Mimoň zase v tomtéž období privilegia pro obchod se solí a vínem. Aby se mohl obchod a řemeslo zdárně rozvíjet, bylo nutno zajistit vzájemná propojení mezi jednotlivými osídleními, tj. městy a dalšími obcemi. Základy těchto cestních spojení se vytvořily již v období vytváření těchto osídlení.
Mezi vůbec nejstarší cesty, které protínaly tuto oblast bylo spojení mezi východem a západem na jedné straně a mezi severem a jihem na straně druhé. Křižovatkou těchto dvou spojnic byl od nepaměti Görlitz (Zhořelec). Cesta od západu přicházela od Míšně (Meissen) přes Königsbrück, Kamenz (Kamenec), Bautzen (Budišín), Löbau do Zhořelce (Görlitz) a dále do Slezska. Zhořelec byl také přes Dolní Lužnici napojen na tzv. Královskou zemskou cestu, která vedla z Ruska přes Polsko do Pruské provincie Brandenburg a dále na západ. Ze Zhořelce (Görlitz) vedla cesta do Žitavy, kde před městem odbočovala jedna cesta na západ podél toku Mandau přes Heine-Walde, Großschönau, přes Chřibskou na Děčín až k Solné cestě Ústí-Pirna. Mapa z Tilleho kroniky ukazuje hlavní cesty mezi východem a západem, severem a jihem kolem roku 1621, které měly propojení s Mimoni (úprava a doplnění - Hs.).
Pro město Mimoň však byla nejdůležitější cesta ze Žitavy na jih, která vedla skalním zářezem za Hartau k zemským hraničním horám přes Lückendorf na Petrovice, podél Lemberka přes Jablonné a Mimoň dále na Prahu. Tato cesta se uváděla jako Böhmische Straße nebo-li Česká cesta. Vedle této starší cesty, ale méně schůdné vznikla později schůdnější cesta, která vedla ze Žitavy na Olbersdorf, pokračovala mezi dvěma vrchy (Ameisenberg-480m a Jonsberg-652m) přes Krompach, Mařenice, Cvikov, Sloup na Lípu a Lípu a dále přes Holany, Dubou do Prahy. Tato cesta byla označována jako Stará Lipská cesta, německy jako alte Leipaer Straße. Z této cesty odbočovaly dvě cesty. Jedna vedla přes Zahrádky a Litoměřice k toku řeky Labe a druhá v Lípě přes Police, Benešov vedla do Děčína. Mapa cest od severu k jihu kolem roku 1450. Prastará cesta, uváděna Dětmarem roku 1001 (známá později i jako Záhošťská vedla) od Žitavy přes Jihlavu (Iglau), Vídeň až na jih Evropy.
Nejstarší kronikář Dětmar ve své kronice zaznamenává roku 1004 asi nejstarší cestu, která byla tehdy zcela jistě velmi obtížná a nebezpečná. Vedla ze Žitavy přes Jablonné, Mimoň, Mladou Boleslav, Nymburk, Čáslav, Jihlavu přes celé Čechy a Moravu dále na jih. Tato cesta byla dle trasy předchůdkyní pozdější výše uvedené Böhmische Straße.
Mariánský klášter v Lužici měl výsadu, že veškeré povozy se zbožím pro obyvatele kláštera směla projíždět po všech cestách bez toho, že by musely platit celní poplatky (výnosem z 22.února 1238). Velkou výhodou pro některá osídlení bylo, že sídlila přímo na trase těchto cest a zvláště v oblasti zemských hranic nebo alespoň panských hranic. Tato města obdržela řadu daňových privilegií, které povznesli rozvoj příslušného města v oblasti či obchodu. Žitava jakožto významné cílové místo výše uvedených cest za účelem pozvednutí rozvoje obchodu obdrželo od Přemysla Otakara II. celou řadu výhod. Nejvýznamnější privilegium byl bezcelního průchodu všemi celními stanicemi v Čechách , které následně potvrdil roku 1305 i Václav II. Clo, které bylo odevzdáváno v Žitavě, však náleželo králi. Roku 1310 však toto vlastnictví včetně celého panství přešlo do majetku Jindřicha z Lipé.
Privilegia měla různý charakter. Mnohá nebyla sice potvrzena králem, byla však majitelem území vyžadována. Jako příklad lze uvézt, že kupecké cesty byly velmi obezřele sledována, protože majitel panství vyžadoval, aby mu bylo vydáváno veškeré zboží, které spadlo z kupeckých povozů či nosičů. Toto nárokování přerostlo v přímé olupování obchodníků. Často se stávalo, že vozkové byli přepadáváni a olupováni různými lapky, protože cesty byly nesmírně obtížné, zvláště v lesnatém a hornatém terénu, který byl prakticky po celé trase severních Čech. Obtížnost tehdejší dopravy a charakter cest popisuje v žitavské kronice r. 1363 žitavský kronikář Guben. Dle jeho zápisů těžké povozy po lesnatých horských cestách táhli čtyř a i více spřeží těžkých tažních koní, které vedli vozkové ve službách bohatých obchodníků nebo byli povoláním přímo zemskými vozataji.
Mezi nejstarší druh obchodování byl obchod s obilím a rybami. Z Ruska se vozily kožešiny, ze Zhořelce a Žitavy se zase vozilo soukenické zboží do Čech.
Vzhledem k celní svobodě byl dovoz posledního uvedeného zboží do Čech velmi významný a důležitý. Povozníci, dovážející obilí z Čech vždy nocovali až Žitavě. Žitava získala také roku 1469 od krále Matyáše Korvína privilegium dovozu ryb. Povozníci z Brandeburku přiváželi ryby a odváželi zpět obilí. Obchod se suknem byl rozšířen až do Uher a rovněž pražský obvod byl velmi důležitý. Velmi byl rozšířen obchod lněným a konopným zbožím.
Trasa obchodní cesty byl přesně stanovený a předem ztracený pro každého, kdo z uvedené trasy sešel. Každý, kdo tak učinil a byl při tomto přečinu odhalen, musel počítat se ztrátou nákladu a následným přísným potrestáním. Proto také oblasti kolem Frýdlantu a Liberce byly za svojí benevolenci ve svém rozvoji pozadu.
Jak je již výše uvedeno, byly cesty velmi těžké a nebezpečné. Proto roku 1339 vytvořilo tzv. Šestiměstí (viz str. 175) spolu se Slezskem svaz, které mělo za úkol zajistit bezpečnost obchodních cest. Dle listiny z 26. září 1355 nechal císař Karel IV. Vyhlásit, že škodící tvrze a dvory, které nechal z důvodu jejich nekalé loupeživé činnosti zbořit se nesmějí již obnovovat ani nově vystavět, s výjimkou hradních věží na dotyčných územích, ovšem bez hradních příkopů a jestliže se prokáže u kterékoliv zlý úkon, může je pak Šestiměstí silou moci zlomit a vypálit.
Již král Jan Lucemburský nechal velkými náklady upravit horský průsmyk, aby usnadnil průchod a jeho syn císař Karel IV.
Roku 1361 nařídil celou cestu upravit. Křoviny a houštiny se měly odstranit po celé délce cesty do takové vzdálenosti, kam až dohodí prsty kamenem, který obejme holou dlaní. Král Karel IV. Rovněž nařídil Haškovi na Lemberku, majitel Jablonného, že on a každý jeho následovník má právo každému povozu , který použije jinou cestu pro přepravu zboží než byla určeno, má právo odejmout z povozu kolo a veškeré jeho zboží zabavit.
Tato nařízení však nebyla vždy důsledně dodržována, o čemž svědčí stížnost žitavských u císaře Karla IV., když přijel přes Bezděz a Bělou do Žitavy. Cesta ze Zhořelce do Frýdlantu a Liberce byla pohodlnější a navíc bez celních stanic a nebylo nutno dbát ani skladovacích práv. Každý, kdo přijížděl z Čech do Lužice, musel své zboží vézt do Žitavy přes Mimoň a Jablonné, kde musel své zboží po několik dní vystavět a nabídnout k prodeji a teprve poté pokračovat v cestě. Navíc musel složit i příslušné clo.
Císař Karel IV. přijal prosbu žitavských a nařídil 2. března 1351 představeným Zhořelce, že nadále nesmí pro obchodování používat novou frýdlantskou cestu, nýbrž nadále pouze dosud používanou cestu na Žitavu a Bělou. Toto nařízení potvrdil Žitavě i král Václav IV.
Roku 1381 byl během 9 týdnu 583 pracovníky dokončen tzv. Lückendorfský průsmyk (bezprostředně na hranicích směrem na Petrovice). Na ochranu této cesty před loupežníky nechal císař Karel IV. postavit poblíž této cesty nad Lückendorfem pevnost, která byla pojmenována jako Karlsfriede. Jednalo se o ochranný hrad a současně směrový bod. Stavbu řídil jistý rytíř Ulrich (Oldřich) Zifter (stavbu započal již 5.8.1357). Ihned po dostavbě tohoto hradu zde byl ustanoven hejtman hradu a jízdní ochranná posádka, která po složení příslušného celního poplatku příslušnými obchodníky doprovázela celý konvoj po určené cestě až do Jablonného. Jak se uvádí v Lückendorvské kronice, celní poplatek obsahoval i oves, který byl jako krmivo pro doprovázející koně. Mimoto měla tato ochranná posádka za povinnost v každou denní a noční dobu zajistit bezpečnost na této cestě a případné zbojníky zneškodnit. Cesta (nebo již silnice?) byla poblíž hradu napříč přehrazena zdí, ve které byla zřízena propouštěcí brána. Dobová kresba hradu Karlsfriede
Nejprve vybrali královští celníci clo a zajistili doprovod. Roku 1364 v týdnu před svatodušními svátky však přenechal císař Karel IV. Zajištění pevnosti Karlsfriede městu Žitava, které také clo ve svém městě jakož i na Oybinu za 300 kop grošů ročně pronájem přijal. JohannGubin ve své žitavské kronice uvádí: Anno domini 1364 wart defin scheppin vnd rathe dy lantvoygthey vnd di pflege desez wychbildes vnd dy czolle beyde in der stat vnd dem Gebler vnd dy huzere Karlsfriede vnd ouch Owyn, bewollen zu Baudission ……. . V tomto zápisu je zajímavé staroněmecké označení, kde Gebler se rozumí pronájem Karlsfriede, huzere = Häuser = budovy, domy, Owyn = Oybin.
Jistá stará pověst uvádí, že císař nechal v horách postavit nový dům, aby žitavští mohli důvěřovat cestě.
Na cestě Žitava- Oybin– Sloup– Lípa byla zřízena poblíž Cvikova na tvrzi Milštejn ochranný hrad. Tento byl v majetku pánů. Posádkou zde bylo 12 až 16 mužů, kteří zajišťovali ochranu projíždějícím. Kresba zříceniny hradu Karlsfrirde z poloviny 19. století.
Na počátku 15. století se stala velmi obchodně používanou cestou trasa z Míšně přes Rumburk, Waldersdorf, Chrastavu, Liberec, Turnov, Jičín a Prahu. Na této cestě byl velmi rozšířen obchod se solí. Protože však Žitava měla výsadní práva na tento obchod se solí, byla Žitavou vznesena u krále Václava IV. stížnost, kterou přijal a 24.2.1418 přislíbil pomoc. Žitava měla prostřednictvím svého správce trh se solí v Rumburku a Chrastavě zakázat a současně i provoz na této cestě. Teprve až král Ladislav roku 1454 uvolnil tuto cestu bratrům Oldřich, Václav a Bedřich a jejich bratranci Václavovi z Biberštejna.
Roku 1516 přikázal král Vladislav, že povozníci, kteří minou starou obchodní cestu a vyhledávají cesty vedlejší, budou násilně na jejich náklady zahnáni na celnici, kde jim bude zabaveno zboží z vozů, koní a nosičů. Beatrix, vdova po Petru Berkovi chtěla roku 1530 přinutit všechny obchodní povozy, aby jezdily přes Jablonné msto přes Cvikov. Cvikovští se proto rozhodli, že již nikdy nebudou navštěvovat trhy v Lípě, ale ani žádné lipské do Žitavy snášet. 12. ledna 1544 přikázal král Ferdinand I. v Praze Cvikovu, aby dbal na to, aby neobjížděl Starou cestu a při tom všemi silami dohlížel na to, aby tak nečinili i jiní.
Nejdůležitějšími celními stanicemi na této Staré cestě byly :
Žitava, která svá celní práva získala již od Přemysla Otakara II. Za císaře Karla IV. získal navíc právo vybírat clo za každého koně v hodnotě 1 haléře, za kterýžto obnos bylo nutno udržovat v provozu cesty.
Jablonné se uvádí od roku 1456, kdy je zaznamenáno clo za oj.I Tento měl sloužit na vylepšení dlažby ve městě a předměstí. Roku 1472 je zaznamenáno panské clo pro Jaroslava, Jiřího a Jana z Berky, které potvrdil 10. 8. téhož roku král Ladislav.
Celnice ve Cvikově a Jablonné náležely později Zdislavu z Berku. Zvýšení celních poplatků povolil později král Ferdinand od 19.7.1543, aby každý kůň zapřažený do povozu povozníka musel zaplatit o 1 bílý haléř více.
V Mimoni byla při koupi panství Janem a Václavem z Vartenberka uváděna již jako prastará. Koupě byla stvrzena 24. června 1371 císařem Karlem IV. Mimoň byla tehdy uváděna jako Mark Niemandes. Do zemských desek byla zaznamenána roku 1497 v pátek po sv. Prokopu. 6. března 1402 se Jan z Vartenberka uvádí též jako z Ralska, faráři Václavu Warwoltovi z Jablonce (Jablonečku) za odvedené služby a za ještě očekávané služby mu věnoval 4. díly mimoňského cla na doživotí týdně 20 grošů, každý 10. týden dvojitý obnos. Nikdo neměl při trestu exkomunikace mu překážet nebo odepřít navýšení.
Dle prastarých záznamů z roku 1371 se mělo platit clo ve výši 4 halíře za každého koně nebo sud herinků, za 1 loket úzkého plátna a 100 loktů lněného plátna 2 haléře, za prasata, kozy a ovce po 1 haléři. Za jeden povoz soli, když jej táhne jeden kůň se platilo clo ve výši 1 mleté měřice soli, když v zápřahu byli 2 až 4 koně, pak se platilo dvě mleté měřice soli.
Za 1 bohatý kramářský vůz bylo nutno zaplatit z každého metrického centu (v Německu se jednalo o 50 kg, v Rakousku to bylo 100 kg) jeden groš, z chudého kramářského vozu se platilo pouze za náklad, a zde se clo pro chudého či bohatého nerozlišoval. Za tažné koně se naplatilo. Každý Žid, který prošel celní stanicí, musel složit 1 haléř poplatku. Za vozy převážející ryby bylo nutno bez rozdílu dalšího nákladu zaplatit navíc dvě ryby, a za koně se muselo platit zvlášť. Za jednoho vola se platilo 4 haléřů, za jednu krávu 2 haléře a za každé malé zvíře bylo nutno zaplatit 1 haléř. Savá zvířata byla od celních poplatků osvobozena. Nasolené maso bylo procleno 1 haléřem; pivo, víno, jakož i za kůži, med a železo nebyla stanovena výše celního poplatku, přesto však bylo nutno za každého tažného koně příslušného vozu zaplatit předem stanovený poplatek. Za každý cent pepře, šafránu, nebo vosku či zázvoru se platilo 1 groš, za každý cent jemného voskového zboží to byly 2 haléře, za bobkový list nebo kmín 8 haléřů, za každou kostku (váhy 20 liber=~10 kg) loje nebo tuku 1haléř cla. Části centů byly přiměřeně započítávány. Clo platilo pro vývoz zboží do Lužic stejně jako pro dovoz ze Žitavy. Pro vývoz sukna se platilo však různě. Pro určitý druh se platilo 2 haléře, pro polské sukno 4 haléře. Pro náklady obilí se platilo clo pouze ze zápřahu koní.
Z tohoto přehledu je vidět, jaký druh zboží byl tehdy nejvíce sledován a současně ukazuje jaký význam měla tehdejší celní stanice v Mimoni spolu s celnici v Žitavě (na Karlsfriede).
Jak bylo již i dříve na jiných místech zaznamenáno, měly majitelé mimoňského panství v záležitosti celní správy nesrovnalosti se svými sousedy v 16. století, zvláště se sousedy strážského panství. Kresba Horního zámku, který měl být původně tvrzí, v období kolem 13. století měl sloužit pánům z Mimoně (Liutold de Mimon) jako sídlo a kde měla být také celní stanici na prastaré obchodní Záhošťské cestě. Mapa zachycuje Mimoň roku 1600 p.Kr.. Majitelem tehdejšího panství byl Bohuslav Mazánek z Frymburka. Jsou zde zachyceny nejdůležitější objekty města spolu s prastarou Záhošťskou cestou procházející od severu k jihovýchodu.
Překlad vysvětlivek :
I. Kostel sv. Kříže, II. Písečný most, III. Sladovna, IV. Lázně, V. Lázeňský most, VI. Lázeňská ulice, VII. Pivovar, VIII. Kovář, IX. Pranýř, X. + XII. Hostince, XIII. Nový zámek, XIV. Ulice před náměstím, XV. Škola, XVI. Farní kostel, XVII. Kostel sv. Trojice, XVIII. Špital sv. Trojice, XIX. Šibeniční most, XX. Starý (Horní) zámek, XXI. Popraviště, XXII. Ovčín, XXIII. Moučný (Horní) mlýn, XXIV. Palírna, XXV. Šatlava, XXVI. Palírna (?), XXVII. Starý dům
Scheibendorf (Wokruhlá)
Galgendorf = Šibeničná
Schlosspark = zámecký park
Am Sand = Na pískách
Jungfraubach = Panenský potok
Polzen = Ploučnice
Niemes = Mimoň
nach Zittau = do Žitavy
Nach Prag = do Prahy
Mapa panství Mimoně za majitele rodu Jana Putze zAdlersturnu zachycuje prastarou cestu ze Žitavy na Prahu přes Mimoň (Zittau-Prag) a krácenou cestu z Jablonného přes Stráž do Svébořic a dále na Kuřívody (Gabel-Schwabitz-Hühnerwasser). Na mapě jsou zaznamenány hranice panství, které není zcela ucelené. Letopočty v jednotlivých ohraničeních ukazují, kdy byla daná část zahrnuta do mimoňského panství.
Mnoho formanů si později chtělo zkracovat svojí cestu na této prastaré cestě a proto v Jablonném odbočovalo vlevo (na jihovýchod) přes Svébořice, Kuřívody na Bělou. Tato cesta se začala stále více používat a plného rozmachu doznala 1. století v období tzv. třicetileté války, kdy vrchnost, aby neztrácela své zisky, byla přinucena zřídit na této odbočce samostatnou celní stanici ve Svébořicích. Tato celnice, uváděna později jako Zollschänke (česky přeloženo jako celní krčma) a na rozhraní 19. a 20. století jako Deutscher Hof (Německý Dvůr), stála na začátku obce. Je zaznamenáno, že tuto celnici měl 6. září 1659 prodat (nebo pronajmout ?) jistý Adalbert Weigel z Weigelsfelsu tehdejšímu novému majiteli mimoňského panství svobodnému pánu Johanu Putzovi z Adlersthurnu. Jako celník se ve Svébořicích uvádí r. 1669 Christov Schneider, 1670 Georg Hanisch (jeho žena se po jeho smrti provdala 25.7.1674 za jistého Antona Schneidera, syna tehdejšího starosty v Mimoni). Dále se uvádí Anton Schneider (1674), r. 1698 to měl být Johan Riedel, 1699 Franz Hickel, 1707 Johan Hickel (†5.5.1722 ve stáří 67 let). Roku 1730 se uvádí jako celník H. Böhm. Přestože celnice byla poměrně velká, byla často tak navštěvována, že nemohla poskytnout přístřeší všem cestujícím, zvláště však jejich zápřahům, takže tyto musely být ustájeny u sedláků v obci. Stávalo se nezřídka, že tudy projelo i více jak 50 nákladů.
Cesta od celní stanice ve Svébořicích vedla dále lesem směrem na krčmu v Ploužnici a odtud přes tzv. Sandberg (dnes asi kóta 344 m) směrem na Skelnou huť , kde se v té době ještě tavilo sklo a jako sklářský huťmistr v r. 1722 je uváděn jistý Kašpar Bayer. Po této sklárně je dochováno i dnešní pojmenovaní. Po staré Kostelní cestě pokračovala cesta do Kuřívod a dále na Bělou. V Bělé měla být po založení města zaznamenána listina datována 8.února 1396, ve které bylo zapraveno právo, že každý projíždějící obchodník musel v místě vystavět po dobu dvou nocí a jednoho celého dne své zboží k prodeji a teprve poté mohl pokračovat dále v cestě. Toto právo potvrdil i císař Zikmund r. 1436 (14.9.), král Jiří z Poděbrad (11.1.1460), král Vladislav Jagelonský (1497), král Ferdinand I. (1537) a nový majitel panství Albrecht z Valsteina roku 1628.
Koncem 18. století význam celních stanic ve Svébořicích i v Mimoni prakticky ztratily význam a jako takové zanikly.
V močálovitých místech nebo v místech se stojatou vodou byly cesty upravovány hatěmi, což byly napříč položená kulatina vzájemně mezi sebou propojena. V Mimoni se takováto místa nacházela v oblasti dnešního Kozinova náměstí (dříve Kaiser Josefplatz a poté Kudlichplatz), v místě před dnešními serpentinami ke škole (původně Janovo nám., poté Školní náměstí a naposledy nám. M.R.Štefanika), a v dnešní Husově ul. mezi domy čp. 117/I až 123/I. Rovněž v dnešní Okrouhlické ulici u čp. 83/II až 86/II. Jako místo první celní stanice v Mimoni lze s velkou určitosti označit Horní zámek.
Povozy byly prakticky velmi jednoduché. Měly často i dřevěné nápravy a kola bez železných obručí. Místo řetězů se používaly nejčastěji pletené provazy a místo brzd se používaly dřevěné příčníky, které byly upevněny mezi koly, a které byly v případě potřeby přitahovány ke kolům. Pod vozem visela tzv. Pechmäste, což byla nádoba s vazelínou na promazávání kol a na dolní části oje visela lampa. Dvojspřeží vezlo nanejvýš 15 centů nákladu (1 cent = 50 kilo), čtyřspřeží do 30 centů. Protože cesty byly povětšinou velmi úzké, které nedovolovaly často, aby vozka šel podél vozu, nesl jeden z koní sedlo, na kterém seděl kočí. Koni se říkalo sedlový kůň.
Mezi Staré cesty, mimo hlavní cestu z Jablonného do Kuřívod, náležela Lipská cesta, která bezprostředně za kostelem odbočovala hlubokým úvozem na západ mimo město podél jižní části Hrnčířské nivy (Töpfenflur) na Bohatice, odkud pokračovala stejným směrem podél později postavené silnice Zákupy-Lípa. Jiná cesta vedla východním směrem z Mimoně na Nový Dvůr (Neuhof), Svébořice, Černou Novinu (Scharzwald), Ocasov (Kühtahl) a Osečnou. Na sever vedla cesta podél Kalvarie přes pole na úpatí Strážného vrchu na Kamenici. Na Pískách (dnešní Lužická ulice) odbočovala vlevo od Gabeler Strasse (dnešní Petoltická ulice) povoznická cesta do Pertoltic a dále na Grunov a Brniště. Na jih z Mimoně vedla cesta do Kummru (dnes Hradčany) a dále lesem přes Straßdorf (Strážov) na Neuschänke (podél Staré Mělnické cesty) a dále na Bělou. Z Kummru (Hradčan) vedla též stará cesta na Brennou (Brenn), Heřmanice (Hermsdorf), Svárov (Schwora, dnes je součástí Lípy) do Lípy. Tato cesta se uváděla jako Alte Leipaer Strasse. Další cesta z Kummru, která se oddělovala od této Staré Lipské cesty pod Jelením vrchem (328m) a vedla severně od Provodínských kamenů na Okřešice a Lípu se uváděla jako Kummerská cesta.
Protože však všechny tyto povoznické cesty umožňovaly pomalý provoz, byla na rozhraní 18. a 19. století zahájena výstavba trvalejších silnic. Jako první takováto silnice byla v letech 1796 až 1806 vystavěna v našem kraji dnes již všeobecně velmi důležitá silnice Rumburk—Praha, která však přes Mimoň nevedla.
V letech 1815 až 1817 byla část prastaré tzv. Záhošťské cesty v úseku Jablonné - Mimoň - Kuřívody vystavěna jako silnice, uváděná jako státní císařská silnice. Trasa přes Mimoň byla současně i vydlážděna čedičovými kostkami z blízkého Ralska. Silnice z Mimoně do Zákup byla vystavěna v letech 1833 až 1834 a silnice ze Zákup do Lípy pak v letech 1838 až 1840. Jako odškodnění za dláždění a na jeho údržbu obdrželo město od c.k. státní pokladny ročně 540 korun.
V letech 1839 až 1841 byla postavena silnice z Mimoně do Svébořic, roku 1846 ze Sedliště až do Stráže a r. 1859 ze Sedliště přes Luhov do Brniště. Roku 1864 byla vystavěna okresní silnice z Mimoně přes Pertoltice do Grunova. Začátkem srpna 1893 bylo započato se stavbou okresní silnice z Mimoně přes Hvězdov a Okna až na okresní hranice, kde navazovala na silnici Mukařov-Mnichovo Hradiště. Stavbu zajišťovali mimoňský dlaždický mistr Antonín Suske a mimoňský stavební mistr Karel Teubner, kteří se podíleli na výstavbě většiny okresních silnice v té době.
Z Mimoně vedla do Kummru (Hradčan) původně pouze cesta alejí až skoro k Novému mostu za Borečkem, kam navazovala i cesta z Mimoně do Borečku. Obě cesty se rozdvojovaly u sochy Panny Marie za Horním zámkem. Levá cesta (dnes vede k bývalé Velkovýkrmně vepřů) vedla do Hradčan, pravá do Borečku. Nová silnice, vystavěna roku 1909, vedla přes Boreček a od Nového mostu vedla do Hradčan (Kummru) a přes tehdejší Kummerské pohoří (dnes kolem Hradčanských stěn a Polomené hory) do Doks. Původní cesta do Kummru se používala až do r. 1947 jako pěší vycházková alej. Dnes zde stojí tzv. Velkovýkrmna vepřů.
Do Vranova vedly pouze polní cesty. Jedna vedla od bývalých stodol poblíž dnešního koupaliště od sochy sv. Donátha (dnes již neexistuje) přibližně po dnešní trase lipové aleje do Vranova. Tato byla roku 1898 přestavěna na Jubilejní alej císaře Františka Josefa I. při příležitosti padesátileté vlády vladaře. Sloužila výhradně a pouze pro pěší. Další cesty vedly dnešní Ralskou ulicí, která směřovala směrem na panskou cihelnu (dnešní Pavlínin Dvůr), ze které odbočovaly dvě polní cesty směrem na Vranov. Jedna v místech dnešní silnice a druhá v místech před dnes již též zlikvidovanou tzv. Volmanovou vilou (Luisenhof). Na počátku roku 1932 se rozhodovalo o stavbě silnice do Vranova a původní záměr odbočit z Ralské ulice byl zamítnut a nahrazen odbočkou ze Svébořické silnice, jak jí známe dodnes. Výstavba byla započata roku 1936 a dokončena byla roku 1939. Silnice vede z Mimoně přes Vranov a Srní Potok až do Novin, kde navazuje na silnici z Novin přes bývalou Dolní Stráž do Stráže. Tato silnice odbočovala v Novinách p.R ze státní silnice Kuřívody-Mimoň-Jablonné a ve Stráži navazovala na okresní silnici jež vedla z Brniště přes Sedliště, Stráž do Osečné. Silnice do Vranova a dále byla prakticky poslední silnice, která se v lokalitě kolem Mimoně stavěla. Všechny ostatní silnice stavěné později měly pouze upravující charakter, nikoliv však směrový.
Stavba nových silnic přinášel dopravní pokrok, který urychloval propojenost mezi jednotlivými osídleními. Současně však zanikaly některé charaktery trhů. Na přelomu 19. a 20. století zanikly jak týdenní trhy tak i trhy dobytčí. Dobytek byl totiž většinou hnán do míst těchto trhů veřejnými cestami a tudíž i po nově postavených silnicích, což bylo překážkou pro rozrůstající výstavbu silnic. Na dobytčím trhu v Mimoni, který se uskutečňoval zpravidla na hlavním náměstí, se nabízelo až 300 kusů dobytka a několik desítek koní vedle množství koz, ovcí a dalších druhů hospodářského zvířectva. Mapa výstavby státních a okresních silnic v oblasti soudního okresu Mimoň v období let 1808 až 1938.
Kdy přesně zanikla prastará celní stanice v Mimoni se sice nedohledalo, avšak prastará cla na cestách byla nahrazena spolu s pozdější výstavbou silnic o silniční daně a na mostech o tzv. mostné mýto. Tyto poplatky se platily zřizovatelům a vlastníkům příslušné silnice či mostu. Jednalo se o vlastníky státní nebo okresní. Silniční daň se platila příkladně v dané době ve výši : za každého zapřaženého koně 4 haléře, za každého vola či krávu 2 haléře, za každý kus hnaného zvířete ať se jednalo o kozu, prase, ovci či nezapřaženého koně, krávu, vola a dalších zvířat (osla, mulu, býka atd) se platil 1 haléř za používaní příslušné silnice či mostu.
U každého mostu či na počátku silnice náležející příslušnému zřizovateli byla zřízena na příhodném místě tzv. Mýtná stanice, což byl v podstatě dům výběrem příslušné daně určeného výběrčího, u kterého byla zřízena závora, která zabraňovala průjezdu bez zaplacení příslušného celního poplatku (silniční daně či mostního mýta). Příslušná závora se spouštěla napříč silnice zvláště v noci, kdy viditelnost byla nedostatečná.
V Mimoni byly tyto mýtné stanice (Mauteinhebestelle) zřizovány tak, aby určený výběrčí měl nejlepší přehled a možnost správně určit výši daně. V Mimoni byly tyto stanice poblíž vjezdu do města na severu a druhá poblíž vjezdu od jihovýchodu na hlavním tahu císařské silnice z Jablonného do Kuřívod. Tyto stanice nebyly stále na stejném místě, posouvaly se směrem ven z města, takže nepřekvapuje, že zprvu byly uváděny místa těchto stanic poblíž Písečného mostu na jedné straně a Poštovní ulice (dnes již na Pražské ulici) na straně opačné. Poslední místa jejich působností byly domy čp. 1/I v dnešní Pražské ulici a 109/IV v dnešní Žitavské ulici. Oba uvedené domy již nestojí.
Na přelomu 19. a 20. století byla všechna silniční a mostní mýta zrušena. Okresní mýta byla zrušena 31. prosincem 1890, státní mýta pak k 31. prosinci 1902. Upravená a doplněná mapa Mimoně z roku 1905. Autor úprav a doplnění zachoval všechna dobová data. Zajímavostí na této mapě je skutečnost, že stará lokální trať Lípa-Mimoň se s výjimkou městské nivy - I. a nivy Čistá - V., dotýká všech ostatních a v případě niv Hrnčířská - II. a Krausova vrchu - VIII. Tvoří hranici mezi oběma v celé její jižní části.
Mapa ukazuje dopravní strukturu na katastrálním území Mimoně. Katastrální území města není rovinaté, nachází se zde množství vyvýšenin, které bylo nutno řešit při projektování uliční zástavby, průtahových silnic jakožto i železničních tratí. Zvláště se jedná o příjezdovou komunikaci od severu, která je poměrně náročná a původně kopírovala terén. Při projektování nové silnice bylo nutno provést její zmírnění stejně jako při jejím výjezdu směrem na Kuřívody. Celá hlavní průtahová silnice, která je označovaná jako c.k. Novokolínská - Žitavská silnice (c.k. Neukolin - Zittauer Straße), vedla ze Žitavy a Jablonného přes Mimoň (dnešní Žitavskou ulicí, Lužickou ulicí přes Písečný most, Kozinovým náměstím, Panskou ulicí, náměstím 1. Máje, Mírovou, Mosteckou a Husovou ulicí, Tyršovým náměstím a Pražskou ulicí) přes železniční přejezd staré lokální dráhy na Kuřívody a následně dále na Kolín. Celá tato trasa c.k. silnice se stavěla v letech 1816 až 1818 a kopírovala prakticky původní silnici z roku 1808, která vedla z Kuřívod na Mnichovo Hradiště. Obrázek zachycuje příjezdovou c.k. silnici od Jablonného ze Žitavy (dnešní Žitavská ulice). Vlevo odbočovala silnice přes Pertoltice do Cvikova. Kresba zachycuje období kolem roku 1870. Nejstarším domem je v průčelí dnes již nestojící obchod s čp. 114, který měl být postaven roku 1765. Všechny okolní srázy jsou poměrně strmé a ukazují, že tato přístupová cesta byla v minulosti zmírněná lidskou činností. Pohled na železní přejezd na Kuřívody pohledem od východu ukazuje silniční násep až po dnešní Novou ulici. Vpravo je vidět snížené prostranství dnešní ČSAD. Vlevo stojí u železničního přejezdu čp. 316, který byl postaven roku 1901.
Při stavbě této nové silnice se nové úpravy viditelně zachovaly pouze v její východní části. Průjezd samotným městem musel být v té době v některých částech upraven především zpevněním podkladu. Při stavbě kanalizace a vodovodu ve dvacátých letech 20. století byly zvláště v okolí dnešní jižní části Mírové ulice a navazující ulice Mostecká nalezeny původní hatě, které se v minulosti používaly pro zlepšení průjezdnosti na zpevnění podkladu. Průsakové vody z Ploučnice v podloží asi v hloubce 3 až 7 m) sahají po celém obvodě pískovcové výšiny, na kterém dnes stojí Sídliště Pod Ralskem a následného pískovcového hřbetu směřující na východ (kde stála socha sv. Prokopa tj. dnešní Ralská ulice) a na jih (ke Křížovému vrchu).
Dokladem toho mohou být i značné nerovnosti terénu v podobě zanesených údolí, které vyžadovaly při stavbě nových komunikací zmírňování stoupavostí silnic. Jestliže na severu (na Jablonné) byla silnice zmírněna zářezem do terénu, na východní straně (na Kuřívody) se zmírňování stoupavosti řešil silničním náspem. Jedná se o úsek od dnešní Nové ulice až po odbočku k dnešnímu Domovu důchodců. Po severní straně tohoto silničního náspu vede dodnes cesta, podél níž v celé její délce až po uvedenou odbočku stály stodoly, které musely ustoupit zdejší výstavbě Sídliště u Nemocnice. Podél jižní strany tohoto náspu vedla rovněž cesta, která v úrovni odbočky do DD odbočovala vpravo dolů podél okraje lesa kolem stodoly k loukám v údolní nivě Ploučnice. Dnes je celá jižní strana této silnice zavezena městským komunálním odpadem, na kterém jsou postaveny soukromé garáže. Ke zpevnění náspu byly již při jeho stavbě po obou stranách vysázeny stromy, které zde stojí od žel. přejezdu dodnes.
Zpracoval : Osvald Hons ©
|