Přiznávání občanství podle otce se zachovalo, konečně tento zákon se uplatňuje i ve 21. století, ale v opačném případě nedocházelo o žádosti ze strany českých mužů o změnu národnosti. Ne jinak tomu bylo i v Mimoni.
Jak se uvádí ze záznamů pamětníků v městské kronice, do zdejšího kraje s německou většinou přicházeli i dříve z českých krajů za prací čeští řemeslníci a zemědělci, kteří zde zakládali živnosti a hospodářství, stávali se zámožní a přesto svůj původ si jako Češi neponechávali. Mezi ty hrdé Čechy, kteří tak neučinili lze uvést jako příklad kováře Václava Brycha, krejčího Aloise Vitíka či Bartuška, malíře pokojů Václava Štěničku či tovární dělník Chládek a další. Mladí Češi si často našli dívky z německých rodin a protože dívky přinášely věno, často se stávalo, že právě toto věno přinutilo české mládence, že za toto věno vyměnili i svůj český původ za německou národnost. Nebyly to však jen tyto důvody sňatků, byly i důvody existenční a mnohdy i kariérní, které vedly ke změně národnosti (Konec konců tyto poslední uvedené důvody se ukázaly jako podstatné zvláště v období, kdy byla Mimoň opět přiřazena pod německou správu Velkoněmecké říše v říjnu 1938. Mnozí Češi opustili město a odešli do vnitrozemí nebo se přihlásili k Němcům a stali se z nich prakticky druhořadí Němci, protože neměli arijský původ, kteří však přesto museli narukovat do Wehrmacht a sloužit Německu na frontě, pokud je jejich věk k tomu opravňoval. Jen velmi málo bylo těch Čechů, co zůstali ve městě a německou národnost nepřijali. Ti pak byli pod různým policejním dozorem a museli tvrdě pracovat v továrnách, zemědělství či v jiném řemeslnickém oboru. To je však již oblast historie našeho města, která spadá do části Druhá světová válka na str. 211- 244.
Velkou překážkou bylo i vzdělávání, které v minulosti v příhraničních oblastech s německou většinou bylo pouze německé. Udržet si doma český jazyk a chodit do německých škol vyžadovalo velké obětování se rodičů, které však v tehdejších podmínkách pro existenční podmínky bylo často téměř nemožné. Kulturní a společenské české spolky v těchto oblastech prakticky neexistovaly. Proto bylo jedním z prvních úkolů nového společenského uspořádání nově vzniklé ČSR posílit české povědomí.
Po vzniku československého státu nebyla situace českého povědomí v Mimoni nijak velká. Otevřením české školy v r. 1919, které bylo mezi prvními na severu Čech, se podstatnou měrou zbrzdilo dosavadní poněmčování, jinak řečeno odnárodňování české menšiny v příhraničních oblastech. Vznikaly nové společenské organizace a zájmové spolky. I v Mimoni vznikl místní odbor Národní jednoty severočeské (NJS), jehož hlavním posláním bylo soustředění českého života a boj proti odnárodňování českých dětí. Činnost NJS v Mimoni, která se posléze přejmenovala na Českou jednotu severočeskou (ČJS) však ve svém počátku nebyla nijak výrazná. Důvodem byla skutečnost, že si Češi našli svoje místo v jiných organizacích a spolcích, které měly blíže k jejich společenským zájmům. Byla to například TJ Sokol nebo družstvo pro stavbu a údržbu tělocvičny, dělnická tělocvičná jednota (DTJ), čsl. obec legionářská, spolek zahrádkářů a další. Dosáhnout však svých cílů nebylo vždy pro nově se vytvářející českou angažovanost snadné.
Zahrádkáři na příklad získali původní pozemek velkostatkáře hraběte Hartiga pro svojí kolonii až po dlouhých intervencích čsl. úřadů, které však nebylo bezúplatné. Rovněž podobné problémy byly se sportovním hřištěm Sokola, rovněž na bývalém pozemku tehdejšího velkostatkáře hraběte Hartiga. Hrabě Hartig se uvádí jako dárce, ovšem vyžadoval určité protislužby, které měly krýt jeho ztrátu.
Sokolské hřiště bylo od jara do podzimu střediskem převážně většiny české mládeže. Jeho úprava byla velmi nákladná a pracná, většinou se vše provedlo zdarma. Na hřišti byla dřevěná kůlna pro nářadí a postavena železná konstrukce. Nářadí bylo zapůjčeno jednotě vojenskou hříbárnou v Novém Dvoře u Mimoně. V zimních měsících se zpočátku cvičilo v učebnách obecné školy v Malé ulici, později byl získán taneční sál v hostinci Na střelnici (Schiessgarten) vlevo od silnice za viaduktem v Mimoni na výpadovce na Zákupy.
V r. 1931 byl položen základní kámen ke stavbě Sokolovny. Za účelem získání finančních prostředků bylo ustanoveno družstvo, které získalo dobročinnými příspěvky v celé republice do roku 1938 na 50 tisíc Kč, které byly uloženy v hospodářské záložně v Mnichově Hradišti. Po záboru našeho pohraničí připadl tento obnos podle stanov ČOS (čsl. obce sokolské). K vlastní stavbě sokolovny TJ Sokol však nikdy nedošlo. Patronem sokolské jednoty v Mimoni byla TJ Praha - Vyšehrad, která každoročně pořádala vánoční nadílku pro sokolské žactvo a při různých příležitostech zajížděla do našeho města autokarem. Lze konstatovat, že ČOS patřila k nejaktivnějším českým organizacím v Mimoni.
DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota) byla daleko slabší a proto její činnost se omezovala jen na cvičení v sále dnes již též bývalého Lidového domu. Tato tělovýchovná jednota však byla založena již v období před rokem 1910 a sdružovala jako Němce tak i Čechy. Je zajímavé, že tato jednota zůstala přibližně stejného složení i po vzniku ČSR a náležela mezi organizace, které podporovaly její vznik. Tato organizace velmi úzce pracovala později s další tělocvičnou organizací českým SK Mimoň, který měl první hřiště u staré železniční tratě poblíž sokolského cvičiště. Společně s DTJ si přibližně roku 1930 vybudovaly hřiště v Ralské ul., v současnosti (2009) manipulační prostor pily VLaS.  Hříbárna Nový Dvůr u Svébořic, sponzor TJ Sokol v Mimoni
  Sokolská cvičení při slavnostním položení základního kamene sokolovny
Oddíl kopané měl i svůj velmi dobrý klub, který vykazoval velmi dobré výsledky a značnou měrou přispěl k rozvoji české menšiny ve městě. Tělovýchovné hnutí bylo velmi rozšířené na obou stranách. Menší část německy mluvícího obyvatelstva, jednalo se převážně o námezdně pracující část, si našlo svojí cestu v již výše uvedené DTJ , která byla součástí v r. 1902 vzniklého tzv. Krajského svazu dělnických tělovýchovných spolků v Čechách, které mělo své sídlo v Mimoni. Větší část obyvatel však byla sdružena v již r. 1880 založeném Německé tělovýchovném spolku. O tomto a dalších jiných zájmových dříve založených organizacích bude psáno později v kapitole o mimoňských sdruženích a spolcích.  Zákulisí mimoňské sokolské slavnosti položení základního kamene sokolovny roku 1931
 Příznivci Sokola na sokolských oslavách v Mimoni roku 1931
 Cvičenci Sokola v roce 1931
 Cvičenci DTJ ve svém počátku před rokem 1910 před svojí tělocvičnou v dnes již také bývalém Lidovém domě.
Velmi důležitou složkou pro rozvoj české menšiny ve městě byla i politická činnost české menšiny. Vedle nově vznikajících politických seskupení, jako bylo zmiňováno již výše, ve kterých se sdružovali Němci i Češi a i další národnosti, stala se v Mimoni významnou politickou stranu i česká sociální demokracie, vystupující jako ČSSD (Česká strana sociálně demokratická) a spolu s ní i Česká strana Národně socialistická (ČSNS), které sdružovaly především občany české národnosti. Výše uvedené vítězství sociálně demokratického seskupení v prvních obecních volbách nově ustanovené Československé republice ve dnech 15. až 16. června 1919 bylo německé.  Cvičenci na cvičišti v Ralské ulici (dnes manipulační prostor VLaS Mimoň. Na přeskoku je matka autora těchto řádků)
 Na snímcích jsou čeští fotbalisté, mezi nimiž jsou Karel Hons (brankář), Ota a Karel Nemcovi, Hloupý, bratři Sehylové a další.
 Na snímku před autobusem jsou fotbalisté spolu se svými dívkami a ženami. To již jezdili jako obávaní matadoři autobusem do vzdálenějších měst. Na svém počátku se po okrese přepravovali na kolech a přesto jednoznačně vítězili.
Některé německé prameny uvádějí, že po zhroucení rakousko-uherské monarchie bylo většinové německé obyvatelstvo v příhraničních územích Čech, Moravy a Slezska přinuceno pod nátlakem českého vojska nedobrovolně přijmout nové společenské uspořádání nového státu Československé republiky. Tím měla mezi tímto obyvatelstvem vzniknout nejistota a neklid.
Německé obyvatelstvo se stalo celostátně menšinovou složkou, v uvedených oblastech si však zachovala svoji majoritu. Při prvním sčítání lidu Československé republiky, jež proběhlo v roce 1921, bylo v Mimoni zaznamenáno celkem 5610 obyvatel, z nichž Čechů bylo zaznamenáno 547, což činilo 9,75 % obyvatelstva města, Němců bylo zaznamenáno 4.957 (88,37 %) a ostatních obyvatel jiné národnosti bylo zaznamenáno 106 (1,88%). Pro porovnání je možno uvést, že poslední záznamy z dob ještě Rakousko-Uherské monarchie bylo uvedeno, že k české národnosti se hlásilo pouze 63 obyvatel města.
Demokratické státní struktury ČSR vytvořily v republice podmínky, aby se mohly vytvořit samostatné německé politické strany, které tak mohly prosazovat vlastní národnostní, sociální a náboženské potřeby. Tak vznikly i v Mimoni vedle českých politických stran výše uvedených i nová německá politická seskupení, které byly podporovány někdy i českým živlem, zvláště pokud se jednalo o zájmové nepolitické seskupení.
Prvními Čechy v městském zastupitelstvu jsou dle kroniky české školy z let 1919 až 1938 uvedeni v roce 1921 Josef Chládek, tovární dělník, z jehož iniciativy byla v Mimoni 12. října 1919 otevřena již výše zmiňovaná první česká škola v Mimoni, dále Jan Špičák a Josef Kočí, který se stal po skončení 2. svět. válce prvním českým představitel města Mimoně. Jako náhradníci jsou uváděni první řídící učitel první české školy Emil Riedl a Josef Jeník.
Podle nového zákona o volbách z 29.února 1920 proběhly v neděli 18.dubna 1920 volby do poslanecké sněmovny a v neděli 25.dubna 1920 do senátu Československého národního shromáždění. Tyto volby proběhly v klidu.
V létě r.1920 proběhly rovněž v Mimoni dle nového branného zákona z 26.března 1920 první odvody branců do Československé armády.
Síla jednotlivých stran se projevila teprve při prvních nových volbách do městského zastupitelstva, které se mělo konat 2. dubna 1922. Výsledky sice neuvádějí jak který občan volil v jednotlivých seskupeních, přesto jsou výsledky jistě zajímavé. Z 3297 odevzdaných hlasů obdržela
- seskupení zemědělců a řemeslníků 866 hlasů
- seskupení komunistů 672 hlasů
- seskupení sociálních demokratů 627 hlasů
- seskupení křesťanských socialistů 406 hlasů
- seskupení německého národa 298 hlasů
- seskupení s pevným příjmem 189 hlasů
Jak byly Češi seskupeni není uvedeno, uvádí se pouze, že získali 239 hlasů.
Při volbách do okresního zastupitelstva soudního okresu Mimoň, které se mělo konat 2. prosince 1928 se projevil již počátek hospodářské světové krize. Z 3275 odevzdaných hlasů v Mimoni získala
- Německá sociálně demokratická strana 707 hlasů
- Komunistická strana 481 hlasů
- Německá strana řemeslníků 420 hlasů
- Německá lidová strana křesťansko sociální 350 hlasů
- Česká strana sociálně demokratická 193 hlasů
- Svaz zemědělců 144 hlasů
- Česká strana národně socialistická 97 hlasů
19. května 1935 se konaly parlamentní volby, ve kterých se ukázala změna politického myšlení obyvatelstva. Henleinova SHF(Henleinova domovská fronta) se v dubnu 1935 transformovala na již na jiném místě uvedenou SdP (Sudetoněmecká strana), která při těchto parlamentních volbách získala velký úspěch, který se ukázal v příhraničních oblastech jako vítězný. Při těchto parlamentních volbách byly výsledky v Mimoni jednoznačně porážkou demokraticky a levicově smýšlejících seskupení.
Ze celkově 4070 odevzdaných hlasů v Mimoni bylo rozdělení šokující :
- SdP 2797 hlasů
- Německá sociálně demokratická strana 319 hlasů
- Komunistická strana 260 hlasů
- Německá lidová strana křesťansko sociální 188 hlasů
- Svaz zemědělců 52 hlasů
- Sudetsko německý volební blok 48 hlasů
- Česká politická seskupení získalo celkem 406 hlasů
V současné době se podařilo dohledat i složení kandidátských listin, které uvádí, že číslo 1 měla Jednotná kandidátka českých hraničářů, která měla 10 jmen (Jos. Kočí, Karel Špičák, Rudolf Koucký, Rudolf Wepper, Karel Marek, Jos. Šťovíček, Alois Vitík, Josefa Fadrhonsová, Josef Bouma a Ant. Slezák), č. 2 měla Německá sociálně demokratická strana s 8 kandidáty, č.3 měla Komunistická strana Československá (transformovala se z původní komunistické strany bez přívlastku v při posledních volbách v r. 1935 na KSČ, která sdružovala obyvatele bez rozlišení národnosti), která měla 20 kandidátů, z nichž 6 bylo Čechů (Jos. Dobrovolný, Oskar Brandler, Václav Harbich, Alois Hons, Josef Hons a Josef Kirpal), ostatní byli Němci. Nejsilnější kandidátku tvořila Sudetoněmecká strana SDP s č. 4, která měla celkem 48 kandidátů.
Vedle těchto politických stran a tělovýchovných sdružení byla v Mimoni ustanovena i podstatě poloúřední instituce pro rozvoj kulturního poznávání a kulturního rozvoje české menšiny pod názvem Okresní osvětová beseda. Tato nově vzniklá instituce zajišťovala veškeré kulturní a kulturně společenské akce v Mimoni a přináležejících obcích. Organizovala oslavy 1. Máje, ochotnická představení českých ochotnických divadelních souborů, přednáškovou osvětovou činnost a vše s ní související. V převážné většině se tyto akce konaly v lidově označeném Konzumu, což byl celý areál dnes již odstraněného Lidového domu v dnešní Husově ulici.
V součinnosti této společensko osvětové činnosti byl ve městě zřízen i český úřad Okresní péče o mládež, který přerozděloval příspěvky českým školám v celém soudním okrese Mimoň, zajišťoval vyváření polévek nebo rozdělování mléka pro žactvo za účelem alespoň částečného zmírnění bídy nejchudších dětí.
Další organizací pro českou menšinu v Mimoni bylo tzv. české konzumní družstvo (ČSDK), které mělo svoje sídlo, spíše obchod) v Nádražní ulici v místě pozdějšího fotoateliéru p. Matuly v čp. 95/III.
Schůzová činnost českých organizací se konaly v hostinci U Brožů (Tovární ul., dnešní Hvězdovská ul. č.p. 157/I) nebo v hostinci Stadt Eger (Město Cheb, nebo také hovorově U Erbenů podle majitelky paní Berty Erbenové na tehdejším Jahnplatz nebo-li Jahnově náměstí čp. 71/I , dnešním Tyršově náměstí, přibližně v místě současného objektu Protipožární zbrojnice). Také je zaznamenáno, že se české spolky scházely v české škole v Malé ulici či v hostinci na nádraží, kde byl hostinský pan Oldřich Skřivánek), nebo na jiném místě již uvedené restauraci Na Střelnici (Schißgarten - čp. 144/IV), eventuelně na okresním soudě či také v hostinci Dvůr pod lipami (známý také jako hostince Pod kaštany) v Nádražní ulici č.p. 97/III (původně kostel sv. Josefa). Schůzky se konaly někdy i v městské knihovně, která se nacházela ve starém starostenském úřadě
Při takovém velkém počtu různých organizací docházelo i k vzájemným konkurenčním střetům, které se odrážely i v novinových článcích českých novin pro příhraniční obce vydávané v Ústí nad Labem pro celou severočeskou příhraniční oblast. Jednalo se zejména o noviny vydávané soc. demokracii s názvem Zájmy českého severu či nár. socialisty s názvem Průkopník.
Z významných úřadů, které měly přímou vazbu na státní správu ČSR měly v Mimoni nebo v jeho nejbližším okolí sídlo :
Okresní soud se stálým úředním dnem jako expozitura úřadu v Č. Lípě,
Berní úřad
Poštovní úřad
Důchodový kontrolní úřad
Četnická stanice
ČSD
Lesní správa v Borečku
Vojenská hříbárna Nový Dvůr, Ostroh a Medný.
Na všech těchto úřadech sloužilo však vedle Čechů i mnoho Němců a to nikoliv jen jako úředníci, ale i na vedoucích místech. Často neovládali řádně ani český úřední jazyk. Typickým příkladem poněmčeného českého úředníka byl přednosta Berního úřadu Slánský, který s typickým českým příjmením a českým původem neuměl pořádně svůj jazyk a zastával úřad až do rozhraní let 1935/36. Dalším příkladem byl velitel české četnické stanice, kterým byl původem Němec a své místo zastával až do r. 1933. Jednalo se převážně o úředníky a zaměstnance, kteří přežívali ještě z dob rakousko - uherského mocnářství. Toto se uvádí pro dokreslení národnostního složení v Mimoni, které si však některé německé prameny vysvětlovaly jako národnostní útlak.
Některé nové zákony, které vydávala česká vláda a které měly parlamentní podporu většinové české části, však nenacházely pochopení u vedení mnoha příhraničních měst. Zvláště zákon z 6. března 1923 s názvem Zákon na ochranu republiky nebyl v úplném rozsahu příznivě přijat. Zvláště se jednalo o část, která přikazovala odstranit vše, co jakýmkoliv způsobem připomínalo nedávno svrženou rakousko - uherskou monarchii. Že bylo nutno odstranit pozapomenuté symboly rakouského orla na úředních budovách bylo pochopitelné stejně jako i odstraňování objektů, připomínající různá výročí vladařů. Nepochopitelné však bylo, že mezi ně byl zařazen i císař Josef II., který byl významnou reformační osobností konce 18. století, který byl ve velké vážnosti a oblibě především u nejnižších vrstev obyvatelstva i v české zemi. Zákon je však zákon a proto musela přes odpor většiny obyvatelstva být odstraněna i socha osvíceného císaře Josefa II., který byl odhalen roku 1881 na dnešním Kozinovém náměstí. Vzhledem k tomu, že tento zákon přikazoval odstranění i všech názvů ulic, náměstí a různých objektů a prostranství, bylo nutno přejmenovat i stejnojmenné náměstí Císaře Josefa II. na náměstí Jana Kudlicha (bysta této význačné německé osobnosti nahradila v r. 1924 odstraněného Josefa II.). Dále bylo nutno přejmenovat Josefskou ulici zpět na Barvířskou, a Císařskou ulici v I. městské části na dnešní Okružní.
Současně však tento zákon na ochranu republiky nařizoval zavedení českého jazyka jako úředního jazyka, takže český jazyk musel být na všech úředních deskách. Vedle tohoto však bylo povoleno, že názvy mohou být i dvojjazyčné.
Znalost českého jazyka na všech úřadech jako prioritní povinnost zasáhl prakticky celou republiku. Jen v roce 1925 bylo z tohoto důvodu celostátně propuštěno na 35.000 úředníků a učitelů, kteří byli povětšinou pensionováni. Celkem v letech 1924 až 1926 postihlo toto nařízení na 75.000 německých úředníků. Až do tohoto nového zákona se na úřadech v příhraničních oblastech hovořilo česky jen velmi málo. Nejinak tomu bylo i v Mimoni. Po zavedení tohoto zákona se podstatně změnila situace i v Mimoni. Jednak se němečtí úředníci velmi rychle museli osvojit český jazyk slovem i písmem a jednak se počet českých úředníků na úřadech podstatně zvýšil. Statistické údaje uvádějí, že počet českých úředníků se celostátně zvýšil ze 150.000 v roce 1918 na 400.000 po zavedení povinného českého úředního jazyka.
Změna nastala i na německých školách, kde byl zaveden jako základní povinný jazyk český jazyk.  1. česká škola v Malé ul. Objekt dnes již neexistuje, na novém objektu je pouze pamětní deska.
Hospodářská situace po vzniku ČSR
Rok 1918 byl velmi těžký pro obyvatele města a zvláště pro nemajetné obyvatele, kteří byli zcela odkázáni na námezdní práci. Na velkostatku hraběte Hartiga v Mimoni pracovali v té době zemědělští dělníci za velmi obtížných podmínek; výdělky činily ~ 15 korun/den + 1 litr mléka/den, 4 ks másla/týden a 1 bochník chleba/týden. Je nutno dodat, že se z tohoto musela uživit někdy velmi početná rodina. Prohlášení tehdejšího ředitele Eiselta, že z příkazu majitele hraběte Hartiga dojde ke snížení deputátu zapříčinilo vzbouření zemědělských. Došlo to tak daleko, že v místě přibližně dnešní meteorologické stanice u schodů serpentin ke škole (před hotelem Beseda) postavili dělníci šibenici, kde chtěli uvedeného ředitele oběsit.
Rozbouřené dělnictvo vyvedlo ředitele z úřední budovy na statku, za značného bouřlivého volání jej vedlo nebo spíše vleklo Okrouhlickou ulicí k šibenici. Výkon oběšení měl vykonat zaměstnanec statku jistý Rutte, jehož syn Arnošt Rutte bydlel ještě v druhé polovině 20. století v Mimoni na Slovanech. Podle očitých svědků, mezi nimiž náleželi uvedený Arnošt Rutte, paní Brychová z Eliášové ulice (manželka mimoňského kováře) a kováře p. Moravce, který tehdy pracoval na statku a bydlel v Mimoni, nakonec k oběšení nedošlo, protože zasáhl tehdy všeobecně vlivný Karel Schicketanz, který slíbil, že prosadí, aby dosavadní práva byla dělníkům zachována a že ředitel bude propuštěn. Schizketanz tento slib dodržel, což dosvědčuje osobně tehdejší mimoňský kovář Václav Brych.
Válka zanechala velmi tíživou situaci v hospodářství. Nastoupilo údobí nesmírného zdražování. Dodávky potravin obyvatelstvu probíhaly stále ještě přes tak zvanou Brotkanzlei nebo-li chlebovou kancelář. Zajištění dodávek potravin bylo stále svízelné a ceny neúměrně vysoké. Cena mléka v porovnání s cenou z roku 1914 dosáhla navýšení o 866 %. Uhlí podražilo o 1600 %. Jako důsledek války jako všude jinde došlo i v Mimoni k přepadávání a krádežím. V jednom případě došlo dokonce i k loupežnému přepadení. Tato vražda na vlastní babičce byla odsouzena na 15 let těžkého žaláře.
V dubnu 1920 nastala velká tzv. chlebová nouze. Na mnohých místech, a to nejen s převládajícím německým obyvatelstvem, docházelo k manifestacím a stávkám, všude se ukázalo, jak československá spotřební družstva jsou bídně zásobována potravinami. Z nařízení státní správy z 2.září 1920 byla zavedena tzv. Moučná daň, kterou odevzdával každý, kdo měl 14000 Kč ročního obratu nebo za 30.000 Kč majetku. Při převzetí týdenního přídělu potravinových lístků na 1 kg chleba a 1 kg potravinářské mouky musel zaplatit 24 Kč. Každý zaměstnavatel byl rovněž povinován za každého u nemocenské pojišťovny přihlášeného svého zaměstnance zaplatit tuto moučnou daň. Výnos z této moučné daně kryla z části náklady na dodávky mouky ze zahraničí. 1 kg mouky z dovozu stálo 8 Kč. Černý obchod kvetl v takovém rozsahu, že posléze tato cena za 1 kg mouky stoupla na 12 až 18 Kč. 1 kg brambor se často prodával až za 3 Kč, 1 houska, která před válkou stála 4 – 6 haléřů stála nyní 2-3 Kč. Jateční výrobky stouply o 400 %. Velký nedostatek byl také hnědého uhlí.
V té době dochází k velké bytové nouzi, takže bylo nutné vytvořit komisi na zajištění bydlení. Tato komise měla za úkol dozorovat neobydlené byty a byty, které se uvolnily, zajistit pro žadatele o byt.
Na jaře 1922 následovalo zrušení obecních hospodářských výborů. Koncem června bylo pozastaveno vydávání lístků na chleba. Veškeré válečné podmínky státního hospodářského plánu tímto byly zrušeny. Hodnota české koruny stoupala a kurz amerického obilního trhu rychle klesal. Jestliže stálo 100 kg pšenice 1. Července 1922 ještě 320 Kč, 1. Září téhož roku pouze ještě 160 Kč. V roce 1921 stálo 100 kg brambor ještě 180 Kč, v roce 1922 klesla cena na pouhých 20 Kč.
Vnitřní hospodářská politika nově vzniklého československého státu však byla ovládána myšlenkou na vedení politického hospodářského národnostního boje. První ministr obchodu nové republiky, dr. Stranský prohlásil otevřeně před celým světem : Platí, že československo vyrovná náskok, který německé hospodářství mělo před vznikem republiky. Tento cíl měl trvalou újmu v německém hospodářství, protože v německy mluvicích oblastech zpočátku stoupala nezaměstnanost. V celé následnické Dunajské monarchii byla vedena samostatná hospodářská politika, takže mnohé staré obchodní vztahy v nové republice zmizely.
V Mimoni potkal tento vývoj nejprve továrnu na nábytek z ohýbaného bukového dřeva DG Fischel & synové. Protože nestačila s novými obchodními konkurenty držet krok, měly klesnout mzdy. Proti tomuto však dělníci vyhlásili již v polovině srpna 1922 stávku. Se stoupající nezaměstnanosti klesala koupěschopnost, takže jak Fischlova továrna stejně jako i továrna na nábytek Mundus (dříve Lazar) přeplňovala své sklady až byla přinucena omezit výrobu. Plsťárenská továrna Hutter & Schranz (dříve Baierova továrna, dnes Mitop) rozdělila své dělníky do tří skupin. Každá skupina pracovala pouze dva dny v týdnu. Rovněž tak továrna na prádlo Müller & Seide omezovala svojí produkci. Než bylo Družstevní společenství (Konsumve rein) počátkem října 1922 přinuceno zvýšit ceny některých druhů zboží, došlo k bouři u nezaměstnaných členů. V posledním říjnovém týdnu došlo z důvodu nezaměstnanosti k demonstraci, jehož průvod prošel celým městem. 26. října bylo v Mimoni přes 800 nezaměstnaných. Město se rozhodlo nakoupit uhlí a brambory pro nezaměstnané. Za tyto příděly byl zodpovědný výbor městského zastupitelstva. Město zadávalo též nouzové práce veřejných prací, které byly zaměřeny zejména na zlepšování silnic, cest a ulic. Na nákup naturálií byla 4. prosince 1922 uvolněno z městské pokladny částka 6.000 Kč na nákup mouky. Každý, kdo byl nezaměstnaný od 15. září obdržel 3 kg.
Krátkodobě zaměstnaní a nezaměstnaní byli připraveni po sklizni jít sklízet klasy. Žitné a ječmenné zrno bylo pražením upravováno jako kávovina. Rovněž na sklizených bramborových polích bylo překopáváno a přeoráno s cílem najít ještě brambory (tzv. paběrkování na polích).
Za 1 kg pšeničné mouky se platilo v r. 1923 4,20 Kč, za 1 kg hovězího masa 10 Kč, za kg másla 26 Kč, za litr mléka 2,20 Kč a za 1 vejce se platilo 1,40 Kč.
V březnu 1923 však byly již podány stížnosti, že výdělky továrních dělníků jsou menší než-li podpory v nezaměstnanosti.
8. února 1924 bylo městským zastupitelstvem rozhodnuto, že se opětně provede nákup potravin pro nezaměstnané v celkové hodnotě 6.000 Kč. Okresní správa sponzorovala 6.000 Kč pro nezaměstnané. V roce 1925 stoupla cena jednoho 2 kg chleba na 5 Kč.
Jízdenky osobní přepravy na železnici se zvýšily o 10 %. Úředníci a učitelé, kteří neovládali český jazyk, byli propouštěni. V lednu 1926 předložili stavební dělníci požadavek na zvýšení mezd. 5. května pak vyvolali stávku, která trvala až do 16. srpna. Stavební činnost tím byla podstatnou měrou zkrácena. Nezaměstnanost se opět zvýšila. Také při stavbě městského vodovodu došlo ke mzdové stávce na několik dnů.
Než se nezaměstnanost zastavila, byly v roce 1930 vydávány potravinové poukázky v hodnotě 10 a 20 Kč. Nezaměstnaní, kteří nebyly organizováni v odborech, a těch bylo v té době na 60 %, obdrželi pro sebe a svojí rodinu tzv. Českou kartu, za kterou obdrželi týdně potraviny v hodnotě 20 Kč, což byla denní mzda špatně placeného dělníka. Mnoho rodin muselo v příhraniční oblasti Sudet z těchto podpor vyžít. (Jistý dr. Polzer uvedl v pozdravném otevřeném dopise Život ve třech etapách Janu Schützemu k jeho 70. narozeninám : K životu je to málo a úmrtí až dost). Aby bylo možno si udělat představu, tak kurz 1 DM v r. 1975 byl 8 Kč nebo 1 $ = 28 Kč (r. 2009 okolo 20 Kč) nebo dle kupní síly 1 kg másla tehdy stál 23 Kč. Bylo to však to, co si tehdy mohl stát ještě dovolit. Město nabízelo ze svých prostředků vše možné, aby tyto těžkosti zmírnilo. Také odborářské dělnické podpory pro odborářsky organizované dělníky byly velmi skromné. V polovině prosince bylo vydáno na podporu nezaměstnaných z městských prostředků celkově 10.600 Kč v částkách po 250, 200 a 100 Kč (podle potřebnosti rodiny). 18. prosince 1930 chtěli nezaměstnaní proniknout na schůzi zastupitelstva, ovšem četnictvo je dokázalo zadržet zpět.
12. ledna 1931 začalo stávkovat na 700 dělníků z Fischlovy továrny, když jim byly sníženy mzdy o 5 %. Vyrovnat jím toto snížení bylo možno teprve 12. dubna. Obyvatelstvo samo o sobě hledalo vlastními silami zmírnění stávající nouze. Děti nezaměstnaných byly brány na stravu do rodin situačně lépe zajištěných, učitelstvo poskytovalo 1 % ze svých platů v prospěch nezaměstnaných. Město uvolnilo ze svých prostředků 65.000 Kč na podporu v nezaměstnanosti. Městská spořitelna poskytla 20.000 Kč. 11. září 1931 bylo dokonce přinuceno podat konkurz i Družstevní společenství (obecně uváděný jako Konzum). Tento Konzum, původně založený sociálně demokratickou stranou, se později odtrhl a přešel do správy komunistické strany.
V prosinci 1931 se uskutečnila domovní sbírka ve prospěch nezaměstnaných, která vynesla 35.000 Kč, poté byla vydána v podobě potravinových karet. Byla provedena též materiální sbírka. Svobodní obdrželi 100 Kč, ženatí 150 Kč a pro každé dítě 30 Kč.
Vedení města uvolnilo navíc pro mimoňské nezaměstnané 6.500 Kč. 15. prosince se snažila opět skupina nezaměstnaných proniknout na jednání městského zastupitelstva.
Hospodářská situace se však nezlepšovala. V březnu 1934 muselo město pro nedostatek peněz zastavit vydávání potravinových stvrzenek. Přesto však mohla být denně 140 dětem vydávána polévka.
V této době se začalo vytvářet svépomocné zařízení obyvatelstva Bratr v nouzi, aby dobrovolnými dary zajistilo stravování dětí. Toto trvalo až do konce března 1935.
V roce 1934 bylo ve městě okolo 650 nezaměstnaných, z nichž bylo přibližně dvě třetiny odborářsky neorganizovaných. Počátkem ledna 1935 bylo přiděleno nezaměstnaným 20 tun uhlí. Město obdrželo od vlády na podporu nouzových prací 11.250 Kč.
Nově vytvořená Sudetoněmecká lidová pomoc vybrala v době od 1. do 10. března přes 35.000 Kč, které byly v podobě potravin vydány mezi 246 nezaměstnaných Němců. Peněžitou pomoc obdrželo 9 nezaměstnaných. Na otop bylo vydáno 500 Kč. 185 osob obdrželo ošacení v hodnotě 10.500 Kč. Místní skupina Svazu Němců v Čechách sebralo na darech 23.875 Kč. Stát poskytl dodatečně podporu 19.743 nutričních (vyživovacích) karet, 5.135 litrů mléka, 19.890 chlebů a 1360 kg cukru. V říjnu pak bylo poskytnuto 17.000 kg brambor pro rodiny v nouzi, vánoční podpora pro děti (450 karet po 10 Kč), v prosinci 2.960 kg mouky, 580 kg tuků, jakož i 630 kg sladké kávy.
Z obecních prostředků bylo poskytnuto v prosinci 1935 11.000 Kč, jakož i 20 tun uhlí a 15 tun brambor.
Nezaměstnanost v roce 1935 byla v lednu : 387 v odborech neorganizovaných, 114 organizovaných a 220 krátkodobě zaměstnaných.
V prosinci téhož roku bylo zaznamenáno 311 neorganizovaných, 86 organizovaných a 220 krátkodobě zaměstnaných.
Kolonizace českého pohraničí.
K velkým změnám docházelo v období vlády velkého českého vladaře Přemysla Otakara I., který se ujal vlády roku 1197. Za jeho panování dochází k rozšiřování působnosti Přemyslovského rodu za dosavadními hranicemi české státnosti a proto také do příhraničních hornatých oblastí pozval jako nové kolonizátory německé usedlíky. Tato hornatá oblast, která se táhla od dnešního Chebu až za Orlické hory byla totiž velmi málo osídlena a v době starého Říma se označovala jako území Sudéta. Pokud byla tato oblast na severu dnešních Čech v té době osídlena, byli to Slovani. Na západ od přibližné dělicí čáry dnešního Ještědu na jih ke Kuřívodům to byli Srbové a na východ Chorvaté. Po Chorvatech dnes již mnoho nezůstalo. Po Srbském osídlení se zachovaly ještě tzv. Lužičtí Srbové, které můžeme ještě dnes zaznamenat jako národnostní menšinu v Německu severně od Lužických hor kolem Žitavy a jejího okolí.
Toto osídlování pravděpodobně vrcholilo za vlády Přemysla Otakara II. kolem roku 1250 až 1270. Toto poznání lze doložit následujícími záznamy. V dějinách Mimoně je ve službách českého krále Přemysla Otakara II. v jistých listinách v roce 1256 zaznamenán jako zdejší majitel jistý Liutold de Mimon. Tentýž Liutold ve stejných službách se v roce 1262 uvádí již německy jako Lutold de Nemanz (viz str. 39 až 42).
Mezi tuto oblast Sudéta náležela tedy i Mimoň a její okolí, kam se přistěhovali noví osídlenci z Německa, kteří se zde usídlili a svojí prací přispěli velkou měrou k rozvoje zdejšího kraje. Tito Němci zde za staletí získávali postupně převahu, která vyvrcholila pravděpodobně v období třicetileté války. Slovanský živel se uváděl jako národnostní menšina, která se jen velmi pozvolna zvětšovala až po vzniku Československé republiky v r. 1918. V roce 1938, před záborem Sudet pod vládu Německé Říše činil tato menšina pouze 10 % obyvatelstva. Definitivní změnu tohoto poměru přinesla až porážka hitlerovského Německa v květnu 1945. Během roku 1945 a 1946 bylo na 90 % všech Němců násilně vysídleno zpět do pro ně již neznámé prapraprastaré země původu. Vysídlené Němce nahradili noví osídlenci z vnitrozemí ČSR.
K nepoměru německého a slovanského obyvatelstva přispěla i skutečnost, že mnozí Češi se přes svůj původ hlásili k němectví a zejména i skutečnost, že národnostní příslušnost se připisovala dle zákona vždy podle původu otce. Tak se často i stávalo, že po staletí docházelo k sňatkům mezi německým a českým živlem, kdy německý syn ze smíšeného manželství se oženil s Češkou a jejich syn jako Němec po otci si vzal opět Češku atd. Dle zákona se jednalo o národnost německou, třebaže pokrevně se jednalo o Čechy.
Zpracoval : Osvald Hons ©
|
V dnešním díle kroniky, sepsané kamarádem Osvaldem Honsem, se podíváme jak to vypadalo v Mimoni po první světové válce.
Zpět na předešlou stránku
