Uvádí se, že toto jméno bylo původem městské a šlechtický titul získalo až později. Předek této rodiny jistý hejtman Tomáš Kornel na Poděbradech a Kolíně získal darem 28. srpna 1631 uvádě své jméno nadále jako Putz de Turaquila nebo-li z Adlerthurnu a současně se uvádět vlastním erbem, který tvořil rozdělený štít, ve kterých se střídavě objevují půlky dvojhlavého orla a studně s okovem, od které se pravděpodobně odvodilo i nové jméno Putz = latinsky puteus = jáma, studně. Tento erb se však vývojem jeho postavení měnil až do konečné dnes známé podoby. Dnešní známá podoba erbu znázorňuje renesanční čtvrcený štít, v jehož levém horním zlatém poli je znázorněna levá část černého dvojhlavého orla a v pravém dolním zlatém poli pak pravá část černého dvojhlavého orla. Zbývající pole jsou stříbrná a jsou na nich znázorněny hornické okovy. Uprostřed štítu je malý přepásaný štít zdobený hraběcí korunkou. Orel je symbolem hodnosti římského hraběte, hornické náčiní má symbolizovat státnické postavení.
Jan Putz měl být úředníkem solného úřadu v Rakousku od roku 1647 a teprve jeho syn Edmund měl být administrátorem hornictva. Názor, že okov na erbu se vztahuje k hornictví lze akceptovat pouze vývojově, nikoliv však od svého vzniku. Dva symboly rytířských přileb nad štítem znázorňují skutečnost přijetí do rytířského stavu 30. září 1650 a oba tyto znaky se na erb dostávají až po tomto datu.
České prameny uvádí, že r. 1635 se stal v království Českém rentmistrem a roku 1637 c.k. radou, později radou dvorské komory a 30. září 1650 byl jeho majestátem povýšen do rytířského stavu.
Tille ve své kronice Geschichte der Stadt Niemes und ihrer nächsten Umgebung z r.1905 uvádí, že tento rod Putzů má pocházet z Meiningenu. Jan Putz byl ženatý s Julianou Barborou Rinkhartinou z Miltenau a vedle svých výše uvedených měl velké zásluhy o rozvoj římsko-katolické církve všude tam, kde působil. Za tyto služby ř.k. církvi mu byla udělena papežem hodnost římského hraběte.
Doplňující informací uvádí pan učitel Josef Šťastný, který v dubnu 1988 obdržel od R.J.Kaysera, lucemburského historika, informace k rodu Putzů, že Jan a Markus Putz z Adlersthurnu pocházeli z Igel nad Moselou v blízkosti Trier, který byl v tehdejší době pod lucemburskou správou. Jistě zajímavý je poznatek, že Putz nebo také Petz v lucemburském nářečí znamená studna, což potvrzuje již výše uvedené dokumenty českých pramenů a nevylučují ani to, že se oba synové Jan a Markus mohli narodit v Igelu na hranicích mezi Lucemburskem a Německem.
Dle Tilleho měli Putzové získat domovské právo v království Českém až dva měsíce po koupi mimoňského panství, tedy 11. března 1651. Pro mimoňské panství byla tato změna majetnických práv vskutku požehnáním. Tento rod byl zcela věren křesťanským ideám a jednal také dle všech základních pravidel křesťanství.
Jan Putz z Adlersthurnu byl velmi zbožný člověk a jako takový měl silný vliv na obyvatele Mimoně a jeho okolí. Co dříve téměř neúčinný násilný postup rekatolizace nedokázal, dosáhl nový majitel svojí mírnou a především upřímnou snahou v relativně krátké době mnohých změn. Lidé získali práci, odstranila se bída, nastal klid, což lidé v té době stálého strachu o život a válečných nepokojů nejvíce potřebovali.
Oprávněně lze konstatovat, že celé mimoňské panství se postupně rozšiřovalo koupí dalších a dalších majetků a to nejen Janem Putzem, jako příkladně v r. 1658 Utěchovice a Břevniště, ale i jeho dvěma syny. Přístup na obnovu panství byl na svojí dobu z dnešního hlediska nesmírně pokrokový. Chudobu obyvatel odstranil tím, že lidem dal práci a lze říci že plánovitě na dlouhou dobu dopředu. Nechal stavět především stavby, které sloužili veřejnosti. Na mimoňském náměstí to byla radnice a přestavba zámku, který byl jediný, který sloužil potřebám pánů Putzů. Dále to byl městský pivovar a s ním získání várečného práva pro město, stejně tak palírny, výrobny vína a dalších veřejně prospěšných zařízení s příslušnými městskými právy. Dále to bylo postavení Božího Hrobu (1665-1667), přestavba kostela sv.Petra a Pavla (1663-1686), stavby mostů přes vodní toky, přestavba kostela a špitálu svaté Trojice, stavba špitálu u Božího hrobu a mnohé další stavby, o kterých nejsou zcela přesné záznamy, jako příkladně prvního vodovodu z horního mlýna, který vedl do pivovaru a na faru (kolem roku 1666) a posléze i do kašny na náměstí před zámkem v r.1692.
Jistě mezi význačné poznatky z doby, kdy Putzové v Mimoni působili náleží i silný rozvoj řemesel, o kterých hovoří mimo jiného i kronikář Balbín, který v Mimoni často a dlouho pobýval. Mimo jiné uvádí, že v Čechách se rozvíjelo velkou měrou papírnické řemeslo, a že velmi významné postavení v tomto zaujímá papírník Ossermann z Mimoně.
Velmi důležitým mezníkem pro Mimoň jako město bylo spojení s vesnicemi Okrúhlá a Šibeničná v roce 1681 (nebo dokonce ještě na sklonku r.1680 ?), kdy se město Mimoň dostává do povědomí přibližně v dnešní zeměpisné podobě. Bohužel přesný datum již asi nelze zjistit, protože úřední doklady se požárem v r.1806 zničily a jedinými dostupnými údaji jsou kostelní záznamy, které se zachovaly a tvoří velmi často jediný nepřímý pramen o historii města před rokem 1806.
Mezi velký kulturní odkaz tohoto rodu můžeme přičíst počátek slavnosti Vzkříšení v Božím hrobě (u Svatého hrobu) přibližně od roku 1670 a zejména pak uvedení Pašijových her v r. 1668, které se tak staly třetím místem v časové posloupnosti na světě po Hořicích (asi 13. století) a Oberammergau v Bavorsku (v letech 1632/33).
Význam stavby výše uvedeného areálu Božího hrobu v Mimoni má mimořádný dokumentární význam, protože jej lze označit za vskutku jedinečnou a věrnou kopii Svatého hrobu v Jeruzalémě z období po dobití Jeruzaléma r. 1099 křižáky až do přelomu 17. a 18. století, kdy byl Svatý hrob přestavěn do dnešní podoby na podnět ruského cara, který nadačně podporoval opětnou rekonstrukci do bílého mramoru. Jan Putz z Adlerthurnu totiž v roce 1925 poprvé navštívil Svatý hrob v Jeruzalémě. Po svém návratu zjistil, že některé dílčí kameny nenavazují a proto se opětně po uzdravení z dlouhodobé nemoci z cesty vrátil zpět a doplnil chybějící rozměry celé stavby Svatého hrobu. Tato skutečnost totiž potvrzuje věrnost stavby kopie Svatého hrobu z Jeruzaléma v Mimoni v období první poloviny 17. století.
Výše uvedené poznatky o vlivu rodu Putzů z Adlersthurnu na rozvoj Mimoně je nutno ještě doplnit zmínkou o moudrém přístupu tohoto rodu při řešení různých společenských událostí na okolních panstvích, které mohly mít neblahý vliv na dění na mimoňském panství. Příkladně na sklonku 17.století docházelo v severních Čechách k selským bouřím. Roku 1680 vzbouřivši se sedláci na sousedních panstvích nenašli na mimoňském panství odezvu. Při jejich příchodu na trhové náměstí v Mimoni byli vlídně přijati, pohoštěni a nedošlo k žádným rozepřím, protože nenašli mezi místními žádnou rozepři mezi panstvem a podřízenými sedláky. Zdejší obyvatelé a obyvatelé celého panství byli spokojeni, nevládla zde nevraživost, lidé měli práci a jednalo se s nimi vlídně. Z mimoňského panství také z této doby nebylo zaznamenáno žádné potrestání za účast na těchto bouřích. Bohužel však za působení následujícího majitele tomu tak již nebylo, ovšem to je jiná kapitola.
Jan Putz z Adlersthurnu byl velmi zaneprázdněný člověk, ale měl stále na paměti, že je pouhým služebníkem své víry a také smrtelníkem. Této skutečnosti si byl vědom v době svého onemocnění, když vyhotovil 20.května 1660 závěť, ve které veškerý svůj majetek odkazuje své manželce a dvěma synům, z nichž starší Jan František Edmund obdržel mimoňské panství (Mimoň a Děvín), mladší Jan Ignác Dominik statek Podsedice u Litoměřic. Jan Putz z Adlersthurnu skonal téhož roku 26.června ve Vídni, kam byl také uložen v hrobce dominikánského kostela. Odkaz svobodného pána Jana Putze z Adlersthurnu byl jednoznačný: Žít prací nikoliv pro sebe, ale pro bližního svého.
Na rodinném majetku zprvu úspěšně hospodařila vdova na místo dosud nezletilých synů, mající v paměti odkaz Jana Putze. Jeho synové posléze naplnili v plném rozsahu jeho odkaz.
Starší ze synů Jan František Edmund Putz z Adlersthurnu byl c.k. rada, královský český báňský administrátor, představený horního bratrstva sv. Růžence. Roku 1669 se oženil s ovdovělou Kateřinou Lumetzerovou, rozenou Šimonovou. Byl velkým přítelem jezuitů, o čemž svědčí i několik písemných publikací a darů jezuitů jmenovanému, jak o tom píše již výše uvedený kronikář Balbín. Jak se uvádí v kostelních knihách farního kostela sv. Petra a Pavla v Mimoni Jan František Edmund Putz 9.dubna 1671 bez potomků ovdověl. Brzy poté, 29.ledna 1672, skonala i matka obou synů. Jan Edmund však dlouho svojí ženu ani matku nepřežil, protože 7.června 1674 ve Vídni umírá a byl uložen vedle svého otce. Ve své závěti ustanovil svého mladšího bratra Jana Ignáce Dominika jako svého univerzálního dědice. Poddaným panství odkázal 500 fl.
Jan Ignác Dominik Putz z Adlersthurnu vykonal roku 1675 za své zesnulé pouť do Říma, poté se v r.1676 oženil s Terezii Klárou Freisleben z Bischhofenu († 1707). Ani on se nezpronevěřil otcova odkazu, naopak jej v mnohém rozšířil. Za jeho působení bylo mnoho postaveno a dostavěno v Mimoni i mimo. Jako příklad lze uvést nový kostel ve Svébořicích. V Mimoni dokončil stavbu kostela, postavil špitál vedle Božího Hrobu, obnovil farní budovy a svojí milosrdnou činnost rozšířil i mimo mimoňské panství. Na popud arcibiskupa Breunera nechal Dominik Putz roku 1707 zhotovit pro trinitáře kláštera ve Spálené ulici plány na stavbu kostela sv. Trojice ve stejné ulici. Následujícího roku 1708 byly plány tohoto kostela oběma stranami odsouhlaseny a podepsána smlouva s tím, že kostel bude od data podpisu (17.srpna 1708) dostavěn za čtyři roky s podmínkou, že nad vchodem do kostela bude uveden název s uvedením jmen manželů Jana Ignata a Terezie Putzovi jako jediných fundátorů tohoto kláštera a kostela.
Jak ukazuje obrázek na straně 151, uvedený nápis hovoří o Janu Ignatu a Theresii baronů z Putzu, ovšem není zde uveden nápis jak uvádí Tille ve své kronice z roku 1905. Jím uvedený chronografický nápis
SANCTISSIMAEAC DIVINAE TRINITATI
zahrnuje kryptogram letopočtu 1712 a nachází se nad oknem nad hlavní vstupní branou pod kostelní římsou jak ukazuje soudobý obrázek. Uvádí se dále, že měl v Praze vlastnit dům na Zámeckých schodech (tzv. dům Švihovských) a na Malé Straně (dům U dvou zlatých kaprů). Nápis a erb nad vchodem do kostela sv. Trojice ve Spálené ulici na Novém Městě v Praze.
31.července 1681 založil v Praze listinu, kterou potvrzuje městu Mimoň veškerá dosavadní práva a souhlasí s úpravou funkcí a složením městského zastupitelstva, které nadále sestávalo z 1 purkmistra, 1 rychtáře a 12 konšelů a radních, kteří se mají scházet alespoň jedenkrát týdně ku prospěchu města v radnici, kterou nechal postavit ještě jeho otec.
Jan Ignác se stal c.k. radou, přísedícím dvorního léna a komorního dvora v Čechách a od r. 1705 se stal mincovním dohlížitelem. Detail erbu nad vchodem kostela sv. Trojice v Praze ve Spálené ulici. Vlevo je erb Jana Ignace Dominika Putze z Adlerthurnu, vpravo pravděpodobně jeho manželky Terezie Kláry Freisleben z Bischhofenu.
Jak již bylo uvedeno, byl Jan Ignác ženat, bohužel však jeho manželství zůstalo bezdětné a proto ustanovil ve své poslední vůli ze 16.dubna 1708 jako dědice majetku rodu Jana Putze z Adlersthurnu tři dcery svého zemřelého strýce Jana Markuse Putze z Adlersthurnu, pána na Schrattenthalu v Rakousku a na Novém Veselí na Moravě.
Soudobý obrázek kostela sv. Trojice ve Spálené ulici na Novém Městě v Praze.
Jan Markus byl bratrem jeho otce Jana Putze z Adlerthurnu na Mimoni. Nejstarší jeho dcera Marie Terezie Isabela byla provdána za svobodného pána Ludvíka Josefa Hartiga (svatební smlouva uložena ve Vídni a datována 26.května 1705) byla univerzální dědičkou. Její mladší sestra Marie Anna měla obdržet statky Posedice a Dlažkovice a svojí nejmladší sestře Josefě měla vyplatit 30.000 fl..
Manželka Jana Ignáce Putze Tereza Freisleben z Bischhofenu zemřela v Praze a byla pohřbena v chrámu sv.Víta u oltáře sv.Barbory, jejíž krypta měla být v době vydání kroniky J.Tilla v r. 1905 ještě zcela zřetelná. Výše uvedený údaj jejího úmrtí v r. 1707 je však v současnosti nedoložitelný, protože zřízené místo posledního spočinutí před uvedeným oltářem sv. Barbory v chrámu sv. Víta, který byl prokazatelně zřízen Ignacem Putzem, byl při pozdějších přestavbách a dostavbách katedrály odstraněn.
V závěru této části je důležité ještě upozornit na dodatek závěti z 15.dubna 1717, kdy Jan Ignác Putz nabádá dědičky, aby ...s jejich poddanými, ve městě Mimoni obzvláště, jednati způsobně ...", jako by tušil, že nový majitel se bude chovat jinak. Jan Ignác Dominik Putz z Adlersthurnu zemřel v roce 1718 a je pochován vedle své manželky v katedrále sv. Víta.
Palác na Malé Straně v Praze, který se dnes uvádí pod čp. 183/III, náležel rovněž do majetku rodiny Putzů a následně jako dědictví připadl do rodiny Hartigů.
Mimoň v majetku hrabat z Hartigů
Hartigové jsou sice některými historiky zařazovány mezi českou šlechtu, pochází však z Lužice, jmenovitě z Hörlitz u Žitavy, kde v 16.století hospodařili na svém statku. Nelze se proto divit, že se také hlásili k německému jazyku. Šlechtický titul získali 21.března 1586, a to Janem z Hartigů, který byl tehdy osobním lékařem knížete Liegnitz-Briegscher. Syn tohoto Jana z Hartigů, Kristián, narozený 16.května 1605, studoval ve Frankfurtu, Ženevě a ve Štrasburku, poté cestoval do Francie, Anglie, Holandska a Dánska. Po promoci v Pádově, kde získal doktorát medicíny a filosofie, vykonal okružní cestu Itálií. V Benátkách získal vlivné přízně u řádu sv. Marka, což mělo vliv, že jako velmi mladý byl pasován 12.srpna 1629 do rytířského stavu. Do řádu byl přijat roku 1655. V Benátkách působil dlouhou řadu let jako úřední lékař. Po svém působení v Benátkách se vrátil r.1632 do rodné Lužice, do Žitavy, kde působil jako scabinus (přísedící) městského soudu. V letech 1634 až 1647 vedl tento městský soud jako jeho představený. Starostou města se stal poprvé v r. 1639 a poté ještě mnohokráte až do r.1673. Jako zajímavost o rozsáhlosti zájmů a působnosti rodu Putz a navazující rod Hartigů svědčí i velmi zajímavá porcelánová znaková konvice z míšenské manufaktury, jež nese erb rodu Putz z Adlerthurnu a erb Hartigů. Tato byla dražena v r. 2004 v aukci v Lindau u Bodamského jezera s vyvolávací cenou 6.500 Eur.
Jeho manželka Dorota ze Schadin zemřela r. 1661, syn Kristián a dcera Kristína téhož roku. Druhý syn Jan Jakub z Hartigů, narozený 2.února 1639 pokračoval ve význačném postavení svého otce. Studoval v Lipsku, procestoval Italii, Francii, Holandsko a další země, r. 1671 se stává radním v Žitavě, r.1675 městským soudcem, v letech 1685 až 1715 působil jako starosta Žitavy. Roku 1645 obdržel od císaře Ferdinanda III. šlechtický titul a doplněný rodinný erb. Je označován za zakladatele rakouské a české linie rodu Hartigů. Zemřel r. 1718.
Erb rodu z Hartigů tvoří štít rozdělený na čtyři pole, v levém horním a dolním pravém zlatém poli je černý pruh se zlatým germánským křížem, v pravém horním a levém dolním modrém poli je znázorněn černý orel na stříbrné skále, která zaujímá levý roh svého pole. Tento erb se však časem měnil jak je možno vidět na dalších obrázcích. Barevné vyobrazení však zůstalo v podstatě neměnné.
Jan Jakub z Hartigů měl se svojí ženou Veronikou z Nys pět dětí, Jana Iziáše, Františka Kristiana, Jana Jakuba, Sibylu a Zuzanu.
Z těchto pěti dětí měl pro Mimoň největší význam nejstarší syn Jan Iziáš z Hartigů, který roku 1658 přichází do Prahy ke své adoptivní tetě, která mu odkázala svůj majetek. Přestoupil na římsko katolickou víru, r. 1662 působí jako císařský dvorní sekretář a poté jako referent české dvorní kanceláře ve Vídni. Do českého rytířského stavu byl povýšen 14. března 1669 a v prosinci 1668 byla do císařského rytířského stavu povýšena i celá rodina císařem Leopoldem. Definitivně za svobodného pána byl prohlášen Jan Iziáš spolu se svým synem Ludvígem Josefem 30.ledna 1700. Jan Iziáš byl ženatý s Annou Kateřinou Valderode z Eckhausenu, se kterou měl vedle výše uvedeného prvorozeného syna Ludvíga ještě syna druhorozeného Antonína Iziáše, který byl pokračovatelem rakouské linie, která však roku 1801 vymřela.
Ludvik Josef z Hartigů byl poprvé ženat s dcerou rytíře Ferdinanda z Scheidlerů, Marii Josefou Eusebiou (zemřela r. 1696). Druhé manželství uzavřel v květnu 1705 s Marií Terezií Isabelou Putzovou z Adlersthurnu, která získala mimoňské panství jako dědictví od svého bezdětného strýce Jana Ignáce Dominika Putze z Adlersthurnu. Ludvig Josef 17.června téhož roku odkupuje od hraběte Františka Antonína z Lichtenštejna panství Stráž spolu s vesnicemi Luhov, Grunov, Brniště, Noviny, Dubnice a dědičnými dvory Chrástná, Holičky a Náhlov. Tuto koupi potvrdil r.1715 císař Karel VI., který jej současně prohlásil za bezlenní majetek.
Dědická práva Marie Terezie Hartigové-Putzové na Mimoň nabývají platnost 28.ledna 1718. Tím nastávají na mimoňském panství jiné časy, které nejsou již tak přívětivé, jak za působení rodu Putzů. Ludvig Josef Hartig byl velice panovačný a až přespříliš tvrdý pán na svém majetku. Velice tvrdě utiskoval své poddané a když se někdo vzepřel, byť i soudně, pak jej utiskoval ještě více. Svědčí o tom i dlouhodobý spor se strážským starostou Lehmannem, který nechal nahlédnout do pozemkových listin svého nového pána a více jich neviděl. Protože tento starosta neměl při soudním sporu tento dokument v ruce a jeho pán jej zapřel, spor prohrál. Navíc obdržel vysokou pokutou a ještě byl svým pánem, Hartigem, sesazen. Hrabě Ludvík Josef Hartig však uděloval i různá práva obcím, jako příkladně cechovní práva 22.února 1727 cechu mlynářů a pekařů v Mimoni, Hamru, Pertolticích, Hvězdově, Grunově a ve Stráži , ovšem musel z nich něco získat i on. Své panství neustále rozšiřoval, skupovával povětšině zadlužená panství, která se prodávala pod cenou, jako příkladně 6.května 1634 panství Giesshübel a Nejdek po smrti hraběte Černína z Chudenic. Toto je však jiná kapitola a tyto řádky zde jsou uvedeny jen proto, aby dokreslily postavu tohoto majitele mimoňského panství. Ovšem taková to už byla tehdy doba, a jak se někdy ukazuje, i dnes se tyto charakterové vlastnosti prosazují.
Pro celkové dokreslení jeho osoby je nutno také uvést, že byl vynikajícím hudebníkem, zvláště vynikal jako virtuózní klavírista a protože byl i velmi bohatý, mohl si dovolit vlastnit několik význačných hudebních nástrojů, které také ovládal.
Hrabě Ludvík Josef Hartig byl povýšen do hraběcího stavu císařem 20. února 1719. Na podzim roku 1734 v Praze onemocněl a následující rok 17. ledna umírá. O jeho význačném postavení svědčí skutečnost, že jeho ostatky byly vystaveny po tři dny v kostele sv.Václava v Praze na Novém Městě a poté uloženy do nově postavené rodinné hrobky ve farním kostele ve Stráži pod Ralskem.
Zanechal čtyři děti: Marii Karolinu, Josefu, Ludvíka Adama a Františka Adama.
Vdova Marie Terezie Hartigová- Putzová zůstala na mimoňském panství, Ludvík Adam obdržel Nejdek, Gieshübel, Schöbnitz a pražský dům, František Adam začal hospodařit na Chrástné, ve Stráží, Beřkovicích a Domaslovicích. Je zajímavé, že mezi dědici byl i cech tesařů, který obdržel tzv. pražskou cechovní listinu.
Ludvík Adam z Hartigů, přísedící dvorního lénního dvora, se oženil r. 1735 s hraběnkou z Globen, se kterou měl syna Ludvíka Jana Nepomuka, se kterým je spojeno několik zajímavých příběhů, které bychom mohli označit za podivínské. Byl výborný hudebník, vynikal zvlášte ve hře na klárinet, uspěl i jako skladatel, napsal několik koncertních skladeb a symfonií, měl i vlastní kapelu v Praze, kterou vedl hudební skladatel Pischel (výtečný houslista). Věnoval se i umění ve stavitelství a nechal na svém panství postavit několik velmi stavitelsky náročných staveb. Byl i cestovatelem a na svých cestách se věnoval především svým zálibám v hudbě a stavitelství, které rozšířil i o malířství. O jeho podivínství ve filosofii poznávání svědčí následující příhoda: V Giesshüblu na svém zámku nechal jeden ze sálů přestavět na sál křišťálový, když zde nechal instalovat množství broušených benátských zrcadel. Do tohoto sálu nechal přivést býka, který při spatření množství svých podob všechny rozbil. Podobných zkoumání prováděl více, což se samozřejmě odrazilo i na jeho finančním stavu. Proto byl prohlášen jako nesvéprávný, ve svém domě v Praze mu byl vykázán pokoj s denním kapesným na osobní potřeby. Jeho panství bylo roku 1794 prodáno. Ludvík Jan Nepomuk z Hartigů zemřel 20. října 1813. Jeho otec Ludvík Adam onemocněl rok po svatbě a následujícího roku 1837 skonal. Jeho syn Ludvík obdržel své dědictví r.1760.
Marie Terezie Isabela Hartigová, roz. Putzová se opět vdala za c.k. generála a velitele pluku dragounů, hraběte Františka z Dufortu, 21.července 1737 v mimoňské zámecké kapli. Oddávajícím byl mimoňský farář Josef Baugut. Hraběnka skonala ve věku 57 let 27.dubna 1740 v Praze, její ostatky byly převezeny na mimoňské panství, kde byly 3. května t.r. uloženy do hrobky ve farním kostele v Mimoni. Její starší dcera Marie Karolina byla dvakrát vdaná. Majetek po smrti Isabely Putzové - Hartigové - Dufoldové přešel na mladší dceru Josefu, ale 26.června 1747 převzal tento majetek za odstupné 267 000 fl. na nejmladšího syna Františka Adama.
František Adam z Hartigů, nar. roku 1724, byl na počátku své kariéry císařským tajným radou, posléze vyslancem pro francké a švábské země a jako takový pobýval dlouhý čas v Regensburgu (Řezno). Později se stal soudním přísedícím zemského sněmu v Čechách. V bývalém zámeckém archivu v Mimoni byly dochovány dokumenty císařovny Marie Terezie a spoluvládce císaře Josefa II, uvádějící v jakém rozsahu zámecký pán má plnit své povinnosti vyslance. Další instrukce císaře Josefa II. z 16.ledna 1778 pojednává o převzetí věcí připadlého říšského léna v souvislosti s úmrtím kurfiřta Maxe Bavorského. Z tohoto lze velmi dobře vidět, jaké bylo postavení tohoto Hartiga u císařského dvora. Pod jeho mocí bylo i svobodné rytířstvo ve Švábsku a čtvrtina na Dunaji. Za své zásluhy o stát byl vyznamenán řádem sv. Štěpána, který náležel mezi nejvýznačnější v zemi.
Roku 1749 kupuje do državy rodu Hartigů statek Starý Dub a posléze i celé dubské panství. Starý farní kostel ve Stráži p.R.nechal zcela přestavět v letech 1772 až 1781. Mezi jeho zásluhy náleží i jeho podpora poustevníků v Divokém údolí ve Zbynsku a na Stohánku u Svébořic.
Jeho manželkou byla krakovská hraběnka Marie Terezie z Kolovrat, jak dokazuje svatební smlouva z 31.října 1752. Manželka byla hofmistrovou u c.k. princezen ve Vídni. Z tohoto manželství pocházejí dvě děti. O druhorozeném synu Filipu, nar. r.1775, se mnoho neví a předpokládá se, že zemřel ještě jako malé dítě. Význačným pokračovatelem rodu se stal prvorozený František de Pauli.
V Mimoni hrabě František Adam mnoho nepobýval, nejdéle zde byl v září a říjnu r. 1783. Pět týdnů zdejšího pobytu v tomto údobí byl jeho posledním, protože po jeho odcestování do Prahy a následné cestě do Augsburku byl 13. listopadu téhož roku stižen mrtvicí a 16.11. skonal. Pohřben byl původně v Augsburku, ale po několika dnech byly jeho ostatky exhumovány a v zakrytém voze jeho vlastními koňmi převezeny do Stráže. Slavnostní pohřeb ve Stráži se konal 26.listopadu 1783.
František de Pauli z Hartigů, narozený 29. srpna 1758 v Praze, byl zpočátku vychováván opatem Robinetem. Po odchodu svého otce do Řezna (Regensburg), jeho výchovu převzal opat Arbuthnot. V jeho výchově se snoubí tři lidské vlastnosti, díky jimž dokončil své vzdělávání již před dovršením svých dvaceti let.. Byly to : horlivost vychovatele, otcova starostlivost a osobní úsilí. Toto obrovské duševní vypětí se považuje za jednu z hlavních příčin jeho pozdějších zdravotních potíží, které mu nedovolily dosáhnout vysokého stáří. Vždyť zemřel v nedožitých čtyřiceti letech. Ovšem za dobu svého žití dosáhl mnoho významných poct a náleží k nejvýznačnějším členům svého rodu.
Roku 1778 odjíždí na cesty a již tehdy se císařovna Marie Terezie velmi zajímala o tohoto mladého snaživého Hartiga. Osobně mu dala za úkol studovat politickou situaci ve všech místech, kde pobýval. O všech svých cestách musel císařovně podávat podrobné zprávy. Současně se však na svých cestách i nadále vzdělával. V Miláně příkladně poznával pod vedením hraběnky Firmian státní obchod. Roku 1779 byl jmenován ve Würzburgu dvorním radou pro politiku a právo. Zde se také seznámil s profesorem říšských záležitostí M. I. Schmidtem, který jej zasvěcuje do všech tajů diplomacie. Odtud je roku 1780 odvolán do Prahy jako říšský rada Velké zemské rady. Zde se však začínají již projevovat určité zdravotní potíže.
Roku 1783 se oženil s Eleonorou de Coloredo, která byla císařskou hraběnkou. Tento rod náležel do velmi starého italsko-rakouského rodu, který byl později příbuzensky spojen s Černíny, Auerspergy, Mansfeldy a mnohými dalšími význačnými šlechtickými rody. Původní erb rodu z Colloreda tvořil černý štít, který měl uprostřed stříbrný pruh, na kterém byl znázorněn černý císařský orel. Po získání knížecího titulu byl jejich erb upraven na čtvrcený, v jehož jednotlivých částech se zaznamenaly erby dalších rodů. Tato žena měl velmi velký význam pro Mimoň, obzvláště po smrti svého může a mimořádně při městském požáru roku 1806, kdy celé pravobřežní město od Panenského potoka až po statek lehl popelem. Její podíl na odstranění následků tohoto požárů nelze vyčíslit a jen díky jí byla Mimoň obnovena. Toto je však velmi význačná, byť tragická událost, která vyžaduje samostatnou stať.
František Pavel Hartig začínal mít stále více vážné zdravotní potíže, trpěl chrlením krve, což vedlo až k jeho abdikaci na své politické postavení jako velvyslanec v Dánsku. Na doporučení svého osobního lékaře doktora Maiera se vydal do lázní Spaa v Belgii. Mezi jeho šestnácti prameny mu nejvíce svědčil gerousfére. Tento pramen má spojitost také s Mimoni, protože z vděčnosti nechal r.1785 jeho věrnou repliku zbudovat v mimoňském zámeckém parku. Tato replika byla postavena poblíž pramene v severní části parku a i když mimoňský jako léčivý veden nebyl, měl znamenitou pramenitou vodu. Bohužel však zvláště v 70. letech našeho století byl celý tento areál téměř zničen, aby snad nepřipomínal kulturní minulost Mimoně.
Jak vyplývá z výše uvedeného, byl František Pavel hrabě Hartig velmi vzdělaný muž a proto dnes ani nepřekvapuje také jeho publikační činnost. Uzdravený vydává r.1785 v Ženevě francouzsky svůj cestopis po Francii, Anglii a Itálii. V tomto čase se zabývá i poesii. Že se nejednalo jen o nějaké veršovánky svědčí i skutečnost, že některé jeho práce byly i zhudebněny drážďanským hudebníkem Neumanem. V tomto údobí se stýkal s význačnějšími francouzskými učenci a za svůj podíl byl osobně také přijat za člena Akademie v Marseille, do akademického muzea v Paříži a do literárního společenstva v Lutichu. Zabýval se i hospodářskou činností a r. 1786 publikoval svojí práci o obdělávání půdy v Čechách. Za tuto svojí práci byl přijat za člena vědecké hospodářské společnosti v Praze. Jako přítel přírodních věd se věnoval tohoto studia a za podpory sekretariátu vědecké společnosti českého království pátera S. J. Strnada, který byl mimo jiné představeným pražské hvězdárny, založil v mimoňském zámku a jeho parku velkou sbírku zemědělských plodin a zařízení na jejich pěstování. Jeho knihovna v té době v zámku v Mimoni obsahovala 17 tisíc svazků. R.1787 byl vyslancem na Saském soudním dvoře v Drážďanech. Jemu je také připisována hlavní zásluha na odvrácení plánovaného vojenského vpádu Prusů do Čech v r.1790. Dosáhl totiž toho, že Sasko nedovolilo průchod Prusů přes Lužicko. Tento svůj úkol splnil na základě osobního dopisu císaře Josefa II.. Hlavně za tuto zásluhu byl vyznamenán r.1791 císařem Leopoldem nejvyšším korunním řádem sv.Štěpána.
Jeho aktivita byla také kladně oceněna při liberecké konvenci (27.7.-2.8.1790, kde se setkaly Rakousko, Prusko, Polsko, Anglie a Holandsko jako jednota proti turecké říše. Hartig zde zastupoval císařské zájmy při jednání s Polskem.
Při jednom jednání na cestě z Pilnitzu do Prahy r.1793 se jeho zdravotní stav opět zhoršil, propukla recidiva chrlení krve a téhož roku se stahuje do ústraní. Jeho odchod z politické scény byl příjimán všeobecně z velkou lítostí, protože to byl velmi obětavý, milý, dobrosrdečný a pracovitý muž. Všechny tyto vlastnosti a poděkování byly vyjádřeny v dopise císaře Františka, datovaný 2.května 1793. Byl vyznamenán Velkokřížem sv.Štěpána a udělen doživotní titul tajného rady. Do belgických lázní ve Spaa však nemohl z důvodů probíhajících válečných událostí odcestovat proto se léčil v Lázních Pyrmont. V r.1794 pobýval v Hanoveru, kde se ze zdravotních důvodu musel zdržet až do r.1795, kdy odcestoval na svá panství na severu Čech. Zpráva o svém návratu do Mimoně byla zde všeobecně příznivě přijata, protože jeho přispěním se podstatnou měrou na mimoňském panství uskutečnil záměr císaře Josefa II. zrušit robotu. Zde se sice zcela také nezrušila, ovšem byla podstatnou měrou omezena. Jeho návrat do Mimoně byl provázen velkou zemskou slavností 7.srpna 1795 na zámečku na Velkém Ralsku. Tato slavnost byla ve své době velmi působivá a hovořilo i psalo se o ní nejen v Praze, ale byla zmiňována i v sídelním městě Rakouska-Uherska ve Vídni. V současnosti je tento milý lovecký zámeček již bez své velebnosti a slouží v přestavěné podobě pouze potřebám státního podniku Diamo, který v jeho okolí dokončuje chemickou těžbu uranové rudy.
Hrabě Hartig však své nemoci podléhá. Zdravotní deník začíná 30.srpna 1791 a 1. května 1797 končí . Zemřel v Praze. Pohřben je 6. května téhož roku do rodinné hrobky v kostele sv. Zikmunda ve Stráži pod Ralskem. Ve své závěti z r. 1788 ustanovuje jako hlavní dědice své dvě dcery Terezii a Antonii. Manželce Eleonoře odkazuje vysoký obnos a doživotní výnosy z panství Starého Dubu vedle dalších odkazů. Zvláštní pozornost je nutno věnovat i skutečnosti, že chudí a pracovití podaní z panství Mimoně a Stráže obdrží spolu 6000 fl. a všechny dlužní úpisy všech vrstev podaného obyvatelstva na těchto panstvích jsou považovány jako zaplacené. Jistě tato skutečnost hovoří o mimořádnosti jeho osoby.
Majitelem panství se však stal jeho syn František, který se narodil r.1789. Dcera Terezie narozena roku 1785, se provdala za barona z Ledeburu a zemřela r.1830, druhorozená dcera Antonie se narodila roku 1786 a zemřela jako dítě. U syna Bedřicha Augusta se uvádí pouze to, že žil později ve Francii a že zemřel r.1815. Manželka Eleonora spravovala panství až do plnoletosti Františka. Zemřela v únoru 1818 a je pochována po boku svého muže v rodinné hrobce v kostele ve Stráži.
Majitelem panství se však stal jeho syn František, který se narodil r.1789. Dcera Terezie nar.r.1785, se provdala za barona z Ledeburu a zemřela r.1830, druhorozená dcera Antonie se narodila 1786 a zemřela jako dítě. U syna Bedřicha Augusta se uvádí pouze to, že žil později ve Francii a že zemřel r.1815. Manželka Eleonora spravovala panství až do plnoletosti Františka. Zemřela v únoru 1818 a je pochována po boku svého muže v rodinné hrobce v kostele ve Stráži.
František hrabě Hartig vstoupil do úřadu města s velkým předsevzetím roku 1809 a na zebřičku společenského postavení stoupal velmi strmě vzhůru. V letech 1814 a 1815 stál již v čele císařských vojsk, která obsadila část okupované Francie. Poté se věnoval vnitrostátní politice a jeho postup byl opět velmi strmý. Již následujícího roku (1816) se stal guberním radou v Brně, roku 1819 pak dvorním radou sloučené dvorní kanceláře. Roku 1825 byl císařem Františkem ustanoven guvernérem ve Štýrsku, kde spolu s knížetem Janem získal významných poct.
Červencová francouzská revoluce roku 1830 rozbouřila celou střední Italii. Stávající guvernér hrabě Strassalo náhle zemřel a tak padla volba na potlačení této revolty na Františka hraběte Hartiga, který byl v té době již velkým oblíbencem císaře. František hrabě Hartig zde dokázal velmi účinnou politikou celé vzbouření zklidnit, aniž musel použít císařských vojsk, které mu císař poslal na pomoc. Konec konců toto vojsko stejně přibylo, až když zde vládl opět klid. Postup byl opravdu zajímavý, který hovoří o humánnosti tohoto Hartiga. Vycházel z hluboké znalosti původu revolty a proto ihned v tomto smyslu postupoval. Byl všeobecně znám také tím, že své sliby totiž také důsledně plnil, takže zde byly podmínky pro zdárné a rychlé odstranění příčin bez použití jakéhokoliv násilí. V Miláně nechal příkladně postavit překrásné kulturní objekty, které se dodnes zde obdivují, a hospodářský institut, Francouzy zpustošený, nechal jako velmi potřebný obnovit. Tímto činem si získal především podněcovatele bouří, t.j. hospodářskou inteligenci a kulturní představitele umění, zejména malíře a sochaře, kteří takto získali množství práce. Tímto činem se Miláno opět stalo střediskem italské kultury. Jak poučné i pro nás v dnešní době.
V roce 1836 vypukla v Itálii cholera. František hrabě Hartig zde ukázal svým příkladem, jak se má postupovat při jejím odstranění. Osobně navštívil nemocné v nemocnici a na místě osobně předváděl, jak se má provádět lékařská péče. Tímto činem nejenže si získal nesmírnou popularitu mezi obecnou veřejností, ale také dokázal, že v poměrně krátké době 6 týdnů byla tato epidemie jeho přímým působením likvidována v celém širokém okolí.
Všechna tato jeho konání měla velký význam i pro rakouské mocnářství. Když totiž byla uskutečněna v r. 1838 v Miláně korunovace císaře Ferdinanda za krále Lombardie, byla uspořádaná slavnost tak velkolepá, že ve všem zastínila i Benátky.
Roku 1840 přechází František hrabě Hartig do centra veškerých státních záležitostí ve Vídni jako rada státní rady. Byl postaven do čela odboru pro vnitřní věci a jmenován státním a konferenčním ministrem. Spolu s presidentem dvorní komory se podílel na výstavbě státní dráhy (tento zájem se stal asi dědičným i při stavbě dráhy v Mimoni o 40 let později, ale o tom až na jiném místě ve stati o železnici v Mimoni).
Stále častěji se stával zprostředkovatelem jednání mezi Kolovratem a Metternichem. Vzpoura státní rady při březnovém útoku roku 1848 prakticky ukončila jeho služební postavení ve státní radě, nikoliv však jeho oficielní vystupování. Ještě téhož měsíce, tedy v březnu 1848 vypuklo na Sardinii a v Lombardii povstání a císařská armáda se musela stáhnout z Verony. Vídeňské ministerstvo v této záležitosti poskytlo dalekosáhlé záruky a na důkaz upřímného jednání poslalo do Lombardie zde velmi známého a důvěryhodného Františka hraběte Hartiga, který byl vybaven neomezenou císařskou mocí jako zprostředkovatel. Veškerá jednání však byla soustavně mařena ze Sardinie. Rozumově přijatelná jednání byla proto vystřídána jednáním Radeckého kanóny, což byl asi také hlavní důvod jeho odchodu ze státních služeb v červenci téhož roku (oficielně odešel na odpočinek).
Na odpočinku vydal v letech roku 1849 až 1851 význačnou politickou trilogii Genesis. Dlouho však na odpočinku nepobyl, protože císař František Josef I. jej jmenuje za presidenta všeobecné lékařské komise pro pojištění. Roku 1860 je povolán císařem jako člen rozšířené říšské rady a při ustanovení sněmovny byl jmenován jejím doživotním členem. Jako ustanovující člen sněmovny se podílel i na vypracování nové rakouské ústavy. Za svojí činnost byl považován sněmovnou za nesvědomitějšího a nejčinorodějšího člena a jako takového byl navržen do jejího představenstva. Tento návrh však dlouho odmítal a funkci přijal až po mnoha jednáních a nátlacích i samotného císaře. O jeho svědomitosti hovoří i ta skutečnost, že jako jediný nevynechal ani jedinou schůzi. Jak sám uvádí ve svých pamětech, našel zde smysl své činnosti. Jeho obětavost a dlouhodobou službu pro stát uznával i císař, který jej vyznamenal řádem Zlatého rouna, Leopoldovým řádem Velkého kříže a hodností Kancléře Železné koruny.
Papež i zahraniční hodnostáři mu vzdávali nejvyšší pocty. Vídeň jej prohlásila za svého čestného občana. Zpráva o jeho smrti 11.ledna 1865 ve Vídni byla všeobecně přijmuta se zármutkem.
Jak je z výše uvedeného patrno, činnost Františka hraběte Hartiga se odehrával především na nejvyšších místech státu a v zahraničí, takže času pro Mimoň nezbývalo. To však neznamená, že Mimoň chátrala. Jeho milá a mírná povaha je dokladována jeho vztahem k Horácovi, jehož dílo jej všude doprovázelo a kteréhožto často citoval. Nezapomínal ani na nejpotřebnější, pro které založil nadaci se zaměřením na špitálníky ve špitále u Božího hrobu. Rád poskytoval dobrodiní, nikoliv však okázale pro veřejnost, ale v tichosti pro opravdovou potřebu těch, kterým je určeno. Ani svoje soukromí nevystavoval na odiv za účelem osobního zisku. Zlatou svatbu roku 1860 s Juliánou, roz. hraběnkou Grundemannovou neoslavoval velkolepě ve Vídni u dvora, což si mohl vzhledem ke svému postavení dovolit, ale v klidu na svém panství v Mimoni při mši v kapli Božího hrobu (5.ledna 1860).
Z manželství s Juliánou pocházejí dcera Eleonora (*9.11.1810, provdána 6.6.1830 za hraběte Michala Josefa z Althanu, † 21.2.1837) a synové Edmund (* 2.11.1812 ve Vídni, + 1883) a Bedřich (*3.11.1818, † 1877).
Jeho manželka Juliána zemřela 27.října 1866 ve stáří 80 let a byla pochována stejně jako její manžel do rodinné hrobky ve Stráži p.R. Byla rovněž velmi oblíbenou paní a zastávala mnohá postavení, která odpovídala společenskému postavení rodu Hartigů té doby, mimo jiné i jako dvorní dáma u císařského dvora. Za svojí činnost byla vyznamenána mnohými řády, z nichž nejvyšším byl řád Hvězdného kříže.
S osobou hraběnky Juliány z Hartigů, rozenou Grundemannovou se váže významná událost pro Mimoň a široké okolí, která má dopad i do současných dnů. Na úpatí Ralska za Vranovem se nachází skalní útvar Vranovských skal. První zleva je Džbán na syrovátku (Molkenkrug), následuje Julinka atd. Julinka jako místní název není správné označení, váže se k ní rúzné lidové pověsti o nešťastné lásce, zastřelené Julince či skoku do hlubin z vrcholu této skály a nepodařeném zastřelení se jejího milého. Jsou to opravdu pouze báchorky lidské fantazie. Skutečnost je prostá i když je v tom jistě mnoho lásky také. Všechny skály mají jistě velice zajímavé tvary, ovšem z této skály je jistě nejkrásnější pohled. Tuto skálu nechal totiž upravit a zpřístupnit František hrabě Hartig a jako dar ji věnoval své manželce Juliáně při slavnostním otevření 6.června 1822. Velmi brzy se dostala do povědomí jako Juliánina vyhlídka.
Juliánina vyhlídka kolem roku 1910
Vstup na skálu byl uzavřen v dolní části dřevěnými vraty a klíč mimo majitele měl pouze ještě panský hajný, který doprovázel veřejnost se souhlasem majitelky na tuto vyhlídku. Od vstupního vchodu vedou vzhůru kamenné schody vytesané do skály, na její vrcholové plošině byla ve skále vytesané rondo, na němž byla umístěna pamětní deska s nápisem :
Manželce Juliáně hraběnce z Hartigu, rozené Grundemannové,
od jejího manžela Františka z Hartigu
Věnováno 6. června 1822. Rondo na Juliánině vyhlídce s pohledem na část Vranova kolem roku 1946
Když 22.července 1848 prvně slavnostně zahájil svojí činnost říšský sněm, měl na svém programu jako první body zrušení roboty a novou ústavu. Jak probíhala jednání a celkový vývoj od tohoto revolučního roku bude popisován v příslušných částech. Každopádně tento datum lze označit za konec majetnického vlastnictví jakýchkoliv šlechtických rodů nad obcemi, takže i Mimoň se stala alespoň relativně svobodnou obcí. Samozřejmě to neznamenalo, že v tento den ihned bylo vše jiné, svobodné volby se konaly později až dle nového zákona o obecném uspořádání, který byl vyhlášen 17. března 1849 a upraven 16.dubna 1864. Tato data jsou důležitá pro naše město proto, že posledním majitelem Mimoně byl tudíž František hrabě Hartig. Proto celá sága majitelů Mimoně končí rodem z Hartigu.
I když rod Hartigu od roku 1848 právnicky již neměl vlastnická práva na naše město, neznamenalo to, že by neměl vliv na jeho rozvoj. Jeho vliv se však stále více se zmenšoval. Majetky šlechtě zůstaly, stejně tak i rodu Hartig, jež byl velmi rozsáhlý na celém katastru bývalého soudního okresu Mimoň. Po smrti Františka hraběte Hartiga se rodového majetku ujal Edmund hrabě Hartig (*1812), který stejně jako jeho otec se věnoval činnosti ve státních službách. Do roku 1840 působil jako vedoucí atašé vyslance ve Florencii a posléze v Paříži. Roku 1843 byl obchodním zástupcem v Kaselu. V letech 1852 až 1856 zastával úřad rakouského vyslance v Kopenbergeru a v letech 1856 a 1857 jako vyslanec v Mnichově. Od r. 1861 byl členem zemské a říšské rady a roku 1864 byl doživotně zvolen členem sněmovny. Z ostatních je možno uvést jeho presidentskou funkci Spolku pro historii Němců v Čechách, v květnu 1865 byl zvolen doživotně do funkce vrchního okresního zastupitelství okresu Mimoň. Tuto funkci zastával však do konce srpna 1878. Mimo toho zastával od r.1867 funkci vrchního zemského maršála v Čechách. Za své zásluhy mu byl císařem udělen Leopoldův řád Velkého kříže. Při své poslední cestě na Rivieru do San Rema v zimě 1882/83 onemocněl a po krátké nemoci 30.března 1883 zemřel. Po převozu do Stráže zde byl pohřben do rodinné hrobky 10.dubna téhož roku. Ženatý byl s Juliánou markýzou z Bellegarde, se kterou měl tři dcery
Pavla se vdala v mimoňském farním kostele za markýze Jindřicha z Bellegardu r.1871. Mimo jiné se k ní váže skutečnost, že na její počest nechal její otec pojmenovat nový statek. Roku 1868 na jihovýchodním úpatí Ralska nechal její otec vykácet část lesa, který náležel do svébořického revíru, k tomu zakoupil dvě sousední hospodářství (Liske a Teubner) a celý tento komplex pojmenoval jako Pavlín dvůr. Manželé žili na mimoňském panství až do smrti otce v r.1883. Z jejich manželství pochází dcera Lucie.
Františka se v Curychu 1.srpna 1878 provdala za pána panství Sloup-Svojkov hraběte Augusta Kinského, se kterým měla dvě dcery. Maria byla provdána v Dolních Rakousích a když její manžel 28.1.1896 skonal, vstoupila krátce poté do kláštera řádu Věčného velebení v Insbrucku.
Vdova Juliána ponejvíce prodlévala po smrti svého manžela u své dcery Františky na panství ve Sloupu, dlouho však svého muže nepřežila, protože následujícího roku 9.prosince 1884 rovněž skonala a byla uložena po boku svého manžela.
Mladší syn Františka hraběte Hartiga a bratr Edmunda, Bedřich hrabě Hartig se věnoval vojenské kariéře, kterou ukončil jako major. Z význačných funkcí je možno uvést c.k.komorníka, čestného rytíře řádu Maltézských rytířů, c.k. tajného rady a další. První žena Walburga Corsiny hraběnka Berchtoldová (*1829,sňatek uzavřen r.1852) zemřela brzy po sňatku (1856), druhá manželka Amálie z Gudensenu (*1837, sňatek r.1857) mu porodila 4 syny a 3 dcery: František de Paula (*1859), Žofie (*1862), Bedřich (*1864), Leopold (*1866), Theodor (*1869), Luisa (*1875) a Mariana (*1876). Bedřich hrabě Hartig žil na vyženěném panství v Brunnu v Dolním Rakousku, zemřel v Klobensteinu v Tyrolsku 5.8.1877, pohřben je ve Stráži p.R. v rodinné hrobce. Jeho manželka zemřela ve stáří 55 let v Bolzánu, kde je také pohřbena.
V závěti roku 1865 zemřelého Františka hraběte Hartiga se uvádí, že v případě úmrtí staršího syna Edmonda bez mužských potomků, připadá majetek bývalého panství Mimoň -Stráž na mladšího syna Bedřicha, případně na jeho nejstaršího syna. V důsledku této závětí přechází majetek panství Mimoň - Stráž po smrti Edmunda hraběte Hartiga na nejstaršího syna Bedřicha hraběte Hartiga jménem František hrabě Hartig.
Tento František však byl v době smrti svého strýce Edmunda nezletilý a správu až do jeho plnoletosti prováděl jeho strýc (bratr jeho matky) Leopold Gidenuse. Za jeho správy byl přeložen i úřad polesí ze Stráže do Mimoně. Jak bylo dosud tradicí, i mladý František po ukončení svých studií působil ve státní službě, nedosáhl však již takových význačných poct jako jeho předkové. 7.6.1887 se oženil s Janou (*1868), dcerou hraběte Jana z Ledebur-Wichelnu a hraběnky Karoliny rozené z Černína a Chudenic. Sňatek se konal v domácí knížecí kapli v Praze a oddávajícím byla jeho eminence kardinál hrabě Schönburn. Vlastní svatba pak probíhala za velkého oslavování téhož dne v Mimoni. Z tohoto manželství se narodily dvě dcery a dva synové. Jan (*1891), Marie (*1893), František de Paula (*1896) a Josefína (*1899). Všechny děti se narodily v Mimoni a zde rovněž křtěny. Zajímavý byl křest Marie, který se musel pro veliký mráz odbývat v jídelně.
František hrabě Hartig se však zapsal do historie Mimoně, který je velmi význačný pro jeho další rozvoj. Průmyslový rozmach v té době byl již velmi značný a bez zajištěné přepravy potřebných surovin a výrobků by jistě neměl úspěch. Mimoni hrozilo, že nebude zařazena do transverzalní dráhy Teplice-Lovosice-Č.Lípa- Liberec, jejíž význam byl ve své době nesmírný. Byl zastáncem vládní strany a jako takový byl zvolen do říšské rady a do zemského sněmu. Z titulu takovéhoto vysokého postu dokázal prosadit všeobecnou snahu mimoňského zastupitelstva, aby Mimoň byla vrácena do programu výše uvedené dráhy, za což mu také bylo v r.1899 uděleno čestné občanství Mimoně. Byl také členem obecního a okresního zastupitelstva Mimoně. Na počátku června 1903 však onemocněl těžkým zápalem pohrudnic a 21.srpna téhož roku skonal. Na jeho přání byl pohřben na hřbitově Božího hrobu a jeho hrob je zde opět, ale jako jediný, udržován.
Statky bývalého mimoňského panství převzal po smrti Františka hraběte Hartiga jeho nejstarší syn Jan hrabě Hartig, který se 28. července 1919 oženil s Eleonorou ze Schwarzenberku (*1899). Podrobnosti o jeho životě a jeho postavení nejsou příliš známy, pouze se uvádí, že pravděpodobně v r.1933 se zastřelil. Při svém pobytu v Monte Carlu propadl hráčské vášni, měl prohrát obrovskou sumu včetně auta, domů se vrátit se šoférem vlakem a aby mohl uhradit zbytek dluhu, prodal i statek se zámečkem Velké Ralsko. Jeho manželka měla skonat ve věku 85 let roku 1984 v klášterním útulku v NSR. V záznamech městského adresáře z let 1930/31 se uvádí Jan (Johanes) Hartig jako velkostatkář a jeho žena Eleonora, a dále hraběnka Jana (Johanna) Hartigová se svojí dcerou Josefinou, všichni v č.p.42/III.
Bratr Jana, František hrabě Hartig, pracoval jako ministerský úředník a byl ženat se švédskou princeznou. Sestra Marie hraběnka Hartigová se provdala za maďarského barona, o osudu sestry Marie nejsou žádné zprávy.
Jan hrabě Hartig měl se svojí ženou Eleonorou šest dětí. František se oženil s Waldsteinovou z Hirschberku, ve II.světové válce měl být raněn, po roce 1945 žil ve Vídni, později pracoval ve spořitelně ve Frankfurtu n./M, kde také zemřel. Karel ještě jako svobodný padl v 2.svět. válce jako příslušník wehrmachtu. Hubertus žil po roce 1945 společně se svojí matkou ve Švýcarsku, později přesídlil do NSR, kde 2.ledna 1986 ve věku 54 let zemřel (ve Frankfurtu n.M.). Johannes žil po r. 1945 v NSR. Marie nazývána Maja se po roce 1945 vdala v ČSR za lesního Kostrbu, později se však rozvedla a odstěhovala se do Rakouska. Ida (Helena) trpící duševní chorobou (uvádí se epilepsie) zemřela ve Vídni.
Poslední záznam o rodu Hartigů v mimoňské kronice pochází z jednání tehdejší Správní komise Mimoně 14.11.1945, kde se uvádí žádost hraběte Františka Hartiga, nar. 16.11.1921 v Mimoni, v č.p.42/3 (zámek), o repatriaci jako rakouského občana a toto podstoupit k prošetření rakouskému repatriačnímu komitétu. V říjnu 1946 je uváděn jeho pobyt v Mimoni, 5.září se na MNV projednává proběhlý banket hraběte Hartiga, kterého se zúčastnil i člen MNV Gerhard Habel. Většina MNV však požaduje, aby rakouští občané byly zařazeni do povinného pracovního procesu přesto, že dle směrnic se nařízení pro Němce netýkala Rakušanů. Averze vůči německému jazyku byla u mnohých přistěhovalců velmi silná a nerozlišovala obě národnosti.
Tímto končí sága rodů vlastníků našeho města. Od roku 1918 se Mimoň stala městem Československé republiky, na podzim 1938 je přiřazena jako sudetoněmecké město k německé říši a od května 1945 se opět stává českým městem Československé republiky. Smuteční oznámení o úmrtí říšského hraběte Františka z Hartigu 1. ledna 2004, posledního majitele zámku v Mimoni.
Hartigovské velkostatky
Rod hrabat Hartig vlastnil na mimoňsku celkem 15 dvorů. Většinu získal tzv. sňatkovou politikou, některé koupili nebo sami založili. Na začátku 2. světové války vlastnili Hartigové přímo 3 velké dvory a to Hamr, Mimoň a Sedliště a malý Pavlínin dvůr. Ostatní prodali nebo propachtovali.
Č. Název dvora Výměra Poznámky
v ha
1 Břevniště (Merzdorf) 114 pachtýř Seidl (N)
2 Druzcov (Drausendorf) 163 roku 1910 koupil továrník Josef Lammel z Varnsdorfu (N), který pole pronajímal místním rolníkům
3 Hamer (Hammer) 120 náležel Hartigům, 70 ha propachtováno rolníkům
4 Chrástná (Krassa) 100 r.1910 koupil Jan Pilz z Varnsdorfu (N); 1917 prodáno Augustu Ehrlichovi z Kateřinek (N) a 1921 je koupil Willy Kinský z Vratislavic (N). Do parcelace šlo 41 a 59 ha
5 Malé Ralsko (Klein Roll) 81 pachtýř Kluttig (N), v parcelaci ve 20.letech 20. stol. je koupil Josef Bullena (Č)z Uhřice
6 Medný (Mednei) 111 v parcelaci ve 20.letech 20. st. koupila čsl. armáda (hříbárna) 89 ha; 23 ha bylo rozparcelováno rolníkům
7 Mimoň (Niemes) 231 náleželo Hartigům
8 Noviny p.R. (Neuland) 134 v parcelaci 20.let 20.stol. koupil ing. Šolta (Č), ředitel cukrovaru Hostačov
9 Nový dvůr (Neuhof) 99 v parcelaci 20.let 20. stol. koupila čsl. armáda (hříbárna)
10 Ostroh (Spörnig) 117 v parcelaci 20.let 20. stol. koupila čsl. armáda (hříbárna) 93 ha, zbytek 24 ha rozparcelováno rolníkům
11 Pavlínin dvůr (Paulinenhof) 28 založen r. 1868, náležel Hartigům
12 Sedliště (Zedlisch) 417 patřilo Hartigům
13 Stráž p.R. (Wartenberk) 259 v parcelaci 4.7.1922 za 900.000 původně koupil legionář František Melichar (Č) z Koryta okr. Kralovice. Poté jej odkoupil Holub (Č)
14 Tlustec (Tolzbach) 74 odkoupen od hraběte Plachty z Jablonného, r. 1906 rozprodán rolníkům
15 Velké Ralsko (Gross Roll) 143 ve 30. letech 20. stol. jej koupil dr.Jirza z Č.Lípy (Č)
Poznámky : (N) = německé národnosti
(Č) = české národnosti
Zpracoval : Osvald Hons ©
|