zpátečním letu totiž tato letadla se zaměřila pravděpodobně na Zámecký most, jak dokladují i zásahy na levobřežní Ploučnici u tohoto mostu. Je zajímavé, že tato letadla nezasáhla přímo ani jednou mosty, zato v jejich okolí, a zejména na pravobřežní Ploučnici u Poštovního mostu při prvním náletu způsobily největší škody jak dokladuje mapa na str. 236 až 237.

Druhá verze uvádí, že město mělo být bombardováno ruskými letadly, které měly přiletět od severozápadu od Šluknova. Pokud by se jednalo o bombový útok tehdejšího ruského letectva, bylo by možno považovat za omyl těchto letadel mířící na kummerské letiště hemžení obyvatel ve městě, kteří spěchali k již výše uvedenému prodeji lihovin u „Hekschů“ za německá vojska, což je však nepravděpodobné. Navíc by tato letadla musela přeletět i 1. městskou část, což se však nestalo. Bohužel se tehdy nikdo nezajímal o zajištění dokumentace a odběru vzorků střepin, které by jednoznačně určily původce tohoto zcela zbytečného bombového útoku.

Mezi přímé zásahy s největším počtem obětí lze označit pekárnu na velkostatku hraběte Hartiga, kde se nacházelo 22 německých vojáků, kteří neodešli dopoledne s posledními oddíly německých vojsk, protože chtěli zůstat ve městě jako jeho obyvatelé. Bohužel všichni se nacházeli při tomto bombardování právě v uvedené pekárně, kde zahynuli spolu se zde zaměstnaným panem Havlíkem. Vedle této pekárny padla bomba i mezi tento statek a sousedící továrnu Wondrak, kde zasáhla vodovodní řád, který zcela roztrhla, vytvořila hluboký kráter, který se zaplnil vodou vzniklým vodotryskem. Nejvíce byl zasažen obchod čp. 25/2 poblíž Poštovního mostu, který byl zcela přeměněn na hromadu sutin. Tento zásah byl také příčinou, že i bezprostředně sousedící domy byly těžce staticky poškozeny, takže je bylo nutno následně zcela odstranit. Jednalo se prakticky o celou tehdy zastavěnou plochu dnešního náměstí ČSLA. Přímý zásah obdržel i dům čp. 1/3 malíře Tilleho, který prakticky přestal existovat. Přímo zasažené domy se nacházely v Mostecké ulici (obchody pod Kostelním vrchem), na počátku dnešní Mírové ulice vedle serpentin v místě dnešního památníku Rudoarmějce, v Malé ulici, část objektu v dnešní Mlýnské (bývalá židovská vinopalna), v Okrouhlické ulici poblíž statku, v bývalé Mariánské ulici (dnešní jižní část náměstí ČSLA) a několik domů v ulici Příkop (pod jižní zdí kostela poblíž Umrlčí kaple). Zasažena byla i východní část hřbitova, kde však byly bomby nevybuchlé, stejně jako u severní strany od školní budovy, na počátku serpentin či na několika dalších místech s měkkým podložím, jako je močálovitý teren v parku poblíž Ploučnice u Zámeckého mostu či panského zahradnictví (dnešní bývalá bažantnice zaniklého mysliveckého mimoňského sdružení). V dnešní Husově ulici byly zaznamenány zásahy v zahradách u domů čp. 89/I a 93/I. Dle ústního podání měla jedna nevybuchlá bomba dopadnout i v objektu kovářství v dnešní Husovy ulice (kovář Brych).

Poměrně vážně byly působením tlakových vln poškozeny objekty školy na Böhmově vrchu, kostela včetně věže a umrlčí kaple a prakticky všechny objekty poblíž bombových zásahů. Mezi zasažené objekty náležela i fara, kde bomba silně poškodila i severovýchodní roh. Jedna bomba zasáhla i kino, kde zničila schodiště na balkon a vchod do protileteckého krytu pod Kostelním vrchem (jednalo se o bývalé pivovarské sklepení). Za nepoškozený lze označit zámek, třebaže v jeho blízkosti padlo též několik bomb (byla však také vymlácená okna v dosahu tlakové vlny). Poškozeny byly i socha sv. Jana z Nepomuka a kříž na Poštovním mostě, nikoliv však zničeny.

Celé město bylo po tomto bombardování zahaleno kouřem a dýmem hořících domů, prachem ze zničených domů a pokryto množstvím střepů rozbitých oken a rozbitých tašek střech.
Mezi těmito následky bombardování však byly nejstrašnější dodatečné nálezy roztrhaných lidských těl, které se nacházely jednak přímo na Poštovním mostě, ale i v jeho nejbližším a i vzdálenějším okolí. Bez možností identifikace byly nalezeny ostatky až v záhradě čp. 95/2 v Okrouhlické ulici. Množství těl poblíž Poštovního mostu bylo možno dodatečně identifikovat pouze podle drobných dodatečných znaků, podle prstýnků či jiných drobností. Oddělené lidské údy musely sestavovat lékaři. Některé části těla nebyla někdy vůbec nalezena, protože je vzala sebou voda. Velká část obětí zasáhla smrt přímo v zasaženém domě, jako příkladně majitele obchodů v Mostecké ulici, kteří se nestačili schovat do úkrytů., třebaže je měly na dosah.

Celková bilance bombardování Mimoně byla velmi smutná. Dle úmrtní matriky bylo na místě identifikováno 22 osob, neidentifikováno bylo 5 žen, 7 vojáků a 3 muži. K těmto 37 osobám je nutno připočítat ještě 22 vojáků a p. Havlíka, kteří zahynuly v pekárně na panském statku a následně 2 zemřelé osoby na těžká zranění. Celkem tedy 62 osob zahynulo při tomto zcela zbytečném bombardování. Z neidentifikovaných osob byly dodatečně identifikovány další tři osoby včetně jednoho děvčátka. Mezi identifikované osoby náležely i dva vojenští zajatci z Francie, kteří byli ubytování v zajateckém pracovním táboře Melde Werke.

Původní odhad 66 bombových zásahů byl následně upřesněn na 75. Z tohoto počtu bylo zaznamenáno přibližně 20 bombových zásahů v druhém opačném směru (sever-jih). Z tohoto druhého útoku bylo zaznamenáno v zámeckém parku na 15 zásahů, z nichž dva byly označeny jako nevybuchlé. V tomto počtu nejsou zahrnuty nevybuchlé zásahy. Likvidace těchto nevybuchlých bomb bylo prováděno následně pyrotechnickými odborníky.

obr163

Částečně již odklízený tzv. Jakschs Haus, což bylo v Mimoni vyhlášené železářství. Tento dům byl totálně zničený po několikanásobném přímém bombovém zásahu. Výsledek tohoto zásahu byl tak devastující, že musely být všechny sousedící domy pro statické narušení odstraněny. Celá tato bývalá zastavěná plocha tvoří dnešní náměstí ČSLA. Zaniklo tak bývalé Mariánské náměstí, Mariánská ulice a východní část Mostecké ulice.

obr164

obr165

Obrázek nahoře je původní vzhled této lokality v třicátých letech 20. století. Vlevo je Mariánská ulice a za ní přes Mariánské náměstí je ústí do Lipské ulice (dnešní Příkop). Na tomto obrázku byly domy vlevo v Marianské ulici při bombardování rovněž těžce poškozeny a následně odstraněny. Obrázek spodní zachycuje pohled od levého břehu Ploučnice na severní straně Poštovního mostu část zastavěné lokality před dnešním kinem a dům malíře Josefa Tille, který byl při bombardování zcela zničen. Mimo jiného to byl nejbližší bombový zásah k Poštovnímu mostu.

obr166

Obrázek z věže kostela v r. 1946 zachycuje výsledek bombardování 8.V.1945. Sutiny domů čp. 1/3 Josefa Tille v Mostecké ul., jakož i čp. 22/2, 23/2, 25/2 v Mariánské ul. jsou již odstraněny. Následně bylo nutno pro statické narušení odstranit i čp. 27/4 v Mariánské ulici, čp. 26/2 v Mostecké ul. a čp. 27/2, 28/2 29/2 na Mariánském náměstí (u čp. 27 až 29 jsou patrná jen hřebeny střech).

obr167

obr168

Bombardované domy čp. 110/3 a 102/3 v Mostecké ulici. Malý obrázek ~ z 1925 se nezměnil až do bombardování M. Podstatnou měrou se však změnil po bombardování, kdy bylo nutno strhnout nejen uvedená čp., ale i čp. 107/3, který stál pod Kostelním vrchem bezprostředně za nimi naproti dnešního hotelu Beseda. Na malém obrázku je v pozadí vedle serpentin i dům čp. 80/3, který byl rovněž zasažen (viz str. 243)

obr169

Krásný rodinný domek bezprostředně u pravobřežní Ploučnice před Poštovním mostem náležel malíři Josefu Tillemu. Toto čp. 1/3 bylo zasaženo přímým zásahem přímo do zadního pokoje a jeho majitel byl na místě mrtev. Uklízení všech trosek po bombardování ve městě museli ve městě provádět místní Němci, jak dokazují i označení bílou páskou na rukávech odloženého saka.

obr170



Zpracoval : Osvald Hons ©

Počet komentářů: 2  Komentáře ... (poslední: 29. ledna 2017 23:11)
Autor: Osvald Hons
Přečteno: 1094x 
Zpět na předešlou stránku

© Pep@k 2005

 
Reklama

Zajímavé odkazy
www.alkehol.cz
Alkehol
oblíbená kapela


www.skrleta.com

JIZERSKÉ HORY

PROJÍŽĎKY NA KONÍCH

Očkování proti chřipce

Punta Cana
Webhosting

Práce v Německu
Jizerské hory

Florianopolis

Dresden

Skrblík

hosting



i-noviny
Komorní cyklus: V duchu barokní improvizace....
Další oddechový čas pro Tlustec?
Cimrman se zase divil...po dvacáté!
Jak se hrálo o víkendu?


Projektant s.r.o., Česká Lípa, výstavba rodinných domů na klíč, domy na klíč INTEDOOR spol. s r.o., Cvikov, přední český výrobce koupelnového nábytku, Kúpeľňový nábytok Kamenný obchod s.r.o., Nový Bor, internetový obchod s elektronikou a bílou technikou, levná elektronika Autolepky.cz, Česká Lípa, autosamolepky a komunitní tuning web. Rodinné domy Click4Sky